„Mě taky.“ Znovu vyrazili po silnici a dávali si ještě větší pozor než předtím. Vítr jim v poryvech hnal prach do očí. „Mě taky.“ Mat se rozkašlal.
Na statcích získali trochu jídla a občas i nocleh. Ve stohu bylo skoro tak teplo, jako ve vyhřátém pokojíčku, přinejmenším ve srovnání s ložírováním pod keřem, a stoh, dokonce i ten, který nebyl překryt plachtovinou, aspoň zadržel déšť, pokud to zrovna nebyl úplný lijavec, pokud jste se zahrabali dost hluboko do sena. Občas se Mat pokusil uzmout pár vajec a jednou se mu dokonce podařilo podojit krávu, na kterou někdo zapomněl a nechal ji přivázanou na dlouhém provaze v poli. Ale na většině statků měli psy a takoví psi bývají ostražití. Dvoumílový běh se smečkou štěkajících psů za patami byla podle Randa příliš vysoká cena za dvě tři vejce, zvlášť když psům občas trvalo celé hodiny, než odešli, a oni mohli slézt ze stromu, na který se uchýlili. Nejvíc litoval toho času.
Sice to nedělal rád, ale dával přednost tomu, když na statek přišli otevřeně za světla. Čas od času na ně stejně beze slova poštvali psy, protože v této době a při tom, co se povídalo, byl každý, kdo žil stranou od lidí, k cizincům poněkud nedůvěřivý, ale často za hodinku sekání dříví či nošení vody získali večeři i nocleh, i když většinou ve stodole na slámě. Ale hodina dvě domácích prací byla hodina dvě denního světla, kdy nikam nešli, a hodina dvě k dobru pro myrddraaly. Rand někdy přemýšlel, kolik mílí urazí takový mizelec za hodinu. Jen nerad se vzdával každé minuty – ač jeho lítost poněkud polevila, když hltal horkou polévku, kterou před něj přistrčila hospodyně. A když k jídlu neměli nic, vědomí, že se každou minutou přibližují ke Caemlynu, jejich prázdný žaludek příliš neutíšilo. Rand se nemohl rozhodnout, zda je horší ztrácet čas, či jít o hladu, ale Mat si s prázdným žaludkem i s pronásledováním už přestal dělat starosti.
„Co o nich víme, no?“ dožadoval se Mat jednoho odpoledne, když vyváželi hnůj ze stájí na malém statku.
„Světlo, Mate, co vědí oni o nás?“ Rand kýchl. Pracovali svlečení do pasu, oba byli pokrytí potem a slámou a ve vzduchu visela zrnka zvířeného prachu. „Co vím, je, že nám dají kousek pečeného jehněčího a opravdickou postel na spaní.“
Mat zabodl vidle do slámy a hnoje a úkosem se zadíval na hospodáře, který se vracel ze stodoly s dojačkou v jedné a stoličkou v druhé ruce. Shrbený stařík s pletí tuhou jako kůže a prořídlými šedivými vlasy zpomalil, když si všiml, že ho Mat pozoruje, pak rychle odvrátil zrak a vyběhl ze stodoly, přičemž mu přes okraj dojačky přetékalo mléko.
„Má něco za lubem, to ti povídám,“ prohlásil Mat. „Koukni, jak se mi nechce podívat do očí. Proč je tak přátelskej k párku tuláků, který nikdy předtím neviděl? To mi teda řekni.“
„Jeho žena říká, že jí připomínáme jejich vnuky. Přestal by sis s nimi lámat hlavu? To, s čím si starosti dělat musíme, je za námi. Doufám.“
„Má něco za lubem,“ zabručel Mat.
Když skončili, opláchli se před stodolou a v zapadajícím slunci vrhali dlouhé stíny. Rand se cestou k domu otíral do košile. Hospodáře potkali ve dveřích. Poněkud příliš ledabylým způsobem se opíral o okovanou hůl. Za ním jeho žena mačkala zástěru a kousajíc se do rtu mu nahlížela přes rameno. Rand si povzdechl. Nemyslel si, že by jim s Matem ještě připomínali vnuky.
„Dneska v noci přijdou na návštěvu naši synové,“ řekl stařík. „Všichni čtyři. Zapomněl jsem. Přijdou čtyři. Velcí junáci. Silní. Už by tu pomalu měli být. Obávám se, že ta postel, co jsme vám slíbili, už nebude volná.“
Jeho žena kolem něj prostrčila malý raneček zabalený do kapesníku. „Nate. To je chleba, sýr, zelenina a jehněčí. Dost na dvě jídla, snad. Nate.“ Její vrásčitá tvář je prosila, aby si to laskavě vzali a šli.
