„Až usneme.“ Rand začal prohrabávat soudky a bedýnky. „Pomoz mi najít něco, čím zapřeme ty dveře.“
„Proč? Nechceš tu snad spát, že ne? Vypadneme oknem a zmizíme. Raději budu mokrej než mrtvej.“
„Jeden z nich stojí na konci chodby. Způsobíme hluk a budou nás mít, než řekneš švec. Myslím, že Hake si nás radši podá, i když budeme vzhůru, než aby nás nechal odejít.“
Mat si pro sebe cosi zamumlal, ale přece jen se dal do hledání, jenže na zasviněné podlaze nenašli nic užitečného. Soudky byly prázdné a bedýnky rozlámané, a ani naskládané před dveře nemohly nikomu zabránit, aby je otevřel. Pak Randovi padl zrak na cosi známého na polici. Dva klíny, pokryté rzí a prachem. S úsměvem je sundal.
Spěšně je zasunul pode dveře, a když hostincem příště otřáslo zahřmění, rychle je přikopl. Hřmění odeznělo a Rand zadržel dech a zaposlouchal se. Jediné, co slyšel, bylo bušení deště do střechy. Žádné praskání podlahy pod spěchajícíma nohama.
„Okno,“ řekl.
Podle zaschlé špíny ho nikdo celá léta neotevřel. Hoši společně napjali síly a vší silou zatlačili. Než se okenní křídlo konečně pohnulo, Randovi se už podlamovala kolena. Okno zaskřípělo pokaždé, když ho s námahou pootevřeli o další coul. Když byla mezera dost velká, aby se protáhli, Rand se přikrčil a zarazil se.
„Krev a popel!“ zavrčel Mat. „Není divu, že se Hake nebál, že mu tudy utečem.“
Ve světle lampy se vlhce leskly železné mříže v železném rámu. Rand do nich strčil. Byly pevné jako balvan.
„Něco jsem zahlíd,“ řekl Mat. Rychle se prohrabal smetím na policích a vrátil se s rezivým páčidlem. Zarazil ho pod železný rám a Rand sebou trhl.
„Nezapomeň na hluk, Mate.“
Mat se ušklíbl a cosi si pro sebe zamumlal, ale počkal. Rand položil ruce na páčidlo a ve zvětšující se louži vody pod oknem se pokusil najít oporu pro nohy. Zahřmělo a oni zabrali. Mučené hřeby se zavrzáním, při němž Randovi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě, o kousek povolily – tedy asi o čtvrt coulu. Načasovali si to do burácení hromu a zvedali páčidlo znovu a znovu. Rám se ani nehnul. Povolil o čtvrt coulu. Nepohnul se. Povolil o vlásek. Nepovolil. Nepohnul se.
Náhle Rand uklouzl ve vodě a oba spadli na podlahu. Páčidlo zarachotilo o mříže a hlasitě zazvonilo. Rand ležel v kaluži, zadržoval dech a poslouchal. Kromě deště nezaslechl nic.
Mat si foukal na otlučené klouby a mračil se na něj. „Při tomhle tempu se odsud nikdy nedostaneme.“ Železný rám nevypáčili ani natolik, aby pod něj zasunuli dva prsty. Úzkou mezeru vyplňovaly tucty silných hřebů.
„Prostě se musíme snažit dál,“ prohlásil Rand a zvedl se. Ale když zasouval páčidlo pod okraj rámu, dveře zaskřípěly, jako by se je někdo pokoušel otevřít. Klíny vydržely. Hoši si vyměnili ustarané pohledy. Mat znovu vytáhl dýku. Dveře znovu vrzly.
Rand se zhluboka nadechl a snažil se, aby se mu netřásl hlas. „Jdi pryč, Hake! Chceme se vyspat.“
„Bojím se, že jste si mě spletli.“ Hlas zněl tak uhlazeně a sebevědomě, že se nemohli zmýlit. Howal Gode. „Mistr Hake a jeho... pochopové nám nebudou činit potíže. Spí hlubokým spánkem a ráno se budou jenom divit, kam jste se poděli. Pusťte mě dovnitř, přátelé. Musíme si promluvit.“
„Není o čem,“ odsekl Mat. „Jdi pryč a nech nás spát.“
Godeovoho uchechtnutí znělo vskutku odpudivě. „Ovšemže si máme o čem promluvit. Víte to stejně dobře jako já. Viděl jsem vám to na očích. Vím, kdo jste, možná dokonce lépe než vy. Cítil jsem to od vás přicházet ve vlnách. Už napůl patříte mému pánovi. Přestaňte utíkat a přijměte to. Všechno pro vás bude mnohem snazší. Jestli vás najdou ty čarodějnice z Tar Valonu, budete si přát, abyste si mohli sami podříznout hrdla, než s vámi skončí, ale nebudete to moci udělat. Můj pán vás před nimi ochrání.“
Rand ztěžka polkl. „Nevíme, o čem to mluvíš. Nech nás být.“ Prkna na podlaze v chodbě zavrzala. Gode nebyl sám. Kolik mužů mohl přivézt ve dvou kočárech?
