„Odhadoval bych smečku, která na nás zaútočila, na padesát šelem, možná víc, můj kapitáne. Z toho jsme jich zabili alespoň dvacet, možná třicet. Nepovažoval jsem za vhodné riskovat ztrátu dalších koní, abych ještě v noci sehnal jejich mrtvoly. Ráno je nechám posbírat a spálit, ty, které nikdo v noci neodtáhne. Kromě těchhle dvou tu bylo nejméně tucet dalších lidí. Myslím, že jsme se čtyř pěti zbavili, ale není pravděpodobné, že najdeme nějaká těla, vzhledem ke sklonům temných druhů odnášet své mrtvé, aby zakryli své ztráty. Zdá se, že to byla plánovaná léčka, ale vyvolává to další otázky o...“
Perrinovi se při řeči hubeného muže stáhlo hrdlo. Elias? Opatrně, váhavě se v duchu pokusil Eliase vycítit, vycítit vlky... a nenašel nic. Bylo to, jako by nikdy neuměl vycítit vlčí mysl. Buď jsou mrtví, nebo tě opustili. Chtělo se mu smát, hořce smát. Konečně měl, po čem toužil, ale cena za to byla příliš vysoká.
Šedovlasý muž se zasmál, právě v té chvíli, zvučným, zatrpklým smíchem, při němž Byarovi na lících naskočily rudé skvrny. „Takže, dítě Byare, je to tvůj odhad, že jsme byli plánovaně přepadeni skoro padesáti vlky a více než desítkou temných druhů? Ano? Možná kdybys viděl o něco víc akcí...“
„Ale kapitáne Bornhalde...“
„Já bych řekl šest až osm vlků, dítě Byare, a z lidí možná jenom tihle dva. Jsi skutečně zanícený, ale mimo město nemáš žádné zkušenosti. Je to něco jiného roznášet Světlo, když jsou ulice a domy tolik vzdálené. Vlci ti v noci připadají, že je jich víc, než jich ve skutečnosti je – a lidé taky. Šest osm nejvíc, myslím.“ Byarův ruměnec pomalu sílil. „Taky mám dojem, že tu byli z toho stejného důvodu jako my. Je tu jediný zdroj vody na celé dny cesty kterýmkoliv směrem. Což je mnohem jednodušší vysvětlení, než to o špezích a zrádcích mezi Dětmi, a to nejjednodušší vysvětlení obvykle bývá také nejsprávnější. Naučíš se to, ze zkušenosti.“
Byarův obličej dostal při starcově řeči mrtvolně bledý nádech. Proti tomu skvrny na jeho propadlých lících ztemněly z červené do purpurové. Na okamžik zabloudil pohledem k oběma zajatcům.
Teď nás nenávidí ještě víc, pomyslel si Perrin, když si musel tohle vyslechnout. Ale proč nás vlastně nenáviděl na začátku?
„Co si myslíš o tomhle?“ řekl kapitán a zvedl Perrinovu sekeru.
Byar se na svého velitele tázavě podíval a vyčkal na jeho pokyn, než změnil svůj postoj a vzal zbraň do ruky. Potěžkal sekeru a překvapeně zabručel, pak jí máchl obloukem kolem hlavy a jen tak tak minul vrcholek stanu. Zacházel s ní stejně jistě, jako by se byl se sekerou v rukou narodil. Tváří mu přelétl výraz závistivého obdivu, ale když dával sekeru dolů, obličej měl opět zcela bez výrazu.
„Skvěle vyvážená, můj kapitáne. Prostá práce, ale velice dobrá kovářská práce, možná dokonce mistrovská.“ Planoucím zachmuřeným pohledem zabloudil k zajatcům. „Rozhodně to není zbraň vesničana, můj kapitáne. Není to zbraň sedláka.“
„Ne.“ Šedovlasý muž se obrátil k Perrinovi a Egwain s unaveným, trochu přísným úsměvem, laskavý dědeček, který ví, že jeho vnuci mají za lubem nějaké šibalství. „Jmenuji se Geofram Bornhald,“ oznámil jim. „Ty jsi Perrin, jak jsem pochopil. A co ty, ženo, jaké je tvé jméno?“
Perrin se na něj zamračil, ale Egwain zavrtěla hlavou. „Nebuď labuť, Perrine. Já jsem Egwain.“
„Prostě Perrin a prostě Egwain,“ zamumlal Bornhald. „Řekl bych, že pokud jste opravdu temnými druhy, chtěli byste svou totožnost skrýt, dokud to jen půjde.“
Perrin se zvedl na kolena. Víc se kvůli poutům zvednout nemohl. „My nejsme temní druzi,“ namítal rozzlobeně.
Ještě nedomluvil, když k němu dorazil Byar. Ten člověk se pohyboval jako had. Perrin viděl, jak se k němu řítí topůrko vlastní sekery, a pokusil se uhnout, ale silné topůrko ho udeřilo za ucho. Jenom to, že se pohyboval úderu z cesty, ho zachránilo, takže mu nepukla lebka. I tak se mu ale před očima objevily hvězdičky. Při dopadu na zem si vyrazil dech. V hlavě mu zvonilo a po líci mu stékala krev.
