Egwain otevřela ústa, ale Perrin si všiml, jak se tváří umíněně, a věděl, že hodlá vyprávět jeden z těch příběhů, které spolu vymysleli. To jí neprojde. Ne teď a ne tady. Perrina bolela hlava a přál si, aby si to mohl pořádně promyslet, ale neměl dost času. Kdo může vědět, kam až tenhle Bornhald zavítal, které země a města zná? Jestli je přichytí při lži, nebudou se moci vrátit k pravdě. Bornhald pak bude zcela přesvědčen, že jsou temní druzi.
„Jsme z Dvouříčí,“ řekl rychle.
Egwain na něj zazírala, než se vzpamatovala, ale on pokračoval dál s pravdou – aspoň částečně. Opustili Dvouříčí, aby navštívili Caemlyn. Cestou se doslechli o troskách velikého města, ale když Shadar Logoth našli, byli tam trolloci. Podařilo se jim uniknout přes Arinellu, ale tou dobou už úplně zabloudili. Setkali se s nějakým chlapíkem, který jim nabídl, že je dovede do Caemlynu. Řekl, že po jeho jménu jim nic není, a nepřipadal jim moc přátelský, ale potřebovali průvodce. Vlky poprvé zahlédli až poté, co se objevily děti Světla. Snažili se jenom schovat, aby je nesežrali vlci, nebo je nezabili muži na koních.
„... Kdybychom byli věděli, že jste děti Světla,“ zakončil, „přišli bychom k vám pro pomoc.“
Byar si nevěřícně odfrkl. Perrin si ho příliš nevšímal. Pokud se mu podařilo přesvědčit kapitána, Byar jim už nemohl ublížit. Bylo zřejmé, že Byar by přestal i dýchat, kdyby mu to kapitán Bornhald nařídil.
„Není v tom žádný strážce,“ řekl šedovlasý muž po chvíli.
Perrina opustila vynalézavost. Věděl, že si to měl pořádně promyslet. Do hovoru se vložila Egwain. „Potkali jsme ho v Baerlonu. Město bylo plné lidí, kteří tam přišli po zimě z dolů, a my jsme dostali místo u stejného stolu v hostinci. Mluvili jsme s ním, jenom než jsme se najedli.“
Perrin znovu začal dýchat. Díky, Egwain.
„Vrať jim jejich věci, dítě Byare. Kromě zbraní, samozřejmě.“ Když se na něj Byar překvapeně podíval, Bornhald dodaclass="underline" „Nebo jsi jeden z těch, kdo by chtěl oloupit neosvícené, dítě Byare? To je špatné, že? Nikdo nemůže kráčet ve Světle a zároveň být zlodějem.“ Byar se zřejmě snažil s tímto náznakem vyrovnat.
„Takže nás necháte jít?“ Egwainin hlas zněl překvapeně. Perrin zvedl hlavu, aby dohlédl až na kapitána.
„Ovšem že ne, dítě,“ řekl Bornhald smutně. „Možná mluvíte pravdu o tom, že jste z Dvouříčí, protože víte o Baerlonu a dolech. Ale Shadar Logoth...? To jméno zná jenom velice, velice málo lidí, a většinou to jsou temní druzi, a každý, kdo ví tolik, aby znal to jméno, taky ví, že tam nemá chodit. Navrhuji, abyste si cestou do Amadoru ten příběh trochu víc promysleli. Budete mít dost času, protože se musíme zastavit v Caemlynu. A raději pravdu, dítě. V pravdě a ve Světle je svoboda.“
Byar se vůči šedovlasému muži začal chovat o trochu méně ostýchavě. Otočil se od zajatců a rozhořčeně vyštěkl. „To nemůžeš! To není dovoleno!“ Bornhald tázavě zvedl obočí. Byar se opět narovnal a polkl. „Odpusť, můj kapitáne. Zapomněl jsem se a pokorně žádám o prominutí a podstoupím pokání, ale jak můj kapitán sám poukázal, musíme dorazit včas do Caemlynu, a když je teď většina našich koní pryč, budeme mít dost potíží i bez zajatců.“
„A co bys navrhoval?“ zeptal se klidně Bornhald.
„Trestem pro temné druhy je smrt.“ Bezvýrazný hlas ta slova ještě podtrhl. Mohl navrhovat, že rozšlápne červa. „Se Stínem nelze mít slitování. K temným druhům nelze být milosrdný.“
„Horlivosti je třeba tleskat, dítě Byare, ale jak musím často připomínat svému synovi Dainovi, přehnaná horlivost může být politováníhodnou chybou. Vzpomeň si, že Zásady také praví: ‚Nikdo není tak ztracen, jako ten, kdo nemůže být přiveden ke Světlu.‘ Tito dva jsou mladí. Ještě nemohli do Stínu zabřednout příliš hluboko. Ještě je lze vyvést na Světlo, pokud jenom dovolí, aby jim Stín zvedli z očí. Musíme jim dát šanci.“
Perrin na chvíli k tomu laskavému muži, který stál mezi nimi a Byarem, skoro cítil náklonnost. Pak Bornhald obrátil laskavý úsměv na Egwain.
