Někteří z hostů už se dovolávali muzikanta a žongléře a Hake se obrátil, aby je utišil. Muž v sametovém plášti byl jedním z těch dychtivých. Rand kývl na Mata, aby ho následoval.
Kuchyň od přední části hostince oddělovaly bytelné dveře, takže pouze když se dveře otevřely, aby mohla projít některá ze služebných, byl křik z šenku hlasitější než bušení deště do střechy. Kuchyně byla veliká, vyhřátá místnost plná páry stoupající z kamen a pecí, kde na velikém stole stála napůl připravená jídla a talíře hotové k odnesení. Na lavici u zadních dveří posedávaly některé služebné, masírovaly si lýtka a všechny najednou štěbelaly s tlustou kuchařkou, která jim odpovídala a zároveň mávala velkou naběračkou, aby svá slova zdůraznila. Když oba mládenci vstoupili, všechny ženy vzhlédly, ale neumlkly, ani si nepřestaly masírovat lýtka.
„Měli bychom se odsud dostat, dokud to ještě jde,“ řekl tiše Rand, ale Mat zavrtěl hlavou s pohledem upřeným na dva talíře, na které kuchařka nandávala hovězí, brambory a hrášek. Ani se na ně pořádně nepodívala, pořád se bavila s ostatními. Loktem odsunula věci na stole, položila naň talíře a přidala vidličky.
„Až se najíme, bude času dost.“ Mat vklouzl na lavici a začal mávat vidličkou, jako by to byla lopata.
Rand si povzdechl, ale těsně Mata následoval. Od včerejší noci snědl jenom kůrku chleba. Měl pocit, že má žaludek prázdný jako žebrák kapsu, a vůně jídla, která se linula kuchyní, mu moc nepomohla. Mat si nechal přidat dřív, než Rand snědl půlku svého talíře.
Nechtěl ženy poslouchat, ale některá slova se k němu donesla a zaujala ho.
„Mně to připadá bláznivý.“
„Bláznivý nebo ne, tak jsem to slyšela. Obešel půlku hostinců, než přišel sem. Jenom vešel, rozhlídl se a beze slova zase odešel, dokonce i z Královskýho hostince. Jako kdyby vůbec nepršelo.“
„Možná mu to tady připadá nejpohodlnější.“ To vyvolalo záchvaty smíchu.
„Co jsem slyšela, je, že do Čtverkrálí dorazil až zvečera a koně měl celý zpěněný, jako by je hezky prohnal.“
„Odkudpak to přijel, že ho zastihla tma? Nikdo, kdo se vydá na cesty, si to tak špatně nenaplánuje, teda kromě hlupáků nebo šílenců.“
„No, možná je to hlupák, ale bohatej. Slyšela jsem, že má dokonce další kočár pro sluhy a zavazadla. Je bohatej, věřte mně. Viděli jste ten jeho plášť? Mně samotný by se takovej líbil.“
„Na můj vkus je kapku buclatej, ale já vždycky říkala, že chlap, kterej má dost zlata, nikdy není moc tlustej.“ Všechny se rozhihňaly, až se za břicha popadaly, a kuchařka zaklonila hlavu a zařvala smíchy.
Rand odložil vidličku na talíř. Hlavou mu prolétla myšlenka, která se mu vůbec nelíbila. „V minutce jsem zpátky,“ řekl. Mat jenom kývl a nacpal si do úst kousek brambory.
Jak Rand vstával, spolu s pláštěm zvedl i opasek s mečem a cestou ke dveřím si ho připjal. Nikdo mu nevěnoval pozornost.
Lilo jako z konve. Rand si přehodil plášť přes ramena a přes hlavu si přetáhl kapuci. Rozběhl se přes dvůr a plášť si držel u těla. Za vodní clonou nebylo kromě světel nic vidět, ale Rand našel, co hledal. Koně odvedli do stáje, ale dva černě nalakované kočáry se mokře leskly venku. Zahřmělo a nad hostincem se zablesklo. V krátkém záblesku světla Rand rozeznal zlatá písmena jména na kočárových dvířkách. Howal Gode.
Nevšímal si toho, jak do něj buší déšť, a zíral na to jméno, které už zase neviděl. Pamatoval si, kde naposled viděl černě lakované kočáry se jménem majitele na dvířkách a uhlazené, vykrmené muže v hedvábím podšitých pláštích a sametových střevících. V Bílém Mostu. Kupec z Bílého Mostu mohl mít dokonale logický důvod vydat se na cestu do Caemlynu. Důvod, díky kterému prošel polovinu hostinců ve městě, než si vybral ten jediný, v kterém jsi ty? Důvod, díky kterému se tváří, že našel, co hledal?