„Nemáš právo,“ začala Egwain a vyjekla, když se topůrko sekery pohnulo směrem k ní. Vrhla se stranou a úder zasvištěl vzduchem, když se překulila na koberec.
„Budete mluvit zdvořile,“ řekl Byar, „když mluvíte s pomazaným Světla, nebo nebudete mít čím mluvit.“ Nejhorší bylo, že hlas měl stále naprosto bezvýrazný. Kdyby jim vytrhl jazyky, nepotěšilo by ho to, ani by toho nelitoval. Bylo to prostě jenom něco, co by udělal.
„Jen klid, dítě Byare.“ Bornhald se znovu zadíval na zajatce. „Mám dojem, že toho o pomazaných mnoho nevíte, ani o kapitánech dětí Světla, že? Ne, myslel jsem si to. No, aspoň kvůli dítěti Byarovi se nesnažte hádat nebo křičet, ano? Já jenom chci, abyste kráčeli ve Světle, a když se necháte přemoci hněvem, neprospěje to ani jednomu z nás.“
Perrin vzhlédl k vyzáblému muži stojícímu nad ním. Kvůli dítěti Byarovi? Všiml si, že kapitán Byarovi neřekl, aby je nechal na pokoji. Byar se mu podíval do očí a usmál se, ale ten úsměv se dotkl pouze jeho rtů. Kůže na tvářích se mu napjala ještě víc, až jeho hlava připomínala lebku. Perrin se otřásl.
„Slyšel jsem o tom, že někteří lidé běhají s vlky,“ hovořil přemítavě Bornhald, „i když jsem to ještě nikdy neviděl. Předpokládá se, že muži hovoří s vlky a dalšími tvory Temného. Špinavá záležitost. Obávám se, že poslední bitva se vskutku blíží.“
„Vlci nejsou...“ Perrin se odmlčel, když Byar zvedl nohu. Zhluboka se nadechl a pokračoval mírnějším tónem. Byar se zklamaným výrazem nohu zase položil na zem. „Vlci nejsou stvoření Temného. Oni Temného nenávidí. Přinejmenším nenávidí trolloky a mizelce.“ Překvapilo ho, když vyzáblý muž kývl.
Bornhald zvedl obočí. „Kdo ti to řekl?“
„Strážce,“ řekla Egwain. Uhnula očima před Byarovým nenávistným pohledem. „Říkal, že vlci nenávidí trolloky a trolloci se bojí vlků.“ Perrin byl rád, že se nezmínila o Eliasovi.
„Strážce,“ povzdechl si šedovlasý muž. „Stvoření těch čarodějnic z Tar Valonu. Co jiného by vám řekl, když je sám temný druh a služebník temných družek? Copak nevíte, že trolloci mají vlčí čenichy a zuby a vlčí srst?“
Perrin zamrkal a snažil se pročistit si hlavu. Pořád měl dojem, že má místo mozku rosol, který ho strašně bolí, ale něco tu bylo špatně. Nedokázal si srovnat myšlenky, aby to vyřešil.
„Všichni ne,“ zamumlala Egwain. Perrin se ostražitě zadíval na Byara, ale hubeňour ji jenom pozoroval. „Někteří mají rohy, jako berani nebo kozli, nebo jestřábí zobáky nebo... nebo... všechno možné.“
Bornhald smutně zavrtěl hlavou. „Dávám vám šanci a vy do toho každým slovem zabředáte hlouběji.“ Zvedl prst. „Běháte s vlky, stvořeními Temného.“ Druhý prst. „Připouštíte, že se znáte se strážcem, dalším Temného tvorem. Pochybuji, že by vám všechny ty věci povykládal, když jste se jenom tak potkali.“ Třetí prst. „Ty, chlapče, nosíš v kapse značku Tar Valonu. Většina mužů mimo Tar Valon se jich zbavuje, jak nejrychleji to jde. Pokud neslouží čarodějkám z Tar Valonu.“ Čtvrtý. „Nosíš zbraň bojovníka a oblečený jsi jako sedlák. Takže jsi baba.“ Zvedl palec. „Znáš trolloky a myrddraaly. Tak daleko na jihu jenom pár učenců a ti, kdo procestovali Hraniční státy, věří, že to nejsou jenom báchorky. Možná jste byli v Hraničních státech? Jestli ano, tak mi řekněte kde. Já jsem procestoval dost velkou část Hraničních států, znám je dobře. No? Á, aha, ano.“ Podíval se na svou ruku a pak udeřil dlaní do stolu. Laskavý výraz dědečka říkal vnukům, že se opravdu hodlali dopustit velké daremnosti. „Proč mi nepovíte pravdu, jak se stalo, že za nocí běháte s vlky?“