„A co když ne?“
Tamovi se konečně podařilo promluvit si potichu se starostou. Bran čas od času přikyvoval, nevšímal si změti hlasů kolem sebe a počkal, dokud Tam neskončil, než sám pozvedl hlas.
„Poslouchejte všichni. Buďte ticho a poslouchejte!“ Křik znovu odumřel, ozývalo se jen občasné mumlání. „Tohle je víc než pouhý novinky zvenčí. Musíme to projednat v radě. Formane Faine, kdyby ses k nám laskavě v hostinci připojil, rádi bychom ti položili pár otázek.“
„Pohár horkýho svařenýho vína by mi zrovínka teď rozhodně neuškodil,“ opáčil forman a zahihňal se. Seskočil z vozu, oprášil si ruce o kabát a vesele si narovnal plášť. „Dohlídnete mi zatím na koně, prosím?“
„Chci slyšet, co říká!“ Další a další hlasy se ozývaly na protest. „Nemůžete ho odvíst! Moje žena mě sem poslala, abych koupil špendlíky!“ To byl Wit Congar. Při pohledech, které na něj něko lik lidí vrhlo, svěsil ramena, ale neustoupil.
„Máme taky právo se ptát,“ hulákal kdosi zezadu. „Já...“ „Ticho!“ zahřměl starosta, a nastalo překvapené ticho. „Až se rada vyptá, forman Fain se vrátí a všechny svoje novinky vám poví. A prodá vám svoje hrnce a špendlíky. Hu! Tade! Odveďte formanovy koně do stáje.“
Tam s Branem formana obstoupili z obou stran a zbytek rady se shromáždil za nimi. Celý hlouček se přesunul do hostince U Vinného střiku a starosta pevně zavřel dveře před nosem těch, kdo se snažili vtlačit dovnitř s radními. Na bušení na dveře starosta jenom křikclass="underline" „Jděte domů!“
Lidé se motali před hostincem, přemílali, co forman řekl, co tím myslel, nač se ho bude rada ptát a kdy si to taky budou moci poslechnout a položit vlastní otázky. Někteří do hostince nahlíželi předními okny a pár se dokonce vyptávalo Hua s Tadem, i když nebylo zcela jasné, co by ti dva vlastně mohli vědět. Oba neteční podomci v odpověď jenom zavrčeli. Jinak pokračovali v práci a postupně odstrojovali spřežení. Jednoho po druhém odvedli Fainovy koně pryč, a když odešli s posledním, už se nevrátili.
Rand si shromáždění nevšímal. Usadil se na okraji starých kamenných základů, přitáhl si plášť k tělu a zíral na dveře do hostince. Ghealdan. Tar Valon. Pouhá ta jména byla zvláštní a vzrušující. Byla to místa, která znal pouze z vykládání formanů a příběhů kupeckých stráží. Aes Sedai a války a falešní Draci: to byly náměty příběhů, vyprávěných pozdě v noci před praskajícím krbem, kdy jediná svíčka vytvářela stíny na stěnách a okenicemi cloumal vítr. Rand vcelku věřil, že by dal přednost vichřicím a vlkům. Nicméně to tam, za Dvouříčím, muselo být jiné, jako žít uprostřed kejklířova příběhu. Dobrodružství. Jedno dlouhé dobrodružství. Celý život plný dobrodružství.
Vesničané se pomalu rozptýlili, i když si stále mručeli pod vousy a potřásali hlavami. Wit Congar se zarazil a zahleděl se na zatím opuštěný povoz, jako by uvnitř mohl najít schovaného jiného formana. Nakonec u hostince zůstalo jen několik mládenců. Mat s Perrinem se přesunuli k místu, kde seděl Rand.
