„Pusť tu sekeru,“ štěkl vůdce.
Perrin se k němu klopýtavě vydal a krčil nos, aby se zbavil pachu, o němž si myslel, že ho ucítil.
„Pusť ji, ty trdlo!“ Vůdce namířil kopí Perrinovi na hruď.
Perrin chvíli zíral na hlavici, byl to dost velký kus ostré oceli, aby jím prošel úplně skrz, a náhle vykřikclass="underline" „Ne!“ Ale to nekřičel na jezdce.
Z temnoty se vynořil Hopsal a Perrin byl s vlkem jedna bytost. Byl Hopsalem, tím vlčetem, které pozorovalo létající orly a velice se toužilo vznést k obloze jako orel. Vlčetem, které hopsalo a skákalo a vrhalo se po všem možném, až dokázalo vyskočit výš než kterýkoliv vlk, a které nikdy neztratilo svou mladickou touhu vznést se k nebesům. Hopsal se teď vynořil z hloubi noci a opustil zemi ve skoku, vznášeje se jako orel. Bělokabátníci měli jenom chvíli na to, aby začali klít, než Hopsal sevřel čelisti na hrdle muže, jenž namířil kopí na Perrina. Hybná síla velkého vlka srazila oba, člověka i zvíře, k zemi. Perrin cítil drcené hrdlo, okusil krev.
Hopsal přistál zlehka, vlastně už kousek od muže, jehož zabil. Srst měl potřísněnou krví, svou vlastní i krví nepřátel. Po líci se mu táhla rána přes prázdný oční důlek, kde míval levé oko. Zdravé oko teď upřel na zlomek vteřiny na Perrina. Utíkej, bratře! Otočil se, aby znovu vyskočil, naposledy se vznesl, a kopí ho přibilo k zemi. Druhý kus oceli mu prorazil hrudní koš a zabodl se do hlíny pod ním. Kopal a snažil se přehryznout ratiště, která ho držela u země. Vznést se.
Perrina zalila vlna bolesti a on zaječel, byl to výkřik beze slov, který v sobě měl kousek vlčího zavytí. Bez přemýšlení se s výkřikem vrhl dopředu. Úplně přestal myslet. Jezdci se příliš shlukli, takže jim kopí nebyla k ničemu, a sekera byla v Perrinových rukou jako peříčko, jediný obrovský vlčí tesák z oceli. Něco ho udeřilo do hlavy, a jak padal, ani nevěděl, byl-li to Hopsal či on sám, kdo umírá.
„... létat jako orel.“
Perrin, celý zmatený, se zamumláním otevřel oči. Bolela ho hlava a nemohl si vzpomenout proč. Zamrkal ve světle a rozhlédl se kolem sebe. Egwain klečela vedle něj a shlížela k němu dolů. Byli ve čtvercovém stanu, velkém jako slušná místnost na statku, a místo podlahy tu byl koberec. Olejové lampy na vysokých stojanech, v každém rohu stála jedna, vydávaly jasné světlo.
„Díky Světlu, Perrine,“ vydechla Egwain. „Bála jsem se, že tě zabili.“
Místo odpovědi se Perrin zahleděl na šedovlasého muže sedícího v jediném křesle ve stanu. Ten člověk na něj upíral tmavé oči a jeho postarší tvář byla ve zvláštním rozporu s krátkým bílozlatým tabardem, který měl na sobě, a vyleštěným pancířem připjatým přes čistě bílý wams. Ta tvář byla laskavá, otevřená a důstojná, a něco na ní skvěle ladilo s vytříbenou jednoduchostí vybavení stanu. Stůl a skládací lůžko, stojánek s prostým bílým umyvadlem a džbánkem, jediná dřevěná truhlice s intarziemi v prostých geometrických vzorech. Dřevo bylo všude vyleštěné, až měkce zářilo, a kov se leskl, ne však příliš jasně, a nic nebylo nápadné. Všechno v tomto stanu vykazovalo ruku skvělého řemeslníka, ale pouze někdo, kdo viděl při práci mistry – jako byl pantáta Luhhan nebo pantáta Aydaer, mistr truhlářského řemesla – to poznal.
Muž se zamračil a prstem po stole posunul dvě malé hromádky. Perrin v jedné z nich poznal obsah svých kapes a nůž. Vykutálel se z ní stříbrný peníz, který mu kdysi dala Moirain, a muž jej zamyšleně přistrčil zpátky. Našpulil rty, nechal hromádky být, zvedl ze stolu Perrinovu sekeru a potěžkal ji. Pak svou pozornost obrátil zpátky k dvojici z Emondovy Role.
