Perrin se začal lépe rozhlížet po skrýši. Nemohli být od jezírka příliš daleko, ale soumrak stále houstl. Brzy bude na cestu příliš velká tma. Hřebeny však stále ještě zalévalo slabé světlo. Z dolíků mezi nimi, kde bylo jen tak tak vidět, vypadaly dost jasně. Nalevo se proti obloze zřetelně rýsoval temný obrys, velký plochý kámen ležící na úbočí, pod nímž byl svah zahalen ve tmě.
„Tudy,“ řekl Perrin.
Rozběhl se ke kopci a ohlédl se přes rameno, zda snad nezahlédne přicházející muže. Nebylo tam nic – a přesto. Nejednou se musel zastavit a počkat, než k němu kobylka doklopýtala. Egwain se Bele krčila na krku a kobylka si pečlivě vybírala, kam na nerovné půdě šlápne. Perrina napadlo, že musí být obě vyčerpanější, než si myslel. Tohle by raději měla být dobrá skrýš. Myslím, že další už nemůžeme hledat.
Na úpatí kopce si prohlédl masivní ploché skalisko tyčící se proti obloze, vyčnívající ze svahu skoro až k hřebeni. Vypadalo to, jako by na mohutné desce byly vytvořeny nepravidelné schody, tři nahoru a jeden dolů, a na tom bylo cosi zvláštně povědomého. Perrin se vyšplhal kousek nahoru, položil na kámen dlaň a vykročil podél něj. I přes století působící povětrnostní vlivy pořád cítil čtyři spojené sloupy. Vzhlédl k vrcholku kamenného schodu, jenž se jim tyčil nad hlavou jako ohromný přístavek. Prsty. Najdeme útočiště v ruce Artuše Jestřábího křídla. Třeba tu přece jen ještě zůstalo něco z jeho spravedlnosti.
Kývl na Egwain, aby se k němu připojila. Egwain se nepohnula, tak sklouzl zpátky k patě kopce a sdělil jí, co našel.
Egwain vzhlédla k vrcholku kopce a musela hodně zaklonit hlavu. „Jak můžeš něco vidět?“ zeptala se.
Perrin otevřel ústa a pak je zase zavřel. Olízl si rty a rozhlédl se kolem sebe. Poprvé si pořádně uvědomil, co vlastně vidí. Slunce už zapadlo. Celé. A úplněk zakrývaly mraky, ale jemu pořád připadalo, že vidí tmavě purpurové třásně soumraku. „Cítil jsem skálu,“ řekl nakonec. „Musí to být ono. V tom stínu nás nenajdou, ani kdyby došli až sem.“ Vzal Belu za uzdu a zavedl ji do přístřešku pod rukou. Na zádech cítil Egwaininy oči.
Jak jí pomáhal dolů ze sedla, rozlehly se nocí od jezírka výkřiky. Egwain položila ruku Perrinovi na rámě a on pochopil její nevyslovenou otázku.
„Ti muži zahlídli Vichra,“ řekl váhavě. Bylo složité rozpoznat smysl vlčích myšlenek. Něco o ohni. „Mají pochodně.“ Přitiskl ji k základně prstů a skrčil se vedle ní. „Dělí se do skupinek a vydávají se hledat. Je jich tolik, a vlci jsou zranění.“ Snažil se dodat svému hlasu trochu srdnatosti. „Ale Strakuše i ostatní by se jim měli být schopni vyhnout, i když jsou poranění, a nás tu nečekají. Lidi nevidí, co nečekají. Brzo to vzdají a utáboří se.“ Elias byl s vlky, a dokud je budou honit, neopustí je. Tolik jezdců. Tak vytrvalých. Proč jsou tak vytrvalí?
Perrin zahlédl, jak Egwain kývla, ale ve tmě si to neuvědomila. „Budeme v pořádku, Perrine.“
Světlo, pomyslel si užasle, ona se snaží uklidnit mě.
Výkřiky se ozývaly pořád dokola. V dálce se pohybovaly jiskřičky pochodní, blikající tečky světla v temnotě.
„Perrine,“ ozvala se Egwain tiše, „zatančíš si se mnou o Letnicích? Jestli už budeme doma?“
Perrinovi se roztřásla ramena. Nevydal ani hlásku a nevěděl, zda se směje, či pláče. „Zatančím. Slibuju.“ Proti své vůli sevřel ruce na sekeře a připomněl si tak, že ji pořád ještě drží. Ztišil hlas skoro do šepotu. „Slibuju,“ řekl znovu a doufal.
Skupinky mužů s pochodněmi teď projížděly mezi kopečky, tlupy po deseti dvanácti mužích. Perrin nerozeznal, kolik takových skupinek tu je. Občas byly v dohledu tři čtyři a přecházely sem a tam. Muži na sebe pořád pokřikovali a občas se v noci ozvalo zaječení, řičení koní, jekot mužů.
