Jak projížděli kolem díry, jeden z jezdců nedbale stočil oči ke křoviskům a Rand vytáhl meč na coul z pochvy. Mat tiše prskl, jako jezevec zahnaný do kouta, a zašilhal nad šátkem. Ruku měl pod pláštěm. Když jim hrozilo nebezpečí, vždycky svíral dýku ze Shadar Logothu. Rand už si nebyl jist, zda proto, aby se chránil, nebo proto, aby chránil dýku s rubínem na jílci. V poslední době Mat zřejmě zapomínal na luk.
Jezdci projeli pomalým klusem, mířili za určitým cílem, ale nijak nespěchali. Živým plotem pronikl prach.
Rand počkal, dokud klapot kopyt zcela nedozněl, než dírou v plotě opatrně protáhl hlavu. Prašný vír na silnici už byl daleko směrem, odkud přišli. Na východě byla obloha jasná. Rand se vyšplhal na silnici a pozoroval sloup prachu mířící k západu.
„Nejdou po nás,“ řekl, byla to napůl otázka a napůl konstatování.
Mat se vyškrábal za ním a ostražitě se rozhlédl oběma směry. „Možná,“ řekl. „Možná.“
Rand neměl ponětí, jak to vlastně myslel, ale kývl. Možná. Takhle to nezačalo, jejich cesta po Caemlynské silnici.
Dlouhou dobu poté, co opustili Bílý Most, se Rand častokrát přistihl, jak se náhle ohlíží za sebe. Občas někoho zahlédl a zadržel dech. Místo vysokého hubeného muže spěchajícího po silnici, nebo vytáhlého bělovlasého chlapíka sedícího na kozlíku vedle kočího, to však vždy byl forman nebo sedláci jedoucí na jarmark, nikdy Tom Merrilin. Naděje postupně mizela.
Na silnici byl čilý provoz, povozy a kočáry, lidé na koních i lidé opěšalí. Přicházeli po jednom či po skupinkách, kolona kupeckých vozů či tucet jezdců společně. Po silnici se však dalo cestovat volně, bez čekání, a často nebyl v dohledu nikdo, pouze stromy bez listí lemující udusanou silnici, ale rozhodně tudy putovalo víc lidí, než Rand kdy viděl ve Dvouříčí.
Většina lidí cestovala stejným směrem jako oni, na východ, do Caemlynu. Občas je kousek svezl sedlák na žebřiňáku, míli, i pět, ale častěji šli po svých. Mužům na koních se vyhýbali, když v dálce zahlédli byť jediného jezdce, spěchali ze silnice a skryli se, dokud neprojel. Ani jeden sice neměl černý plášť, a Rand si ani nemyslel, že by se jim mizelec ukázal dřív, než by byl těsně u nich, ale nemělo smysl riskovat. Zpočátku se báli pouze půllidí.
První víska za Bílým Mostem se tolik podobala Emondově Roli, že Rand klopýtl, když ji zahlédl. Doškové střechy s vysokými štíty, hospodyně v zástěrách klevetící u plůtků mezi domky a děti hrající si na zatravněné návsi. Ženám padaly nespletené vlasy na ramena. I další věci tu byly jiné, ale jako celek to připomínalo domov. Na trávníku na návsi se pásly krávy a přes cestu se důležitě kolébaly husy. Děti se válely po zemi v prachu, kde kdysi rostla tráva, a smály se. Ani se neohlédly, když kolem procházeli Rand s Matem. To byla další věc, která tu byla jiná. Cizinci tu nebyli zvláštností. Na dva další se nikdo ani nepodíval podruhé. Jak šli kolem, vesničtí psi jenom zvedli hlavy a zavětřili, jinak se nepohnuli.
Když procházeli vesnicí, začínalo se stmívat, a jak se v oknech domků objevovala světla, Randa u srdce bodlo steskem po domově. Bez ohledu na to, jak to vypadá, šeptal mu v hlavě tichý hlásek, tohle není skutečný domov. I kdybys zašel do jednoho z těch domů, Tam by tam nebyl. A kdyby byl, mohl by ses mu podívat do očí? Teď to víš, že? Až na takové podružnosti, jako odkud pocházíš a kdo jsi. Nebyly to sny z horečky. Rand se nahrbil, protože v duchu pořád slyšel zlomyslný smích. Klidně toho můžeš nechat, poškleboval se ten hlásek. Jedno místo je stejně dobré jako jiné, když vlastně nejsi odnikud a označil si tě Temný.
