Pantáta Kinch se koutkem oka zadíval na Mata a chvíli mlčky bafal z fajfky. „To je daleko, to je teda fakt,“ prohodil nakonec. „Skoro na hranicích říše. Ale věci musí bejt horší, než jsem si myslel, když jsou v říši místa, kde lidi královninu gardu dokonce ani nepoznají. Vůbec to není jako za starejch dobrejch časů.“
Rand by byl rád věděl, co by řekl pantáta al’Vere, kdyby mu někdo pověděl, že Dvouříčí je součástí říše nějaké královny. Nejspíš to byla královna Andoru. Možná to starosta věděl - věděl hodně věcí, které Randa udivovaly – a možná to věděli i další lidé z Dvouříčí, ale on o tom nikdy neslyšel nikoho mluvit. Dvouříčí bylo Dvouříčí. Každá vesnice se starala o své věci, a pokud došlo k nějakým těžkostem, které se týkaly více vsí, starostové a možná vesnické rady to prostě mezi sebou vyřešili.
Pantáta Kinch zatahal za opratě a žebřiňák zastavil. „Dál nejedu.“ Na sever se oddělovala úzká cestička a tím směrem bylo přes otevřená pole, zoraná, ale stále bez obilí, vidět několik statků. „Do Caemlynu dorazíte tak za dva dny. Teda pokud se tvůj kamarád postaví na nohy.“
Mat seskočil na zem a vzal si luk a ostatní věci. Pak pomohl Randovi sešplhat z žebřiňáku. Randa jeho rance táhly k zemi a nohy se mu podlamovaly, ale on ruku přítele setřásl a pokusil se jít sám. Pořád se necítil nejlépe, ale nohy ho již udržely. Jak je začal používat, zdálo se, že dokonce postupně sílí.
Sedlák ještě nepobídl koně do kroku. Chvíli si je prohlížel a bafal z fajfky. „Den dva si u mě můžete odpočinout, jestli chcete. Za tu dobu, hádám, o nic nepřijdete. Ať už tě, mládenče, postihlo cokoliv... no, já a moje stará, my už jsme se vykurýrovali z každý nemoci, kterou si vymyslíš, než ses vůbec narodil, a naše mladý jsme z toho dostali taky. Hádám, že ty už jsi stejně z nejhoršího venku.“
Matovi se zúžily oči a Rand se přistihl, jak se mračí. Každý přece nemůže být součástí toho všeho. Každý ne.
„Děkuji,“ řekl, „ale už jsem v pořádku. Opravdu. Jak daleko je to do další vesnice?“
„Do Brodku? Pěšky tam můžete dorazit před setměním.“ Pantáta Kinch vytáhl fajfku z úst a zamyšleně našpulil rty, než pokračoval. „Nejdřív jsem vás měl za uprchlý učedníky, ale teď bych řek, že utíkáte před něčím větším. Nevím před čím. Je mi to fuk. Jsem dost dobrej, abych odhadl, že nejste temný druzi, a nikoho nevoloupíte nebo mu neublížíte. Ne jako některý, co dneska potkáte na cestách. Já sám se párkrát dostal do maléru, když jsem byl ve vašem věku. Kdybyste se někdy potřebovali na pár dní uklidit z dohledu, můj statek je pět mil touhle cestou,“ trhl hlavou k cestičce, „a tam ještě nikdy nikdo nepřišel. Ať po vás jde kdokoliv, tam by vás najít neměl.“ Odkašlal si, jako by ho uvedlo do rozpaků, že pronesl tolik slov najednou.
„Jak můžeš vědět, jak takový temný druh vypadá?“ chtěl vědět Mat. Couvl od žebřiňáku a ruka mu zabloudila pod kabát. „Co víš o temných druzích?“
Pantáta Kinch se zatvářil odměřeně. „Poslužte si,“ řekl a mlaskl na koně. Žebřiňák se vydal na cestu a hospodář se ani jednou neotočil.
Mat se podíval na Randa a chmury mu zmizely z tváře. „Promiň, Rande. Potřebuješ místo na odpočinek. Možná kdybychom šli za ním...“ Pokrčil rameny. „Já se jenom nemůžu přemoci, pořád mám dojem, že po nás jde úplně každej. Světlo, přál bych si, abych věděl proč. Přál bych si, aby už bylo po všem. Přál bych si...“ Žalostně se odmlčel.
„Pořád ještě existují dobří lidé,“ prohodil Rand. Mat se se zaťatými zuby vydal po cestičce, jako by to byla poslední věc, kterou by chtěl udělat, ale Rand ho zastavil. „Nemůžeme si dovolit zastavit se, Mate. Kromě toho si myslím, že stejně není kde se schovat.“
Mat kývl a bylo vidět, že se mu ulevilo. Nabídl se, že vezme některé Randovy věci, jako sedlové brašny a Tomův plášť, v němž byla zabalená harfa, ale Rand je odmítl vydat. Nohy už měl opravdu silnější. Co nás to jenom pronásleduje? pomyslel si, když se vydali po silnici. Nepronásleduje. Čeká.