Rand si vzal raneček. „Děkujeme. Chápu. Pojď, Mate.“
Mat ho následoval, a jak si přetahoval košili přes hlavu, vrčel přitom. Rand měl za to, že nejlepší bude dojít co nejdál, než se zastaví k jídlu. Starý sedlák měl psa.
Mohlo to dopadnout hůř, pomyslel si. Před třemi dny na ně pustili psy, když ještě pracovali. Psi, hospodář a jeho dva synové mávající klacky je hnali půl míle po Caemlynské silnici, než toho nechali. Jen tak tak stihli popadnout své věci a utéci. Ten sedlák měl luk a na tětivě nasazený šíp se širokou hlavicí.
„A už se nevracejte, slyšíte!“ křičel za nimi. „Nevím, co máte za lubem, ale ať už ty vaše vyhýbavý oči víckrát nevidím!“
Mat se začal obracet a sahal po toulci, ale Rand ho odtáhl. „Zbláznil ses?“ Mat se na něj mrzutě mračil, ale aspoň utíkal dál.
Randa občas napadlo, zda má vůbec smysl zastavovat se na statcích. Čím dál se dostávali, tím byl Mat vůči cizincům podezřívavější a méně to byl schopen skrývat. Nebo se tím namáhat. Jídla za stejnou práci bylo stále méně a občas jim dokonce ani nenabídli, aby přespali ve stodole. Ale pak Randa napadlo řešení veškerých jejich problémů, aspoň tak mu to připadalo, a napadlo ho to na Grinwellově statku.
Pantáta Grinwell a jeho žena měli devět dětí, z nichž nejstarší dcera byla o necelý rok mladší než Rand s Matem. Pantáta Grinwell byl hřmotný chlapík, a s tolika dětmi nejpíš ani žádnou pomoc nepotřeboval, ale pečlivě si je prohlédl od hlavy až k patě, všiml si ušpiněných šatů a uprášených bot a připustil, že pro další ruce se práce vždycky najde. Panímáma Grinwellová řekla, že jestli chtějí jíst u jejího stolu, neusednou k němu v těch špinavých hadrech. Právě hodlala prát, a nějaké starší šaty jejího manžela jim na práci budou stačit. Když to říkala, usmívala se, a Randovi na chvilku připomínala panímámu al’Vereovou, i když měla plavé vlasy. Nikdy takové vlasy neviděl. Dokonce i Mat přestal být tak naježený, když se na něj usmála. Nejstarší dcera byla úplně jiná.
Tmavovlasá, s velikánskýma očima, a hezká, Elza se na ně nestydatě usmívala pokaždé, když se její rodiče nedívali. Při práci, kdy hoši valili sudy a nosili do stodoly pytle zrní, se opírala o dveře do stáje, pozorovala je a přitom si broukala a hryzala si konec dlouhého copu. Randa pozorovala zvlášť. On se snažil nevšímat si jí, ale po chvíli si oblékl košili, kterou mu byl pantáta Grinwell zapůjčil. Byla mu těsná v ramenou a příliš krátká, ale bylo to lepší než nic. Elza se hlasitě zasmála, když si ji natahoval. Randa napadlo, že tentokrát to nebude Matova chyba, až je vyženou.
Perrin by věděl, jak tohle zvládnout, pomyslel si. Pronesl by nějakou nedbalou poznámku a ona by se brzy smála jeho žertům, místo aby tady zasněně postávala, když ji tu může vidět její otec. Jenomže jeho žádné nedbalé poznámky nenapadaly, ani žádné vtipy. Kdykoliv mu pohled zabloudil jejím směrem, Elza se na něj usmála tak, že kdyby to uviděl její otec, poštval by na ně psy. Jednou mu řekla, že se jí líbí vysocí muži. Všichni chlapci na statcích kolem jsou prý malí. Mat se nestydatě zařehtal. Rand si přál, aby ho napadl nějaký vtip, a soustředil se přitom na vidle.
Mladší děti byly aspoň v Randových očích požehnáním. Matova ostražitost jako by trochu polevila vždy, když byly kolem něj děti. Po večeři se usadili před krbem, pantáta Grinwell si ve svém oblíbeném křesle nacpával fajfku a panímáma Grinwellová se věnovala své skříňce se šitím a košilím, které jim předtím vyprala. Mat vytáhl Tomovy barevné míčky a začal žonglovat. Nikdy to nedělal, pokud poblíž nebyly děti. Děti se smály, když předstíral, že mu míčky padají, a chytal je v poslední chvíli, a při osmičkách a kroužcích se šesti míčky, kdy je Mat málem skutečně pustil, horlivě tleskaly. Ale vzaly to jako legraci a pantáta Grinwell s manželkou tleskali stejně vytrvale, jako jejich děti. Když Mat skončil a všem se uklonil s tolika ozdůbkami, že by se za něj Tom vůbec nemusel stydět, vytáhl Rand z pouzdra Tomovu flétnu.