Za rukáv ho zatahal Mat, ale Rand se mu vytrhl a díval se na domy. Nechtěl se tu zastavovat, ale chtěl se podívat a zapamatovat si to. Tolik se to tu podobá domovu, ale ty už ho nikdy neuvidíš, že?
Mat ho znovu zatahal za rukáv. Tvář měl staženou, pleť kolem očí a úst bílou. „Pojď,“ zamumlal Mat. „Pojď.“ Na ves se díval, jako by měl podezření, že se tu něco skrývá. „Pojď už. Ještě se nemůžeme zastavit.“
Rand se obrátil kolem dokola, pořádně si prohlédl celou vesnici a povzdechl si. Od Bílého Mostu nebyli daleko. Když se myrddraal dostal za bělomostní hradby, aniž by ho někdo zahlédl, nebude mít s prohledáváním této vesnice nejmenší potíže. Rand se nechal táhnout pryč, až doškové střechy zůstaly daleko za nimi.
Než v měsíčním světle našli vhodné místo pod jakýmisi keři, které pořád ještě měly suché listí, padla noc. Žaludky si naplnili chladnou vodou z mělkého potůčku nedaleko odsud a bez ohně se schoulili na zemi, zabalení do plášťů. Oheň by bylo vidět, lepší mrznout.
Rand, kterému se hlavou pořád honily vzpomínky, se často budil a pokaždé slyšel, jak sebou Mat ve spánku hází a mumlá si ze sna. Jemu se nezdálo nic, aspoň pokud se pamatoval, ale stejně se příliš neprospal. Ty už domov nikdy neuvidíš.
To nebyla jediná noc, kterou strávili pouze zavinutí do plášťů na ochranu proti větra a občas i dešti, chladu a vlhku. Nebylo to jediné jídlo, které se skládalo pouze ze studené vody. Dohromady měli dost peněz na několik večeří v hostinci, ale postel na noc by stála příliš mnoho. Mimo Dvouříčí byly věci dražší, a na tomhle břehu Arinelly ještě dražší než v Baerlonu. Peníze, které jim zůstaly, si museli schovat pro případ nouze.
Když se jednoho odpoledne ploužili po silnici s žaludky tak prázdnými, že jim v nich ani nekručelo, slunce už bylo nízko a v dohledu byla pouze další křoviska, Rand se zmínil o dýce s rubínem na jílci. Na obloze se hromadila temná mračna, která slibovala na noc déšť. Rand doufal, že budou mít štěstí, třeba to bude jen ledové mžení.
Ušel ještě pár kroků, než si uvědomil, že se Mat zastavil. Zastavil se tedy také a zavrtěl prsty u nohou. Aspoň že nohy měl v teple. Povolil si řemení na ramenou. Jeho stočené pokrývky a Tomův svinutý plášť nebyly těžké, ale každých pár liber navíc vážilo po několika mílích na prázdný žaludek mnohem víc. „Co se děje, Mate?“ zeptal se Rand.
„Proč ji chceš pořád prodat?“ dožadoval se rozzlobeně Mat. „Koneckonců jsem si ji našel já. Nenapadlo tě někdy, že bych si ji rád nechal? Aspoň ještě chvilku. Jestli chceš něco prodat, prodej ten zatracenej meč!“
Rand přejel rukou po jílci s volavkou. „Tenhle meč mi dal můj otec. Byl jeho. Nežádal bych tě, abys prodal něco, co ti dal tvůj táta. Krev a popel, Mate, tobě se líbí putovat o hladu? A i kdybych našel někoho, kdo by ho koupil, kolik by nám takový meč přinesl? Nač by byl sedlákovi meč? Za ten rubín bychom dostali tolik, že bychom se až do Caemlynu mohli vézt jako páni. Možná až do Tar Valonu. A pokaždé bychom se najedli v hostinci a každou noc bychom spali v posteli. Možná se ti líbí představa jít půl světa pěšky a spát na zemi, co?“ Rand se na Mata zamračil a jeho přítel se mračil na něj.
Stáli tu uprostřed cesty, dokud Mat náhle nepokrčil rameny a nesklopil zrak. „Komu bych ji měl prodat, Rande? Sedlák by nám zaplatil kuřaty, a za kuřata si kočár nekoupíme. A kdybych ji ukázal v některý dědině, kudy jsme procházeli, nejspíš by si mysleli, že jsme ji ukradli. Jenom Světlo ví, co by se stalo pak.“
Rand po chvíli váhavě přikývl. „Máš pravdu. Já to vím. Mrzí mě to. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Já jenom, že mám hlad a bolí mě nohy.“