Když se dostali ke křiklavě pomalovanému hostinci, celému žlutozelenému, takže mezi šedivými domky padl každému do oka, Rand seskočil z vozu naloženého plátnem. Vozy jely v řadě za sebou dál. Žádný z vozků si zřejmě nevšiml, že jsou s Matem pryč. Padal soumrak a všichni mysleli jenom na to, jak odstrojí koně a dostanou se do hostince. Rand klopýtl v hluboké brázdě a rychle uskočil, aby se vyhnul těžce naloženému povozu, který se valil kolem něj. Prošla kolem něj jedna ze zdejších žen a spěchala dál, aniž se na něj byť jen podívala.
„Tohle místo se mi nezdá,“ prohodil Rand. Měl dojem, že přes všechen ten hřmot a lomoz zaslechl hudbu, ale nepoznal, odkud přichází. Snad z hostince, ale nebyl si jist. „Nelíbí se mi to tu. Tentokrát bychom možná měli jít dál.“
Mat se na něj opovržlivě zadíval a pak zvedl zrak k obloze. Nad hlavou se jim hromadila temná mračna. „A spát dneska pod keřem? V tomhle? Zase jsem si zvykl na postel.“ Naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se, pak zavrčel. „Třeba tady někde nebudou mít muzikanty. Stejně, sázím se, že žongléře teda určitě nemají.“ Přetáhl si luk přes rameno a vydal se k jasně žlutým dveřím, přičemž si vše prohlížel zúženýma očima. Rand ho pochybovačně následoval.
Uvnitř byli hudebníci, citeru a bubínek však téměř přehlušoval drsný řehot a opilé pokřikování. Rand se ani nenamáhal hledat hostinského. V dalších dvou hostincích také měli hudebníky a stejnou ohlušující vřavu. Kolem stolů posedávali muži odění v hrubých šatech a další klopýtali sem a tam, mávali poháry a snažili se zalaškovat si se služtičkami, které jim uhýbaly se strojenými, trpitelskými úsměvy. Budova se z toho rámusu otřásala v základech a vznášel se tu nakyslý zápach starého vína a nemytých těl. Po kupcích v hedvábí, sametu a krajkách tu nebylo ani vidu, jejich uši a nosy byly v bezpečí v soukromých jídelnách na poschodí. Rand s Matem jenom strčili hlavy do dveří a otočili se k odchodu. Rand začínal mít pocit, že nebudou mít na vybranou a budou muset jít dál.
Ve čtvrtém hostinci, U tančícího povozníka, však bylo ticho.
Byl stejně nevkusný jako ostatní hostince, žlutou lemovala křiklavá červená a odpudivá zelená, takže při pohledu na dům každému až oči přecházely, i když barva byla popraskaná a odlupovala se. Rand s Matem vstoupili dovnitř.
U stolů v šenku sedělo jen asi půl tuctu mužů a hrbili se nad svými poháry, jeden každý ponořen do svých vlastních neveselých myšlenek. Obchody tu rozhodně nebyly valné, ale kdysi tu poznali lepší časy. Kolik tu bylo hostů, tolik se tu otáčelo i služebných. Práce tu bylo dost – na podlaze byla silná vrstva špíny a rohy u stropu plné pavučin – ale většina ženských nedělala nic užitečného, jenom se kolem motaly, aby se nezdálo, že postávají.
Když vstoupili do dveří, zachmuřeně se k nim obrátil kostnatý mužík s vlasy jako dráty, které mu spadaly až na ramena. Čtverkrálím zaburácel první hrom. „Co tu chcete?“ Mužík si utíral ruce do umaštěné zástěry, která mu sahala ke kotníkům. Rand by byl rád věděl, jestli je špinavější zástěra, nebo mužíkovy ruce. Byl to první vyzáblý hostinský, kterého potkal. „No? Řekněte něco, kupte si pití, nebo vypadněte! Vypadám snad jako nějaká trachtace?“
Rand zrudl a po hlavě se vrhl do tirády, kterou zdokonalil v hostincích, v nichž se zastavili předtím. „Hraju na flétnu a můj přítel žongluje a za celý rok nic lepšího neuvidíš. Za slušný pokoj a slušné jídlo ti tenhle šenk naplníme.“ Vzpomněl si na přecpané šenky, které tu zatím viděl, zvláště na ten poslední, kde se mu jakýsi muž vyzvracel pod nohy. Musel rychle ustoupit, aby mu chlapík neušpinil boty. Zadrhl se, ale rychle se vzpamatoval a mluvil dál. „Naplníme ti hostinec lidmi, kteří ti splatí to málo, co tě budeme stát, dvacateronásobně jídlem a pitím, které si koupí. Proč ne...“
„Mám tu chlapíka, co hraje na dulcimer,“ řekl kysele hostinský.
