Выбрать главу

„Mizíme, dokud to ještě jde,“ navrhl Rand.

Rand z trosek chvatně vybral jejich věci, popadl Mata za ruku a napůl ho táhl a napůl mu pomáhal skrz zející díru do noci. Mat se ho pevně držel a klopýtal vedle něj s hlavou předkloněnou, jak se snažil něco zahlédnout.

Jak Randa udeřil do tváří déšť, rozčísl oblohu nad hostincem další blesk a Rand se zastavil, protože se mu udělalo mdlo. Godeovi muži tam pořád ještě byli, leželi s nohama k díře ve zdi. Bušil do nich déšť a oni upírali nevidoucí oči k obloze.

„Co je to?“ zeptal se Mat. „Krev a popel! Já jen tak tak vidím vlastní zatracenou ruku!“

„Nic,“ řekl Rand. Štěstí. Světlo... Je to? Celý rozechvělý opatrně provedl Mata kolem těl. „Jenom blesk.“

Kromě blesků nikde nic nesvítilo, a jak na nejistých nohou utíkali od hostince, Rand klopýtal ve vyježděných kolejích. Jelikož na něm Mat visel, při každém klopýtnutí oba spadli na zem, ale vrávorajíce, lapajíce po dechu utíkali dál.

Rand se jednou ohlédl. Jen jednou, než déšť zhoustl natolik, že vytvořil clonu, která Tančícího povozníka zcela vymazala ze světa. Blesk ozářil postavu muže stojícího za hostincem, a ten muž jim, nebo možná nebesům, hrozil pěstí. Byl to buď Gode, nebo Hake, to Rand nepoznal, ale jeden byl horší než druhý. Liják se změnil v hotovou záplavu a oddělil je stěnou vody. Rand spěchal nocí a snažil se skrze burácení zaslechnout zvuky pronásledování.

33

Temnota čeká

Pod olověnou oblohou drncal po Caemlynské silnici žebřiňák s vysokými koly. Rand se zvedl ze slámy a nahlédl přes postranici. Bylo to snazší než před hodinou. Ruce se mu pořád ještě podlamovaly a chvíli měl pocit, že mu snad uletí hlava, ale bylo to snazší. Zahákl lokty za žebřiny a díval se, jak se kolem šine krajina. Slunce, byť stále ještě schované za těžkými mraky, jim stálo skoro nad hlavami a žebřiňák zatím vrachotil do další osady s domky z červených cihel, porostlými psím vínem. Za Čtverkrálím byly osady blíž k sobě.

Někteří lidé zamávali a křičeli na pozdrav Hyamu Kinchovi, což byl hospodář, kterému žebřiňák patřil. Pantáta Kinch, s ošlehaným obličejem a skoupý na slovo, párkrát také zavolal, přitom se však nenamáhal vyndat z úst fajfku. Díky tomu bylo vše, co řekl, skoro nesrozumitelné, ale znělo to vesele a očividně to každého uspokojilo. Lidé se bez dalšího ohlížení vraceli k práci. Sedlákovým dvěma cestujícím nikdo zjevně nevěnoval pozornost.

Randovi se do zorného pole dostal místní hostinec. Byl omítnutý nabilo a měl šikmou šedou střechu. Lidé běhali dovnitř a ven a ledabyle kývali a mávali jeden na druhého. Někteří se zastavili na kus řeči. Jeden druhého znali. Podle oděvu – měli boty, kalhoty a kabáty, které se příliš nelišily od toho, co měl na sobě Rand, i když zřejmě trpěli nezřízenou láskou k barevným proužkům – to byli většinou vesničané. Ženy tu nosily velké čepce, které jim zakrývaly tváře, a bílé proužkované zástěry. Možná všichni pocházeli z vesnice a místních statků. Záleží na tom?

Rand se svezl zpátky na slámu a mezi roztaženýma nohama se díval, jak se osada pomalu zmenšuje. Silnice byla lemována ohrazenými políčky, přistřiženými živými ploty a malými statky, kde z červených cihlových komínů stoupal kouř. Jedinými dřevinami u silnice bylo mlází, které někdo dobře prořezával kvůli palivovému dříví, takže bylo upravené jako na dvorku. Ale proti obloze se rýsovaly větve bez listí, tuhé jako u divokých křovin na západě.

Opačným směrem mířila řada povozů, rachotila prostředkem cesty a žebřiňák byl vytlačen až na krajnici. Pantáta Kinch si přesunul fajfku do koutku úst a mezi zuby si odplivl. Jedním okem sledoval kolo, aby se mu nezapletlo do houští, a klidně jel dál. Stiskl rty a kabonil se na kupecké vozy.