Celou noc, co klopýtali od Tančícího povozníka, pršelo, bušil do nich déšť a černou oblohu občas rozčísl blesk, následovaný zahřměním. Šaty měli ve chvilce promáčené. Za hodinu měl Rand dojem, že má promočenou i kůži, ale Čtverkrálí aspoň nechali za sebou. Mat byl ve tmě skoro slepý a bolestivě mhouřil oči pokaždé, když se zablesklo, takže se na okamžik zřetelně objevily stromy. Rand ho vedl za ruku, ale Mat stejně dál nejistě našlapoval. Randovi se na čele utvořily starostlivé vrásky. Jestli Mat nezačne znovu vidět, půjdou strašně pomalu. Nikdy se odsud nedostanou.
Mat zřejmě jeho starosti vycítil. I přes kapuci pláště měl Mat vlasy přilepené na tvářích. „Rande,“ řekl, „neopustíš mě, že ne? Kdybych ti nestačil?“ Hlas se mu třásl.
„Neopustím tě.“ Rand příteli pevněji stiskl ruku. „Neopustím tě, děj se co děj.“ Světlo, pomoz nám! Opět nad nimi zahřmělo a Mat klopýtl, až málem upadl a Randa skoro strhl s sebou. „Musíme se zastavit, Mate. Jestli půjdeme dál, zlomíš si nohu.“
„Gode.“ Jak Mat promluvil, nad hlavami se jim znovu zablesklo a hrom pohltil všechny ostatní zvuky kolem, ale ve světle blesku Rand rozeznal jméno na Matových rtech.
„Je mrtvý.“ Musí být. Světlo, ať je mrtvý.
Zavedl Mata do nějakých keřů, které zahlédl ve světle blesku. Měly dost listí, aby jim poskytly jakýs takýs úkryt před lijavcem. Ne takový, jakým by mohl být strom, ale Rand nehodlal riskovat další úder blesku. Příště by tolik štěstí mít nemuseli.
Schoulení v houštině se snažili přehodit pláště přes větve jako nějaký stan. Bylo příliš pozdě, aby mohli doufat, že se nenamočí, ale už to, že do nich přestanou bušit kapky, bude něco. Přitulili se k sobě, aby se aspoň trochu zahřáli. Kapala z nich voda a další čůrky stékaly skrze pláště, a tak celí roztřesení usnuli.
Rand okamžitě poznal, že se mu to jen zdá. Byl zpátky ve Čtverkrálí, ale městečko bylo až na něho prázdné. Byly tam vozy, ale žádní lidé, koně ani psi. Nikdo živý. Rand však věděl, že na něj někdo čeká.
Kráčel rozježděnou ulicí, a jak míjel jednotlivé budovy, ty se za ním jakoby rozmazávaly. Když otočil hlavu, byly tam, pevné, ale koutkem oka pořád viděl nějaké nejasnosti. Bylo to, jako kdyby existovalo pouze to, co skutečně viděl, a i to jenom tehdy, když se na to přímo díval. Byl si jist, že kdyby se otočil dost rychle, uviděl by... Nebyl si jist, co by vlastně uviděl, ale už jenom pouhé pomyšlení na to ho zneklidňovalo.
Před ním se objevil hostinec U tančícího povozníka. Jeho křiklavé barvy jaksi zešedly a zmatněly. Vstoupil. Gode tam byl, seděl u stolu.
Poznal ho pouze podle šatů, hedvábí a tmavého sametu. Gode měl zarudlou, popálenou kůži, celou popukanou a mokvající. Jeho obličej se podobal lebce, rty měl svraštělé a byly mu vidět zuby a dásně. Jak Gode otáčel hlavu, padaly mu vlasy, a když mu dopadly na ramena, rozpadly se jako saze. Oči bez víček upřel na Randa.
„Takže jsi mrtvý,“ řekl Rand. Překvapilo ho, že se nebojí. Možná proto, že tentokrát věděl, že sní.
„Ano,“ pravil Ba’alzamonův hlas, „ale našel tě pro mne. To si zaslouží odměnu, co myslíš?“
Rand se obrátil a zjistil, že by měl mít strach, dokonce i když věděl, že sní. Ba’alzamon měl šaty barvy zaschlé krve a v jeho výrazu se svářily vztek, nenávist a vítězoslavný úsměv.
„Vidíš, mládenečku, přede mnou se nemůžeš skrývat věčně. Ať tak, nebo tak, já si tě najdu. To, co tě chrání, tě zároveň činí zranitelným. Jednou se skryješ, a vzápětí svítíš jako maják. Pojď ke mně, mládenečku.“ Napřáhl k Randovi ruku. „Jestli tě budou muset uštvat moji psi, nebudou možná mírní. Žárlí na to, čím se staneš, jakmile mi poklekneš u nohou. Je to tvůj osud. Ty patříš mně.“ Godeovi se ze spáleného hrdla vydralo rozhněvané, žádostivé zachrčení.