Perrin to všechno viděl z několika pohledů. Krčil se na svahu s Egwain, díval se, jak se temnotou pohybují pochodně jako světlušky, a v duchu běžel nocí se Strakuší, Vichrem a Hopsalem. Krkavci vlky poranili natolik, že ti nedokázali běžet daleko, ani rychle, takže hodlali vyhnat muže z temnoty, zahnat je do útočiště u jejich ohňů. Lidé vždycky nakonec hledají bezpečí u ohně, když se nocí potulují vlci. Někteří jezdci vedli několik koní bez jezdců. Ti řičeli a vzpínali se a divoce kouleli očima pokaždé, když mezi nimi proběhly šedé postavy, řičeli a často vytrhli otěže z rukou mužů, kteří je vedli, načež se rozprchli do všech stran, jak nejrychleji dokázali. Koně s jezdci v sedlech také řičeli, když kolem prolétly šedé stíny s nebezpečnými tesáky, a občas vykřikl i jezdec těsně předtím, než mu ostré zuby rozervaly hrdlo. Elias tam byl také, bylo ho spíš cítit než vidět, kradl se nocí s nožem v ruce, dvounohý vlk s jediným ostrým ocelovým tesákem. Výkřiky se častěji měnily v kletby, ale hledající se odmítali vzdát.
Náhle si Perrin uvědomil, že muži s pochodněmi sledují určitý vzor. Pokaždé, když se skupinky objevily na dohled, byla aspoň jedna z nich blíž ke svahu, kde se s Egwain ukrývali. Elias řekl, že se mají schovat, ale... Co když utečeme? Možná bychom se ukryli ve tmě, kdybychom se pořád pohybovali. Možná. Musela by na to být dost tma.
Obrátil se k Egwain, ale v té chvíli o možnost rozhodování přišel. U paty kopce se objevilo několik pochodní, asi tak tucet, a kývaly se podle kroku klusajících koní. V jejich světle se třpytily hlavice kopí. Perrin ztuhl a zadržel dech, jen ruce na topůrku sekery sevřel pevněji.
Jezdci projeli kolem kopce, ale jeden z nich vykřikl, a pochodně zamířily zpátky. Perrin zoufale přemýšlel, hledal cestu, kudy uniknout. Jenže jakmile by se pohnuli, jezdci by je zahlédli, pokud už si jich nevšimli, a jak by je jednou uviděli, neměli by žádnou naději, dokonce ani za pomoci tmy.
Jezdci přijeli k úpatí svahu, každý muž držel v jedné ruce pochodeň a v druhé dlouhé kopí a koně řídil tlakem kolen. Ve světle pochodní Perrin rozeznal bílé pláště dětí Světla. Pochodně muži drželi vysoko a předkláněli se v sedlech, aby dohlédli do tmy pod prsty Artuše zvaného Jestřábí křídlo.
„Něco tam nahoře je,“ tvrdil jeden z nich. Mluvil hodně nahlas, jako by se bál toho, co leží mimo dosah světla jeho pochodně. „Říkal jsem vám, že by se tam mohl někdo schovat. Není to kůň?“
Egwain položila Perrinovi ruku na paži. Oči měla ve tmě rozšířené. Její nevyslovená otázka byla zřejmá i přes stíny, které jí skrývaly rysy. Co dělat? Elias a vlci pořád lovili v noci. Koně dole nervózně přešlapovali. Kdybychom vyběhli teď, uštvali by nás.
Jeden z bělokabátníků pobídl koně dopředu a křikl do svahu. „Jestli rozumíte lidské řeči, pojďte dolů a vzdejte se. Pokud kráčíte ve Světle, nebude vám ublíženo. Máte jednu minutu.“ Muži sklonili kopí a jejich dlouhé ocelové hlavice se ve světle pochodní jasně zaleskly.
„Perrine,“ špitla Egwain, „neutečeme jim. Jestli se nevzdáme, zabijí nás. Perrine?“
Elias a vlci byli pořád na svobodě. Další vzdálený výkřik končící zachroptěním označil bělokabátníka, který se při pronásledování příliš přiblížil ke Strakuši. Kdybychom se rozběhli... Egwain se na něj dívala a čekala, až jí řekne, co má dělat. Kdybychom se rozběhli... Perrin znaveně zavrtěl hlavou, vstal jako člověk v tranzu a klopýtavě se vydal dolů k dětem Světla. Zaslechl, jak si Egwain povzdechla a vydala se za ním, váhavě. Proč jsou ti bělokabátníci tak vytrvalí, jako kdyby vlky nenáviděli z celého srdce? Proč jsou divně cítit? Skoro ten divný pach zachytil sám, když od jezdců zavál vítr.