„Nechápu, jak by tohle mohl kejklíř přebít,“ prohodil Mat vzrušeně. „Rád bych věděl, jestli toho falešnýho Draka uvidíme.“ Perrin zavrtěl střapatou hlavou. „Já ho vidět nechci. Možná ně kde jinde, ale ne tady ve Dvouříčí. Ne, jestli to znamená válku.“
„Ne, jestli to znamená taky Aes Sedai,“ dodal Rand. „Nebo jsi zapomněl, kdo způsobil Rozbití? Drak to možná začal, ale byly to Aes Sedai, kdo svět doopravdy rozbil.“
„Jednou jsem ten příběh slyšel,“ řekl pomalu Mat, „od strážnýho obchodníka se suknem. Říkal, že Drak se znova narodí v nejtěžší hodině lidstva a všechny nás zachrání.“
„No, jestli tomu věřil, tak to byl pěknej ňouma,“ prohlásil pevně Perrin. „A tys byl hloupej, žes ho poslouchal.“ Nemluvil nazlobeně, Perrina bylo těžké rozzlobit. Ale výplody Matovy bujné fantazie ho občas unavily, což se právě ozývalo v jeho hlase. „Hádám, že taky tvrdil, že navěky budeme žít v novým věku pověstí.“
„Já neříkal, že jsem mu věřil,“ ohrazoval se Mat. „Jenom jsem to slyšel. Nyneiva taky, a myslel jsem, že mě snad stáhne z kůže a toho strážnýho taky. Říkal – ten strážnej – že tomu spousta lidí věří, jenom se to bojí říct, bojí se Aes Sedai a dětí Světla. Potom, co si na nás Nyneiva posvítila, už nechtěl nic dalšího říct. Ona to pověděla kupci, a ten řekl, že je to naposled, co s ním ten strážnej jede.“
„Taky dobře,“ utrousil Perrin. „Drak že nás zachrání? Připadá mi to jako ty Coplinovy řeči.“
„A co by mohlo být tak strašné, že bychom chtěli, aby nás zachraňoval Drak?“ přemítal Rand. „To bychom mohli rovnou požádat o pomoc Temného.“
„To neříkal,“ opáčil Mat nejistě. „A taky se nezmiňoval o žádným novým věku pověstí. Jenom říkal, že příchod Draka roztrhne svět vejpůl.“
„To by nás určitě zachránilo,“ odtušil suše Perrin. „Další Rozbití.“
„Ať shořím!“ zavrčel Mat. „Jenom vám vykládám, co říkal ten strážnej.“
Perrin zavrtěl hlavou. „Jenom doufám, že Aes Sedai a tenhle Drak, ať už je falešnej nebo ne, zůstanou, kde jsou. Možná tak bude Dvouříčí uchráněný.“
„Myslíš, že opravdu patří k temným druhům?“ Mat se zamyšleně zamračil.
„Kdo?“ zeptal se Rand. „Aes Sedai.“
Rand hodil okem po Perrinovi, který pokrčil rameny. „V příbězích,“ začal pomalu, ale Mat ho uťal.
„Ne ve všech příbězích se vypravuje, že slouží Temnému, Rande.“
„Pro Světlo, Mate,“ řekl Rand, „způsobily přece Rozbití. Co ještě chceš?“
„No, asi jo.“ Mat si povzdechl, ale v příští chvíli se už zase zubil. „Starej Bili Congar říká, že neexistujou. Teda Aes Sedai a temní druzi. Říká, že jsou to jenom povídačky. Tvrdí, že nevěří ani na Temného.“
Perrin si odfrkl. „Coplinovy řeči od Congara. Co jinýho bys čekal?“
„Starej Bili pojmenoval Temného. Sázím se, že tohle jste nevěděli.“
„Pro Světlo!“ vydechl Rand.
Mat se zašklebil ještě víc. „Bylo to loni na jaře, těsně předtím, než mu jeho pole náhle napadly housenky, nikomu jinýmu to neudělaly. Těsně předtím, než všechny v jeho domě sklátila žlutooká zimnice. Já ho slyšel. Pořád říká, že na to nevěří, ale kdykoliv ho teďka poprosím, aby Temného pojmenoval, něčím po mně hodí.“
„Ty jseš dost hloupý na to, abys to udělal, že, Matrime Cauthone?“ Doprostřed jejich kroužku vstoupila Nyneiva al’Mearová a tmavý cop, přehozený přes rameno, jí skoro jiskřil hněvem. Rand vyskočil. Útlá, vysoká tak Matovi pod bradu, v této chvíli vědma vypadala větší než kterýkoliv z nich, a nezáleželo na tom, že byla mladá a hezká. „Něco takového bych čekala od Biliho Congara, ale myslela jsem si, že aspoň ty máš dost rozumu, než abys ho k takovým věcem ponoukal, Matrime Cauthone. Jenže ty by ses měl ve skutečnosti radši držet máminy sukně. Příště už pojmenuješ Temného sám.“
„Ne, vědmo,“ namítal Mat a vypadal, že by raději byl kdekoliv jinde, než právě tady. „To byl starý Bil – chci říct, pantáta Congar, ne já! Krev a popel, já...“
„Pozor na jazyk, Matrime!“
Rand se ještě víc narovnal, i když jeho si pohledem neměřila. Perrin vypadal stejně zahanbeně. Později si jeden či druhý budou určitě stěžovat, že je vyplísnila žena jen o málo starší než oni sami – to dělávali všichni, kterým kdy Nyneiva vyhubovala, i když nikdy tak, aby to slyšela – jenže rozdíl věku vždycky vypadal velký až dost, když Nyneiva stála před nimi. Zvlášť když byla rozzlobená. Hůl v její ruce byla na jednom konci silná a na druhém pouhý proutek, a Nyneiva ráda každému, o kom si myslela, že se chová hloupě, uštědřila výprask – přes hlavu, ruce nebo nohy bez ohledu na věk či postavení.