„Máš tu ožralu, Samle Hake,“ řekla jedna ze služebných. Procházela kolem s tácem a dvěma poháry a zastavila se, aby Randovi s Matem věnovala úsměv s dolíčky. „Většinou ani nevidí natolik, aby našel šenk,“ sdělovala jim hlasitým šeptem. „Neviděli jsme ho dva dny.“
Hake, aniž spustil pohled z Randa a Mata, ji hřbetem ruky udeřil do tváře. Služebná překvapeně vyjekla a ztěžka dopadla na nemytou podlahu. Jeden pohár se rozbil a rozlité víno se v čůrcích roztěkalo špínou. „Strhávám ti to víno a rozbitý nádobí. Dones nový pití. A hni sebou. Muži neplatí za to, aby mohli čekat, zatímco vy se tu poflakujete.“ Mluvil stejně nedbale, jako ji udeřil. Žádný z hostů nezvedl zrak od svého vína a ostatní služebné se dívaly stranou.
Baculatá žena si mnula tvář a po Hakeovi vrhla vražedný pohled, ale sebrala prázdný pohár i střepy na tác a beze slova odešla.
Hake si zamyšleně kousal ret a prohlížel si oba chlapce. Pohled mu na chvíli utkvěl na meči s jílcem se znamením volavky. „Něco vám povím,“ řekl nakonec. „Můžete dostat slamník v prázdným skladišti. Pokoje jsou moc drahý, abych vám jeden dal jen tak. Jídlo dostanete, až všichni odejdou. Něco by mělo zůstat.“
Rand si přál, aby ve Čtverkrálí byl hostinec, kde to ještě nezkusili. Od chvíle, kdy opustili Bílý Most, se setkal s chladem, lhostejností i otevřeným nepřátelstvím, ale nic v něm nevzbuzovalo takový neklid, jako tenhle muž a tohle městečko. Říkal si, že je to jenom tou špínou, zchátralostí a hlukem, ale zlé tušení ho neopouštělo. Mat se na Hakea díval, jako by čekal nějakou past, ale nedával najevo, že by hodlal vyměnit Tančícího povozníka za lůžko pod keřem. Okny otřáslo hromobití. Rand si povzdechl.
„Slamníky budou stačit, jestli budou čisté a jestli dostaneme dost čistých pokrývek. Ale jídlo dostaneme dvě hodiny po setmění, ne později, a to nejlepší, co máte. Ukážeme ti, co umíme.“ Sáhl po pouzdru s flétnou, ale Hake zavrtěl hlavou.
„To je jedno. Tyhle budou spokojený s jakýmkoliv vrzáním, pokud to bude aspoň trochu připomínat muziku.“ Znovu sklouzl pohledem k Randovu meči. Chabý úsměv však měl pouze na rtech. „Najíte se, až budete chtít, ale jestli sem nepřitáhnete hosty, vypadnete zpátky na ulici.“ Kývl hlavou přes rameno na dva muže s tvrdým výrazem sedící u stěny. Ti nepili a paže měly silné jako jiní lidé nohy. Když na ně Hake kývl, sjeli Randa s Matem lhostejným, bezvýrazným pohledem.
Rand položil ruku na jílec meče a doufal, že se mu to, jak se mu sevřel žaludek, neprojevilo v obličeji. „Pokud dostaneme, na čem jsme se usnesli,“ řekl vyrovnaně.
Hake zamrkal a na chvíli se zdál sám vyvedený z míry. Náhle kývl. „Jak jsem řekl, ne? No, začněte. Když tu budete jenom tak postávat, nikoho sem nepřilákáte.“ Odšoural se pryč, mračil se a hulákal na služebné, jako by tu bylo padesát hostů, které zanedbávají.
Na opačném konci místnosti byla vedle zadních dveří malá vyvýšená plošina. Rand na ni zvedl lavici a za ni naskládal svůj plášť, stočené pokrývky a Tomův ranec a navrch položil meč.
Napadlo ho, zda by nebylo moudřejší, kdyby meč nenosil otevřeně. Meče byly docela obvyklé, ale volavka na jílci přitahovala pozornost a dohady. Sice si jí nevšiml každý, ale pokud ano, Randa to pokaždé zneklidnilo. Mohl tak nechávat jasnou stopu pro myrddraala – pokud mizelec takovou stopu vůbec potřeboval. Zdálo se, že nikoliv. Na každý pád by Randovi vadilo, kdyby se měl meče vzdát. Dal mu ho Tam. Jeho otec. Dokud nosil ten meč, pořád mezi ním a Tamem bylo určité pouto, nitka, která mu dávala právo zvát Tama svým otcem. Teď už je příliš pozdě, pomyslel si. Nebyl si jist, co tím vlastně myslel, ale byl si jist, že je to pravda. Příliš pozdě.