„Pokud odmítneš kráčet ve Světle, až dorazíme do Amadoru. budu nucen tě předat tazatelům, a vedle nich je Byarova horlivost jako svíce vedle slunce.“ Mluvil jako člověk, který lituje, co musí udělat, ale který nikdy nehodlal dělat něco jiného, než co bylo jeho povinností, jak ji chápal on. „Kaj se, vzdej se Temného, přistup ke Světlu, vyznej se ze svých hříchů a sděl nám, co je ti známo o té ohavnosti s vlky, a budeš toho ušetřena. Budeš kráčet volná, kráčet ve Světle.“ Upřel pohled na Perrina a smutně si povzdechl. Perrinovi přejel mráz po zádech. „Ale ty, prostě Perrine z Dvouříčí. Ty jsi zabil dvě z dětí.“ Dotkl se sekery, kterou Byar stále ještě držel. „Tebe, obávám se, čeká v Amadoru šibenice.“
31
Představení za večeři
Randovi se zúžily oči, jak upřeně pozoroval prašný vír, který se zvedl před nimi tak o tři čtyři zatáčky dál. Mat už mířil k divokému živému plotu rostoucímu podél silnice. Keře neshazovaly listí, takže se za hustě propletenými větvičkami schovají jako za kamennou stěnou, tedy pokud najdou cestu skrz. Na opačné straně silnice byly roztroušeny hnědé kostry keřů vysokých asi jako člověk a za nimi se na půl míle táhla k lesu louka. Mohl to být slušný statek, zcela nedávno opuštěný, ale nedalo se tam nikde schovat. Rand se snažil odhadnout rychlost prašného oblaku a větru.
Náhlý poryv větru zvedl prach kolem něj a všechno zakryl. Rand zamrkal a upravil si tmavý šátek, který měl přetažený přes nos a ústa. Šátek už nebyl nejčistší a svrběly ho pod ním líce, ale aspoň při každém nádechu nevdechl prach. Dal mu ho jakýsi sedlák, muž s protáhlým obličejem a ustaranými vráskami na tvářích.
„Nevím, před čím utíkáte,“ řekl a neklidně se zamračil, „a vědět to nechci. Chápete? Moje rodina.“ Náhle z kapsy kabátu vytáhl dva dlouhé šátky a vlněný raneček přistrčil k nim. „Není to nic moc, ale nate. Patří to mým chlapcům. Mají jiný. Vy mě neznáte, chápete? Doba je těžká.“
Rand si šátku vážil. Seznam laskavostí, který si v duchu dělal od onoho dne v Bílém Mostu, byl kraťoučký, a nemyslel si, že kdy bude o mnoho delší.
Mat, z něhož byly nad šátkem, jejž měl ovinutý kolem hlavy, vidět jenom oči, rychle pobíhal podél vysokého plotu a tahal za olistěné větve. Rand se dotkl jílce meče se znamením volavky, který mu visel u boku, ale nechal ruku klesnout. Už jednou je díra v křoví málem prozradila. Praporec prachu se k nim blížil a zůstával příliš dlouho. Ne a ne se rozptýlit. Nebyl to vítr. Aspoň že nepršelo. Za deště se prach nezvedal. Bez ohledu na to, kolik toho napršelo, udusaná hlína na silnici se nikdy nezměnila v bláto, jenže když pršelo, nezvedal se prach. A prach byl to jediné, co je varovalo, že se k nim někdo blíží na doslech. Občas i tak bylo příliš pozdě.
„Tady,“ zavolal tiše Mat. Vypadalo to, že prošel rovnou skrz plot.
Rand si pospíšil za ním. Někdo tady kdysi prosekal díru. Byla už částečně zarostlá a ze vzdálenosti jednoho sáhu vypadala stejně neprostupně jako zbytek křovin, nicméně zblízka tu byla jen tenká vrstva větví. Jak se Rand protahoval dírou, zaslechl blížící se koně. Nebyl to vítr.
Přikrčil se za tak tak zakrytý otvor, a jak jezdci projížděli kolem, stiskl jílec meče. Pět... šest... sedm jich bylo. Prostě odění muži však měli meče a oštěpy, které prozrazovaly, že to nejsou žádní sedláci. Někteří měli kožené vesty s kovovými cvočky a dva měli na hlavě ocelové šišáky. Kupecká stráž, možná, právě bez práce. Možná.