Rand zahrál první tón ještě před pódiem, hrál „Nosila vodu ze studně“ a příliš se nesoustředil. Těch pár falešných tónů si nikdo nevšiml. Snažil se vymyslet, jak se odsud dostanou, a snažil se také vyhýbat pohledu na Goda. Jestli šel po nich, nemělo smysl mu prozradit, že o tom vědí. A co se týkalo toho, jak se odsud dostat...
Předtím si nikdy neuvědomil, jak skvělou pastí je takový hostinec. Hake, Jak a Strom na ně ani nemuseli dohlížet. Dav by jim dal vědět, kdyby on nebo Mat opustili pódium. Dokud byl šenk plný lidí, nemohli se odtud bez Hakeova vědomí dostat. A Gode také sledoval každý jejich pohyb. Bylo to legrační a Rand by se byl zasmál, kdyby se to právě nerozhodl vzdát. Budou si prostě muset dávat pozor a počkat na svou příležitost.
Když si s Matem měnili místa, Rand v duchu zaúpěl. Mat se na Hakea, Stroma a Jaka mračil a bylo mu úplně jedno, jestli si toho všimnou, nebo zda je napadne, proč to dělá. Když zrovna nežongloval s míčky, měl Mat ruku pod kabátem. Rand na něj sykl, ale Mat mu nevěnoval pozornost. Kdyby Hake zahlédl ten rubín, možná by se rozhodl nečekat, až budou sami. Kdyby jej zahlédli muži v místnosti, polovina jich by se možná přidala k Hakeovi.
A co bylo nejhorší, Mat se kabonil i na kupce z Bílého Mostu – temného druha? – a to dvakrát víc, než na koho jiného, a Gode si toho všiml. Nemohl si toho nevšimnout. Jeho to však v nejmenším nevyvedlo z míry. Jenom jeho úsměv se prohloubil. Kupec kývl na Mata, jako by to byl starý známý, a pak se zadíval na Randa a tázavě zvedl obočí. Rand se snažil vyhnout pohledu na toho muže, ale věděl, že už je příliš pozdě. Příliš pozdě. Zase příliš pozdě.
Pouze jediná věc zřejmě muže se sametovým pláštěm vyvedla z rovnováhy. Randův meč. Rand si ho nechal připjatý. Dva tři muži se ho koktavě vyptávali, zda si myslí, že hraje tak špatně, že potřebuje ochranu, ale nikdo z nich si nevšiml volavky na jílci. Gode si jí všiml. Zaťal bledé pěsti a dlouho se na meč mračil, než se znovu usmál. Když to udělal, jeho úsměv už nebyl tak sebejistý, jako předtím.
Aspoň jedna dobrá věc, pomyslel si Rand. Jestli si myslí, že můžu dostát znamení volavky, možná nás nechá na pokoji. Pak si budeme muset lámat hlavu pouze s Hakeem a jeho vazouny. Nebyla to právě potěšující myšlenka, a meč nemeč, Gode je pořád sledoval. A usmíval se.
Randovi připadalo, že noc trvá celý rok. Všechny ty oči, které se na něj upíraly: Hake, Jak a Strom byli jako supové pozorující ovci chycenou v bažině, Gode, číhající jako něco ještě mnohem horšího. Rand začínal mít dojem, že každý v místnosti je pozoruje s nějakými skrytými úmysly. Z výparů z kyselého vína a z puchu špíny a zpocených těl se mu zatočila hlava, až začal vidět rozmazaně, a dokonce i jeho vlastní flétna ho tahala za uši. Hřmění jako by se mu ozývalo rovnou v hlavě. Únava na něm spočívala jako železné závaží.
Nakonec to, že museli vstávat za úsvitu, přimělo muže váhavě odejít do noci. Sedlák se zodpovídal jenom sám sobě, ale kupci byli známí tím, že když vypláceli vozky, rozhodně neměli pochopení pro kocovinu. S nadcházejícím ránem se šenk pomalu prázdnil, jak se dokonce i ti, kdo měli pokoje v poschodí, šourali do postelí.
Gode byl posledním hostem. Když Rand zívaje sáhl pro kožené pouzdro na flétnu, Gode vstal a přehodil si plášť přes ruku. Služebné, které začaly poklízet, potichu reptaly kvůli rozlitému vínu a rozbitému nádobí. Hake velkým klíčem zamkl přední dveře. Gode Hakea na chvíli zastavil a Hake pak zavolal jednu ze služebných, aby Godeovi ukázala pokoj. Muž se sametovým pláštěm na Randa s Matem vrhl vědoucí úsměv a zmizel na schodišti.
Hake se zadíval na oba hochy. Jak se Stromem stáli vedle něj.