Žádný z vozků, kteří práskali dlouhými biči ve vzduchu nad hlavami osmispřeží, ani žádný ze strážných s přísnými výrazy, kteří se hrbili v sedlech vedle vozů, nevěnoval žebřiňáku jediný pohled. Rand se díval, jak projíždějí kolem, a svíralo se mu hrdlo. Ruku měl pod pláštěm a svíral jílec meče, dokud se poslední vůz neodkolébal do dáli.

Když se poslední vůz odkodrcal směrem k dědině, kterou právě opustili, obrátil se na kozlíku vedle sedláka Mat a naklonil se dozadu, až viděl Randovi do očí. Šátek, který posloužil proti prachu, když to bylo potřeba, mu teď stínil oči. Mat ho naněkolikrát přeložil a uvázal si jej nízko do čela, ale přesto v našedlém denním světle mhouřil oči. „Viděls tam něco?“ zeptal se tiše. „Co ty vozy?“

Rand zavrtěl hlavou a Mat kývl. On také nic nespatřil.

Pantáta Kinch se na ně podíval koutkem oka, přehodil si fajfku do druhého koutku úst a pleskl opratěmi. To bylo všechno, ale všiml si. Kůň trochu zrychlil.

„Ještě tě bolí oči?“ vyzvídal Rand.

Mat se dotkl šátku kolem hlavy. „Ne. Ne moc. Ne, dokud se nedívám přímo do slunka. A co ty? Už se cítíš líp?“

„Trochu.“ Rand si uvědomil, že už je mu skutečně lépe. Byl to div, že svou slabost tak rychle překonal. Víc než to, byl to hotový dar Světla. Musí to být dar Světla. Musí.

Náhle projel kolem žebřiňáku dvojstup jezdců mířících k západu podobně jako kupecké vozy. Přes kroužkové košile a pancíře jim spadaly dlouhé bílé límce a pláště i wamsy měli červené, podobné uniformám fortnýřů v Bílém Mostu, ale měli je lépe ušité a lépe jim padly. Šišáky se jim leskly jako stříbro. Jezdci seděli v sedlech vzpřímeně. Pod hlavicemi kopí se jim třepotaly tenké červené pentle a všechna kopí byla skloněna pod stejným úhlem.

Někteří cestou kolem pohlédli na žebřiňák. Všichni měli obličeje schované v ocelové klícce hledí. Rand byl rád, že má meč přikrytý pláštěm. Pár jezdců kývlo na pantátu Kinche, ne že by ho znali, prostě jenom pozdravili. Pantáta Kinch jim odpověděl stejně, a i když nezměnil výraz, v tom, jak sklonil hlavu, bylo poznat, že si jich váží.

Koně jezdců šli krokem, ale žebřiňák jel slušnou rychlostí, a tak byli rychle pryč. Rand je trochu nepřítomně spočítal. Deset... dvacet... třicet... třicet dva. Zvedl hlavu a zadíval se za dvojstupem mířícím po silnici od Caemlynu.

„Kdo to byl?“ zeptal se Mat, napůl zvědavě a napůl podezřívavě.

„Královnina garda,“ řekl pantáta Kinch přes fajfku. Oči upíral na cestu před sebou. „Nepojedou o moc dál než do Breenovy Studánky, leda by si je někdo zavolal. Není to jak za starejch dobrejch časů.“ Zatáhl z fajfky a dodaclass="underline" „Hádám, že teďka jsou části říše, kde gardisty nevidí, jak je rok dlouhej. Ne jako za starejch dobrejch časů.“

„A co dělají?“ zeptal se Rand.

Sedlák se po něm ohlédl. „Udržujou královnin mír a královnino právo.“ Kývl hlavou, jako by se mu líbilo, co řekl, a připojiclass="underline" „Hledají zločince a vodí je před soudce. Hmmf!“ Vyfoukl dlouhý proužek kouře. „Vy dva musíte bejt pěkně zdaleka, když nepoznáte královninu gardu. Odkaď jste?“

„Zdaleka,“ řekl Mat ve chvíli, kdy Rand prohlásiclass="underline" „Z Dvouříčí.“ Už v okamžiku, kdy to vyslovil, si přál, aby to byl neudělal. Pořád ještě mu to jasně nemyslelo. Snažili se skrývat a on teď řekne nahlas jméno, které musí mizelci v uších zazvonit jako zvon.