Rand se otřásl a náhle si uvědomil, že mu prší za krk. Plášť měl z pevně tkané látky, ale nikdy nebyl určen k tomu, aby v něm mohl postávat v takovém lijáku venku. Spěšně se vrátil zpátky do hostince a cákal zvětšujícími se loužemi. Chystal se právě projít dveřmi, když mu cestu zastoupil Jak.
„To se podívejme. Sám potmě venku. Tma je nebezpečná, chlapče.“
Randovi déšť připlácl vlasy na čelo. Dvůr byl kromě nich dvou prázdný. Randa napadlo, jestli se Hake rozhodl, že po meči a flétně touží natolik, aby oželel útratu hostí v šenku.
Jednou rukou si vytřel vodu z očí a druhou položil na meč. Přestože byla fajnová kůže na jílci vlhká, ruka mu na něm neklouzala. „Usoudil Hake, že ty lidi zůstanou jenom kvůli jeho pivu, místo aby si někam zašli za zábavou? Jestli ano, řekněme, že tím jídlem jsme si vyrovnáni a my půjdeme dál.“
Velký muž vyhlédl ze sucha zádveří do deště a odfrkl si. „V tomhle?“ Očima sklouzl k Randově ruce spočívající na meči. „Víš, se Stromem jsme se vsadili. On tvrdí, žes to ukrad svý starý babičce. Já hádám, že tě tvoje bába zkopala v prasečím chlivku a pak tě pověsila, abys uschl.“ Zazubil se. Měl polámané, zažloutlé zuby, a když se usmíval, vypadal ještě hrozivěji. „Noc ještě bude dlouhá, chlapče.“
Rand se protáhl kolem něj a Jak ho s ošklivým uchechtnutím nechal vejít.
Uvnitř Rand odhodil plášť a svezl se na lavici u stolu, kterou před chvílí opustil. Mat už dojedl i druhý talíř a pracoval na třetím, přičemž teď jedl pomaleji, ale odhodlaně, jako by do sebe hodlal nacpat úplně všechno, i kdyby ho to mělo zabít. Jak se postavil u dveří na dvůr, opřel se o zeď a zadíval se na ně. Dokonce ani kuchařka s Randem už nepromluvila.
„Je z Bílého Mostu,“ oznamoval Rand Matovi potichu. Nebylo nutné dodávat, kdo ten někdo je. Mat k němu otočil hlavu a ruka s vidličkou a kouskem hovězího mu ustrnula na půl cestě k ústům. Rand si byl vědom toho, že je Jak pozoruje, a tak rozhrábl jídlo na svém talíři. Nedokázal do sebe dostat ani sousto, i kdyby měl umřít hlady, ale snažil se předstírat, že se velice zajímá o hrášek, zatímco Matovi líčil, co zjistil o kočárech a co si ženy povídaly, pro případ, že Mat neposlouchal.
Což očividně neposlouchal. Mat překvapeně zamrkal a tiše hvízdl mezi zuby. Pak se zamračil na jídlo na talíři, a jak odhazoval vidličku, zavrčel. Rand si přál, aby se aspoň trochu snažil být obezřetný.
„Jde po nás,“ prohlásil Mat, když Rand domluvil. Vrásky na Matově čele se prohloubily. „Temnej druh?“
„Možná. Nevím.“ Rand se ohlédl na Jaka a velký muž se líně protáhl a nahrbil ramena, která by klidně mohla patřit kováři. „Myslíš, že se přes něj dostaneme?“
„Ne bez toho, aby způsobil rámus, a to by sem zas přilákalo Hakea a toho druhýho. Věděl jsem, že se tady nemáme zastavovat.“
Randovi poklesla brada, ale než mohl něco říci, protáhl se sem z šenku Hake. Přes rameno mu nahlížel Strom. Jak se postavil před zadní dveře. „Hodláte se cpát celou noc?“ štěkl Hake. „Nenakrmil jsem vás, abyste se tu jenom tak povalovali.“
Rand se podíval na přítele. Později, naznačil Mat a oba si pod pozornými pohledy Hakea, Stroma a Jaka posbírali věci.
Jakmile se Rand s Matem objevili v šenku, vřavou se rozlehly výkřiky dožadující se žonglování či určitých písniček. Muž v sametovém plášti – Howal Gode – pořád vypadal, že si nikoho kolem sebe nevšímá, nicméně seděl na krajíčku židle. Při pohledu na oba hochy se zaklonil a na rty se mu vrátil spokojený úsměv.