Při prvním tónu „Zakukala žežulička“ zvedlo půl tuctu hostů hlavy od vína. Dokonce i oba vyhazovači si trochu poposedli. Když Rand skončil, všichni mu zatleskali, včetně obou vazounů, a tleskali znovu, když Matovi z rukou vylétla sprška barevných míčků. Venku znovu zahřmělo. Pršet ještě nezačalo, ale ve vzduchu už byl cítit déšť. Čím později začne pršet, tím bude pršet hustěji.
Zpráva se rozšířila, a když se úplně setmělo, hostinec byl nacpán k prasknutí smějícími se muži, kteří se bavili tak hlasitě, že Rand jen tak tak slyšel, co vlastně hraje. Rámus v šenku přehlušilo pouze hromobití. Za okny se zablesklo, a když se hluk trochu ztišil, Rand nejasně zaslechl, jak do střechy buší déšť. Lidé, kteří přicházeli teď, za sebou na podlaze nechávali mokrou cestičku.
Kdykoliv se Rand odmlčel, překřikovali lidé vřavu názvy písniček. Hodně jich Rand nepoznal, i když pokud mu někdo kousek zanotoval, často zjistil, že dotyčnou píseň zná. Tak tomu bývalo i předtím. „Veselý Chaim“ se tady jmenoval „Rhein smích“ a dříve to byly „Barvy slunce“. Některé názvy zůstávaly stejné, jiné se měnily po deseti mílích, a Rand se také učil novým písním. „Opilý forman“ byla jedna taková, i když občas jí říkali „Cikán v kuchyni“. „Jeli dva králové na lov“ se jmenovala „Běží, běží dva koníčci“ tady a jinde měla píseň další jména. Rand zahrál ty, které znal, a muži tloukli do stolů, aby přidal.
Jiní chtěli, aby Mat znovu zažongloval. Občas se mezi těmi, kdo chtěli hudbu, a těmi, kdo toužili po žonglování, strhla rvačka. Jednou se blýskl nůž, jakási žena zaječela a nějaký muž odpadl od stolu a po obličeji mu stékala krev, ale Jak se Stromem, vyhazovači, se sem rychle vydali a s dokonalou nestranností vyhodili každého ze zúčastněných na ulici s několika boulemi. Takto řešili všechny potíže. Hovor a smích pokračovaly, jako by se nic nestalo. Nikdo se ani neohlédl, kromě těch, které oba vyhazovači, prodírající se ke dveřím, odstrčili.
Hosté si dovolovali i tehdy, procházela-li některá ze služebných kolem a nedávala si pozor. Jak či Strom museli nejednou některou zachraňovat, i když přitom nikdy příliš nespěchali. Podle toho, jak se Hake choval, kdy na služebnou vždycky ječel a třásl s ní, to považoval za její chybu, a uslzené oči a koktané omluvy prozrazovaly, že ona je ochotna jeho názor přijmout. Ženy vyskakovaly pokaždé, když se Hake zamračil, i když se díval někam jinam. Rand by rád věděl, proč se s ním vůbec dávaly dohromady.
Když se Hake podíval na Randa s Matem, usmíval se. Po chvíli si Rand uvědomil, že se neusmívá na ně. Usmíval se vždy, když mu oči sklouzly za ně, na meč se znamením volavky. Jednou, když Rand odložil zlatem a stříbrem vykládanou flétnu vedle své stoličky, flétna si také vysloužila úsměv.
Příště, když si měnil místo s Matem na pódiu, naklonil se a promluvil Matovi do ucha. I z této vzdálenosti musel mluvit nahlas, ale pochyboval, že přes všechen ten hluk by je mohl někdo vyslechnout. „Hake se nás pokusí okrást.“
Mat kývl, jako by nic jiného ani nečekal. „Budeme muset zabarikádovat dveře.“
„Zabarikádovat dveře? Jak se Stromem se klidně prolomí dovnitř holýma rukama. Vypadněme odsud.“
„Počkejme aspoň, dokud nedostaneme najíst. Mám hlad. Tady nic udělat nemůžou,“ dodal Mat. Nacpaným šenkem se rozlehlo netrpělivé volání po dalším vystoupení. Hake se na ně mračil. „Stejně, ty chceš dneska spát venku?“ Zvláště silné zahřmění pohltilo ostatní zvuky a na chvíli bylo za okny větší světlo, než uvnitř.