„Přestaňte s těmi hloupostmi, přátelé. Víte to. Víte to dobře. Veliký pán Temnoty si vás označil za vlastní. Stojí psáno, že až se probudí, budou tu noví hrůzopáni, aby ho uctívali. Vy musíte být jedni z nich, jinak by mě za vámi nemohli poslat. Přemýšlejte. Věčný život a moc, o jaké se vám nikdy ani nesnilo.“ Hlas měl plný touhy po takové moci pro sebe.
Rand se ohlédl k oknu právě ve chvíli, kdy oblohu rozčísl blesk, a málem zaúpěl. Záblesk mu ukázal muže venku, muže, kterým nevadilo, že jsou promočení na kůži, jak tam tak stáli a pozorovali okno.
„Tohle mě unavuje,“ prohlásil Gode. „Podvolíte se mému pánovi – vašemu pánovi – nebo vás k tomu donutíme. To se vám ale nebude líbit. Veliký pán Temnoty vládne smrtí a může darovat život ve smrti, nebo smrt v životě, jak se rozhodne. Otevřete dveře. Ať tak nebo tak, váš útěk skončil. Otevřete, povídám!“
Musel říci ještě něco jiného, protože náhle do dveří udeřilo těžké tělo. Dveře se otřásly a klíny o kousek povolily, přičemž se o dřevo odrhl kousek rzi. Znovu a znovu se dveře otřásaly, jak se na ně kdosi vrhal. Klíny občas vydržely, občas znovu o kousek sklouzly, a dveře se kousek po kousku otevíraly.
„Poddejte se,“ dožadoval se z chodby Gode, „nebo strávíte věčnost tím, že si budete přát, abyste to byli udělali!“
„Jestli nemáme na vybranou...“ Mat si pod Randovým pohledem olízl rty. Uhýbal očima jako jezevec v pasti. Tvář měl bílou, a když mluvil, namáhavě dýchal. „Mohli bychom souhlasit a utýct později. Krev a popel, Rande, nemáme se z toho jak dostat!“
Matova slova se k Randovi dostávala, jako by měl v uších nacpanou vlnu. Nemáme se z toho jak dostat. Zahřmělo a zablýsklo se. Musíme z toho najít cestu ven. Gode na ně volal, dožadoval se, lichotil jim. Dveře opět o kousíček povolily. Cesta ven!
Místnost naplnilo světlo, úplně ji zaplavilo. Samotný vzduch burácel a hořel. Rand cítil, jak ho to nazvedlo a odhodilo na stěnu. Sklouzl na hromádku, v uších mu zvonilo a každičký chloupek na těle mu stál v pozoru. Obluzeně se snažil vyhrabat na nohy. Kolena se mu podlamovala a musel se opřít o stěnu, aby neupadl. Omámeně se rozhlížel kolem sebe.
Lampa, ležící na boku na kraji jedné z několika málo polic, které ještě držely na stěně, pořád hořela a vydávala světlo. Všechny soudky a bedýnky, některé ohořelé, ležely tam, kam byly odhozeny. Okno, mříže i většina stěny zmizely a zůstala po nich díra plná třísek. Střecha poklesla a kolem okrajů díry bojovaly s deštěm pramínky kouře. Dveře byly vyvrácené z pantů a visely vražené našikmo do rámu směrem do chodby.
Rand s pocitem neskutečna narovnal lampu. Nejdůležitější ze všeho mu připadalo zajistit, aby se nerozbila.
Hromada bedýnek se náhle rozpadla a uprostřed ní se postavil Mat. Kymácel se, mrkal a ohmatával se, jako by si nebyl jist, jestli má všechny údy tam, kam patří. Zadíval se na Randa. „Rande? Jsi to ty? Ty žiješ. Myslel jsem, že jsme oba...“ Odmlčel se, kousl se do rtu a roztřásl se. Randovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se Mat směje na pokraji hysterického záchvatu.
„Co se stalo, Mate? Mate! Co se to stalo?“
Mata roztřásl poslední nával smíchu a pak zůstal stát nehybně. „Blesk, Rande. Zrovna jsem se díval z okna, když udeřil do těch mříží. Blesk. Nevidím ani...“ Odmlčel se, zašilhal na pokřivené dveře a hlas se mu přiostřil. „Kde je Gode?“
V tmavé chodbě za dveřmi se nic nehýbalo. Po Godeovi a jeho společnících nebylo ani vidu, ani slechu, i když v temnotě mohlo číhat cokoliv. Rand se přistihl, jak doufá, že jsou všichni mrtví, ale aby to zjistil, musel by se vydat do chodby, což by neudělal, ani kdyby mu nabídli korunu. Ve tmě, tam, kde bývala stěna, se také nic nehýbalo, ale jinak se kolem pohybovali lidé. Z poschodí hostince se ozývaly zmatené výkřiky a dusot běžících nohou.