Rand si spěšně pověsil všechny věci na záda, aby mohl sáhnout po meči. Nenaznačil, že po něm chce sáhnout, ale chtěl, aby všichni věděli, že je k tomu připraven. Potlačil zívnutí. Nemuseli vědět, jak je utahaný.
Mat si neohrabaně navlékl luk a pár dalších věcí přes rameno, a jak se díval na přibližujícího se Hakea, zasunul ruku pod kabát.
Hake nesl olejovou lampu a k Randovu překvapení kývl a ukázal na boční dveře. „Slamníky máte tamhle.“ Pouze slabé pousmání mu to pokazilo.
Mat na Jaka se Stromem vystrčil bradu. „To potřebuješ tyhle dva, aby nám ukázali postele?“
„Já jsem majitel,“ prohlásil Hake a uhlazoval si ušmudlanou zástěru, „a majitelé nemůžou být nikdy dost opatrný.“ Okny otřáslo další zahřmění a Hake se významně zadíval ke stropu a obdařil je zubatým úsměvem. „Chcete vidět svý postele, nebo ne?“
Randa napadlo, co by se stalo, kdyby řekli, že chtějí odejít. Kdybys toho o šermování věděl kromě těch pár lekcí, které ti Lan předvedl, trochu víc... „Jděte napřed,“ řekl a snažil se, aby to znělo tvrdě. „Nechci mít nikoho za zády.“
Strom si odfrkl, ale Hake klidně kývl a obrátil se k bočním dveřím a oba hromotluci se odkolébali za ním. Rand se zhluboka nadechl a vrhl smutný pohled na dveře do kuchyně. Jestli Hake už zamkl zadní dveře, kdyby se teď rozběhli, jenom by začali to, čemu doufal, že se vyhnou. V chmurné náladě tedy následoval hostinského.
U bočních dveří zaváhal a zezadu do něj narazil Mat. Bylo jasné, proč Hake nese lampu. Dveře vedly do chodby černé jako smůla. Jenom lampa v Hakeově ruce, jejíž světlo ozařovalo Jaka se Stromem, mu dodalo odvahu, aby vstoupil. Kdyby se obrátili, bylo by mu to jasné. A co? Podlaha mu zaskřípala pod nohama.
Chodba končila hrubými, nenatřenými dveřmi. Rand si nevšiml, zda jsou v chodbě ještě nějaké jiné dveře. Hake a jeho vazouni prošli dovnitř a Rand je rychle následoval, než budou mít možnost uchystat nějakou past. Hake však jenom zvedl lampu a ukázal do místnosti.
„Tady to je.“
Staré skladiště, tak tomu říkal, a podle toho, jak to tu vypadalo, ho už delší dobu nikdo nepoužíval. Půlku místnosti zabíraly otlučené soudky a rozlámané bedýnky. Ze stropu kapala voda a rozbitou tabulkou ve špinavém okně dovnitř volně proudil déšť. Na policích byly naházené neidentifikovatelné věci a skoro všechno bylo pokryté silnou vrstvou prachu. Přítomnost slíbených slamníků byla překvapením.
Ten meč ho znejistil. Dokud neusneme, o nic se nepokusí. Rand pod Hakeovou střechou rozhodně nehodlal spát. Jakmile hostinský odejde, hodlal zmizet oknem. „To půjde,“ řekl. Po očku Hakea sledoval, zda dvěma zubícím se mužům po svém boku nedá nějaké znamení. Dalo mu práci, aby si nenavlhčil rty. „Nech nám tu lampu.“
Hake zavrčel, ale strčil lampu na polici. Zaváhal, podíval se na ně a Rand si byl jist, že má v úmyslu Jakovi se Stromem přikázat, aby se na ně vrhli. Ale oči mu znovu zabloudily k Randovu meči a on se zamyšleně zamračil a trhnutím hlavy dal oběma vazounům znamení. Těm se po tvářích mihl překvapený výraz, ale bez ohlédnutí ho následovali ven z místnosti.
Rand počkal, dokud vrzání jejich kroků zcela nedozní, pak napočítal do padesáti a strčil hlavu do chodby. Černotu narušoval pouze obdélník světla, které mu připadalo vzdálené jako měsíc: dveře do šenku. Když se vracel, cosi velkého se pohnulo v temnotě u protějších dveří. Jak nebo Strom stáli na stráži.
Rychlá prohlídka dveří mu prozradila vše, co potřeboval vědět, ale stejně mu to k ničemu nebylo. Břevna byla silná a pevná, ale nebyl tu žádný zámek ani závora. Avšak otevíraly se do místnosti.
„Myslel jsem, že po nás půjdou,“ řekl Mat. „Na co čekají?“ Dýku měl vytaženou a svíral ji tak pevně, až mu zbělely kotníky prstů. Od čepele se odráželo světlo lampy. Luk a toulec ležely zapomenuty v koutě.