„Jenom bych se odsud chtěl dostat bez toho, aby mi rozbili hlavu,“ řekl Rand, ale Mat už si sedal, aby si trochu odpočinul. Rand si povzdechl a vrhl se do „Cesty do Dun Arenu“. Zdálo se, že tuhle má v oblibě kdekdo. Už ji hrál čtyřikrát, a pořád ji po něm požadovali.
Potíž byla v tom, že Mat měl pravdu. Rand měl taky hlad. A neviděl, jak by jim Hake mohl dělat potíže, když je šenk tak nacpaný a ještě sem lidé přicházejí. Za každého člověka, který odešel nebo ho Jak se Stromem vyhodili, přišli z ulice dva další. Dožadovali se žonglování nebo některé písničky, ale většinou je zajímalo pití a laškování se služebnými. Jenom jeden muž byl jiný.
Od davu U tančícího povozníka se lišil v každém ohledu. Kupci do zchátralého hostince očividně nezavítali. Pokud Rand viděl, nebyla tu pro ně ani soukromá jídelna. Hosté byli všichni v hrubých oděvech s tuhou kůží lidí, kteří pracují na slunci a ve větru. Tento chlapík však byl uhlazený a trochu těstovitý, s měkkýma rukama a sametovým kabátcem. Z ramen mu visel zelený sametový plášť podšitý modrým hedvábím. Každá součást jeho oděvu vypadala draze. Boty – měl měkké sametové střevíce, ne vysoké boty – nebyly ušity pro rozježděné ulice Čtverkrálí, vlastně ani pro žádnou jinou ulici.
Přišel dávno po setmění a pozorně se kolem sebe rozhlédl, přičemž si z pláště setřásal kapky vody a rty měl znechuceně zkřivené. Jednou přejel místnost pohledem a už se obracel k odchodu. Vtom sebou náhle trhl, i když Rand neviděl proč, a sedl si ke stolu, který Jak se Stromem právě uprázdnili. U jeho stolu se zastavila služebná a pak mu přinesla pohár vína, který on bez ochutnání odsunul stranou a už se ho ani nedotkl. Služebná pokaždé jeho stůl opouštěla ve spěchu, i když on se jí nepokoušel dotknout, dokonce se na ni ani nepodíval. Ať už ji na něm zneklidňovalo cokoliv, na ostatní, kteří se k němu přiblížili, to zjevně působilo také. Přes celé jeho změkčilé vzezření pokaždé, když se nějaký vozka s mozolnatýma rukama pokusil přisednout si k jeho stolu, stačil jediný cizincův pohled a dotyčný odešel hledat volné místo jinam. Seděl tam, jako by kromě něj nikdo jiný v šenku nebyl – tedy až na Randa s Matem. Ty pozoroval nad sepjatýma rukama. Na každém prstu se mu třpytil prsten. Díval se na ně se spokojeným, vědoucím úsměvem.
Když si Rand s Matem opět měnili místo, Rand na cizince upozornil a Mat kývl. „Všiml jsem si ho,“ zabručel. „Kdo je to? Pořád mám dojem, že ho znám.“
To stejné napadlo i Randa, ta vzpomínka se mu honila hlavou, ale nemohl ji pořádně zachytit. A přesto si byl jist, že tu tvář nikdy předtím neviděl.
Když už podle Randova odhadu vystupovali dvě hodiny, vrátil Rand flétnu do pouzdra a začali si s Matem sbírat věci. Jak sestoupili z pódia, přihnal se k nim Hake a hubenou tvář měl zkřivenou vzteky.
„Je čas na jídlo,“ přispíšil si Rand, „a nechceme, aby nám někdo něco ukradl. Neměl bys upozornit kuchařku?“ Hake zaváhal, pořád ještě se zlobil a neúspěšně se snažil nezírat na to, co Rand držel v náručí. Rand nedbale posunul ranec tak, aby mohl volnou ruku položit na jílec. „Nebo se nás můžeš pokusit vyhodit ven.“ Schválně to slovo zdůraznil a dodaclass="underline" „Ještě zbývá hodně času, kdy bychom měli hrát. Jestli máme hrát tak dobře, aby ti lidi tady utráceli peníze, musíme si udržet sílu. Jak dlouho myslíš, že zůstane šenk plný, až omdlíme hlady?“
Hake přejel očima po místnosti plné lidí strkajících si peníze do kapes, pak se obrátil a strčil hlavu do zadních dveří. „Nakrm je!“ zařval. Otočil se zpátky k Randovi s Matem a štěkclass="underline" „A ať vám to netrvá celou noc. Čekám, že budete hrát, dokud neodejde poslední host.“