Nikdy se nástroje nedotkl, aniž by ho nebodl osten smutku. Dotýkat se zlatostříbrných ozdob bylo jako dotýkat se Tomových vzpomínek. Na harfu nikdy nesahal, jenom se občas přesvědčil, že je v suchu a v pořádku – Tom vždy říkával, že harfa nepatří do neohrabaných rukou kluka z vesnice – ale kdykoliv je sedláci nechali přespat, vždycky po večeři zahrál pár melodií na flétnu. Bylo to jako něco málo navíc pro hospodáře, a možná i způsob, jak nezapomenout na Toma.
S veselou náladou, kterou vyvolal Mat svým žonglováním, zahrál „Tři dívky na louce“. Pantáta a panímáma Grinwellovi tleskali a menší děti se roztančily po místnosti, dokonce i nejmenší hošík, který ještě ani neuměl pořádně chodit, podupával do rytmu. Rand věděl, že by o Bel Tinu žádnou cenu nevyhrál, ale po Tomově učení by si rozhodně neuřízl ostudu.
Elza seděla se zkříženýma nohama před krbem, a když Rand po poslední notě odložil flétnu, naklonila se s povzdechem dopředu a usmála se na něj. „Hraješ nádherně. Nikdy jsem nic tak krásného neslyšela.“
Panímáma Grinwellová se u látání náhle zarazila, upřela na dceru pohled a zvedla obočí. Pak se dlouhým, hodnotícím pohledem zadívala na Randa.
Rand zvedl kožené pouzdro, aby flétnu uklidil, ale pod jejim pohledem pouzdro upustil a flétnu málem taky. Jestli ho obviní, že laškuje s její dcerou... V zoufalství si flétnu znovu přiložil ke rtům a zahrál další píseň, pak další a ještě jednu. Panímáma Grinwellová ho neustále pozorovala. Zahrál „Vítr, jenž vrbkou třese“ a „Vracím já se domů od Tarwinova sedla“ a „Kohout mámy Aynory“ a „Ten starej černej medvěd“. Zahrál každou píseň, na kterou si vzpomněl, ale ona z něj zrak nespustila. Neřekla ani slovíčko, ale dívala se a zvažovala ho.
Bylo už pozdě, když se pantáta Grinwell konečně zvedl, uchechtl se a zamnul si ruce. „No, tohle byla vzácná legrace, ale už je čas jít do hajan. Vy, mládenci na cestách, si vstáváte, kdy se vám zachce, ale na statku začíná den brzo. Povím vám, mládenci, že jsem už v hospodě zaplatil slušný peníze za představení, který nebylo o nic lepší než to, co jste nám dnes večer předvedli. Vlastně to bylo mnohem horší.“
„Myslím, že by měli dostat odměnu, táto,“ řekla panímáma Grinwellová a zvedla malého chlapečka, který už u krbu dávno usnul. „Stodola není na spaní nejlepší. Mohli by se dneska vyspat v Elzině pokoji, ona se vyspí se mnou.“
Elza se zachmuřila. Dávala si pozor, aby měla sklopenou hlavu, ale Randovi to neuniklo. Byl si jist, že její matce také ne.
Pantáta Grinwell kývl. „Ano, ano, to je mnohem lepší než stodola. Jestli vám teda nebude vadit, když budete spát dva na jedný posteli.“ Rand se zapýřil. Panímáma Grinwellová ho pořád pozorovala. „Přál bych si slyšet ještě další písničky. A to tvoje žonglování taky stálo za to. Rád bych. Víte, je tady něco, s čím byste nám mohli zítra pomoct, a...“
„Budou chtít vyrazit brzy, táto,“ vložila se mu do řeči panímáma. „Další vesnice, kam přijdou, je Arien, a jestli tam chtějí zkusit štěstí v hostinci, budou muset jít celej den, aby se tam dostali před setměním.“
„Ano, paní,“ řekl Rand, „to bychom chtěli. A děkujeme.“
Panímáma Grinwellová mu věnovala úsměv, jako by věděla, že jí děkuje za víc než jen za radu, či dokonce za večeři a teplé lůžko.
Celý další den si Mat z Randa utahoval kvůli Elze. Rand se snažil změnit téma, a to, co Grinwellovi navrhovali o vystupování v hostincích, mu nejsnáze přišlo na mysl. Ráno Elza trucovala, když odcházel, a panímáma Grinwellová měla ve tváři výraz říkající to je dobře, že jsme se jich zbavili, a čím méně řečí, tím snáz se to urovná. Vystupování po hostincích byl aspoň způsob, jak Matovi zabránit, aby pořád nemluvil. Než dorazili do další vesnice, bylo to už něco zcela jiného.