Perrin se pokusil zvednout. Rukama a nohama mu projela ostrá bolest a on sebou zase žuchl zpátky. Poprvé si uvědomil, že je na rukou a na nohou spoután. Oči mu zabloudily k Egwain. Ta žalostně pokrčila rameny a zkroutila se, takže jí viděl na záda. Kolem zápěstí a kotníků měla ovinuto na půl tuctu řemenů, které se jí zarývaly do masa. Pouta spojoval delší provaz, který však byl dost krátký, aby se nemohla pořádně narovnat.
Perrin zazíral. To, že byli spoutáni, bylo už tak šokující, ale měli na sobě dost řemení, aby to zastavilo koně. Za koho nás to považují?
Šedovlasý muž je pozoroval, zvědavý a zamyšlený, jako pantáta al’Vere, když se snažil vyřešit nějaký problém. Sekeru držel, jako by na ni zapomněl.
Odhrnula se stanová chlopeň a do stanu vstoupil vysoký muž. Měl dlouhou, vyzáblou tvář a oči tak zapadlé, až se zdálo, že se dívá z hloubi jeskyní. Nebylo na něm ani kouska masa navíc, ani ždibet tuku. Kůži měl pevně nataženou na svalech a kostech.
Perrin na okamžik zahlédl noc venku a táborové ohně a dva strážné v bílých pláštích u vchodu do stanu. Pak chlopeň spadla na místo. Jakmile se nově příchozí ocitl ve stanu, zastavil se a stál strnulý, jako železná tyč, a pohled upíral přímo před sebe na protější stěnu stanu. Plátové i kroužkové části zbroje se mu proti sněhově bílému plášti a wamsu leskly jako stříbro.
„Můj kapitáne.“ Hlas měl stejně tvrdý jako postoj, a ostrý, ale jaksi lhostejný a bezvýrazný.
Šedovlasý muž nedbale kývl. „Dej si pohov, dítě Byare. Už jste spočetli naše ztráty za tohle... setkání?“
Dlouhán se rozkročil, ale jinak na jeho postoji Perrin nic uvolněného neshledával. „Devět mužů mrtvých, můj kapitáne, a třiadvacet raněných, sedm vážně. Ale všichni se udrží na koni. Museli jsme utratit třicet koní. Měli překousnuté podkolenní šlachy!“ Toto svým bezvýrazným hlasem zdůraznil, jako by to, co se stalo koním, bylo horší než smrt a zranění způsobená lidem. „Mnoho náhradních koní se rozuteklo. Některé bychom mohli najít za úsvitu, můj kapitáne, ale jelikož je rozehnali vlci, potrvá celé dny, než je seženeme všechny. Muži, kteří je měli hlídat, byli až do doby, než dorazíme do Caemlynu, určeni k noční strážní službě.“
„My ty dny nemáme, dítě Byare,“ řekl mírně šedovlasý muž. „Za úsvitu musíme vyjet. Nic to nemůže změnit. Musíme do Caemlynu dorazit včas, ano?“
„Jak rozkazuješ, můj kapitáne.“
Šedovlasý se zadíval na Perrina a Egwain a pak zrak opět odvrátil. „A co můžeme ukázat, kromě těchhle dvou mladých?“
Byar se zhluboka nadechl a zaváhal. „Nechal jsem toho vlka, co s nimi byl, stáhnout, můj kapitáne. Z jeho kůže bude pěkná předložka do stanu mého kapitána.“
Hopsal! Perrin, aniž si zcela uvědomil, co vlastně dělá, zavrčel a napjal se proti svým poutům. Řemeny se mu zařízly do kůže – zápěstí měl kluzká krví – ale nepovolily.
Byar se poprvé podíval na zajatce. Egwain před ním couvla. Tvář měl stejně bezvýraznou jako hlas, ale v jeho hluboko zapadlých očích plálo kruté světlo. Stejné světlo hořívalo i v očích Ba’alzamonových. Byar je nenáviděl, jako by byli jeho dlouholetými nepřáteli, a ne lidmi, které ještě včera vůbec neznal.
Perrin se na něj vzdorně podíval. Rty měl zkroucené do úsměvu, jako by se mu zuby zarývaly do mužova hrdla.
Náhle mu úsměv zmizel ze rtů a Perrin se otřásl. Moje zuby? Já jsem člověk, ne vlk! Světlo, tohle musí skončit! Ale stejně před Byarem neuhnul pohledem, byla to nenávist za nenávist.
„Po vlčích předložkách netoužím, dítě Byare.“ Pokárání v kapitánově hlase bylo sice mírné, ale Byar se zase prudce narovnal a oči upřel na protější stěnu. „Hlásil jsi, čeho jsme dnes v noci dosáhli, ano? Pokud jsme vůbec něčeho dosáhli.“