Právě padal soumrak, když vstupovali do jediného hostince v Arienu, a Rand promluvil s hostinským. Zahrál „Přívoz přes řeku“ – které buclatý hostinský říkal „Drahoušek Sára“ – a část „Cesty do Dun Arenu“ a Mat trochu zažongloval a výsledkem bylo, že té noci spali v posteli a pojedli pečené brambory a hovězí. Samozřejmě to byl nejmenší pokojík v hostinci, se zkosenou střechou, a jídlo dostali uprostřed dlouhého večera plného hraní a žonglování, ale pořád to byla postel pod střechou. A co bylo ještě lepší, každou hodinu za světla mohli strávit na cestě. A hostům zřejmě příliš nevadilo, když si je Mat podezřívavě prohlížel. Někteří se dokonce úkosem dívali jeden na druhého. V této době bylo běžné, že lidé cizincům nedůvěřovali, a v hostinci byli vždy nějací cizinci.
Rand spal nejlépe za celou dobu od chvíle, kdy opustili Bílý Most, i přesto, že se o lůžko dělil s Matem, který mluvil ze spaní. Ráno se je hostinský pokoušel přemluvit, aby zůstali ještě den dva, ale když se mu to nepodařilo, zavolal na sedláka se zarudlýma očima, který toho vypil přes míru, aby večer dokázal uřídit vůz až domů. O hodinu později byli o pět mil dál na východ a rozvalovali se na slámě v žebřiňáku Eazila Forneye.
Takhle tedy cestovali. S trochou štěstí, a pokud je někdo jednou dvakrát sveze, mohli do další vsi dorazit před setměním. Bylo-li ve vesnici hostinců víc, jak jednou hostinští zaslechli Randa hrát na flétnu a uviděli Mata žonglovat, předcházeli si je. Sice ještě pořád nedosahovali kvalit kejklířů, ale tohle bylo víc, než většina vesničanů za celý rok uviděla. Dva tři hostince ve vesnici znamenaly lepší pokoj se dvěma lůžky a větší porce lepšího jídla a občas i pár měďáků do kapsy. Ráno je skoro vždy někdo svezl, další sedlák, který zůstal příliš dlouho a příliš toho vypil, nebo kupec, kterému se jejich vystoupení líbilo natolik, že mu nevadilo, když si vyskočili do jednoho z jeho vozů. Rand začínal mít dojem, že dokud nedorazí do Caemlynu, mají vystaráno. Jenže pak přijeli do Čtverkrálí.
32
Čtverkrálí ve Stínu
Tato osada byla větší než většina ostatních, ale na jméno jako Čtverkrálí to pořád bylo jenom špinavé městečko. Jako obvykle vedla Caemlynská silnice rovnou středem městečka, ale z jihu sem mířila další hodně používaná silnice. Většina vesnic byla vlastně trhem a shromaždištěm pro sedláky dané oblasti, ale tady bylo vidět jen pár sedláků. Čtverkrálí sloužilo jako zastávka pro kolony kupeckých vozů na cestě do Caemlynu a do hornických měst v pohoří Oparů za Baerlonem, stejně jako do vesnic mezi nimi. Po jižní silnici obchodovali Lugarďané s doly na západě, lugardští kupci totiž jezdili do Caemlynu přímo. V okolní krajině bylo jen málo statků, tak tak dost na to, aby nakrmily sebe a městečko, a všechno v osadě se soustředilo na kupce a jejich vozy, muže, kteří je řídili, a nádeníky, kteří nakládali zboží.
Po celém Čtverkrálí byly roztroušeny kousky holé, udusané země plné povozů nastavěných kolo na kolo, a až na pár znuděných strážných zcela opuštěných. Ulice, dost široké, aby tudy vozy projely, a s vyjetými hlubokými kolejemi od příliš mnoha kol, byly lemovány stájemi a úvazišti pro koně. Na návsi nebyl trávník a děti si hrály ve vyjetých kolejích a uhýbaly před vozy i nadávkami vozků. Zdejší ženy měly hlavy zakryté šátky, zraky upíraly k zemi a chodily rychlým krokem. Občas je provázely poznámky vozků, při nichž se Rand červenal, a dokonce i Mat sebou někdy trhl. Tady žádné ženy neklevetily u plotů mezi domky se sousedkami. Jednotvárné dřevěné domky stály těsně u sebe, mezi nimi byly pouze uzounké uličky, a vápno – pokud se někdo s bílením ošlehaných prken namáhal – se ztrácelo, jako by nátěr nikdo celá léta neobnovoval. Těžké okenice nikdo neotevřel tak dlouho, až z pantů zbyly jen tuhé hroudy rzi. Všude byl hluk, znělo tu zvonění z kováren, výkřiky vozků a nevázaný smích z městských krčem.