Rand se pokusil olíznout si rty, ale v ústech mu zcela vyschlo. „Ne,“ podařilo se mu ze sebe vypravit a další slova už mu ze rtů splývala snadněji. „Já patřím sám sobě. Ne tobě. To nikdy. Jen sobě. Jestli mě tvoji temní druzi zabijí, nikdy mě nedostaneš.“
Ohně v Ba’alzamonově tváři rozžhavily vzduch v místnosti, až se začal chvět. „Živý, či mrtvý, mládenečku, ty patříš mně. Hrob patří mně. S mrtvým je to snazší, s živým lepší. Lepší pro tebe, mládenečku. Živí mají ve většině záležitostí větší moc.“ Gode opět zachrchlal. „Ano, můj milý pse. Tady je tvá odměna.“
Rand se podíval na Godea právě včas, aby viděl, jak se jeho tělo rozpadá v prach. Na chvíli se v popáleném obličeji objevil výraz obrovské radosti, který se vzápětí změnil v naprostou hrůzu, jako by Gode zahlédl číhat cosi, co nečekal. Godeovy prázdné sametové šaty splaskly a sesuly se na židli a na podlahu mezi popel.
Když se Rand obrátil zpátky, Ba’alzamonova napřažená ruka se změnila v pěst. „Ty jsi můj, mládenečku, ať živý, či mrtvý. Oko světa ti nikdy nebude sloužit. Označuji tě za svého.“ Otevřel pěst a z ní vylétla ohnivá koule. Udeřila Randa do obličeje, rozpadla se a popálila ho.
Rand se ve tmě vymrštil do sedu a na tváře mu kapala voda protékající pláštěm. Když zvedal ruku k obličeji, třásla se mu. Pleť na lících měl citlivou, jako kdyby se spálil na slunci.
Náhle si uvědomil, že se Mat kroutí a sténá ze spaní. Zatřásl jím a Mat se se zakňučením probudil.
„Moje oči! Ó, Světlo, moje oči! Vzal mi oči!“
Rand ho k sobě přitiskl a kolébal ho v náručí jako dítě. „Jsi v pořádku, Mate. Jsi v pořádku. Nemůže nám ublížit. Nenecháme ho.“ Cítil, jak se Mat třese a vzlyká mu do kabátu. „Nemůže nám ublížit,“ šeptal a přál si, aby tomu sám věřil. To, co tě chrání, tě zároveň činí zranitelným. Já se zblázním.
Těsně před svítáním liják zeslábl, a když se objevily první sluneční paprsky, přestalo i mrholit. Výhružné mraky však zůstaly až do pozdního dopoledne. Pak se zvedl vítr a odehnal mračna k jihu, odhalil bezzubé slunce a profoukl jejich zmáčené šaty. Už neusnuli, omámeně si natáhli pláště a vydali se k východu. Rand vedl Mata za ruku. Po chvíli se Matovi ulevilo natolik, že si začal stěžovat na to, co mu déšť provedl s tětivou luku. Rand ho však nenechal zastavit, aby ji vyměnil za suchou, kterou měl v kapse. Zatím ještě ne.
Brzy po poledni dorazili do další osady. Rand se při pohledu na útulné cihlové domky a kouř stoupající z jejich komínů roztřásl ještě víc, ale držel se stranou a vedl Mata skrze lesíky a políčka k jihu.
Osamělý sedlák, okopávající motykou rozbahněné políčko, byl jediným člověkem, kterého Rand zahlédl, ale dával si pozor, aby ten muž nespatřil je, jak se krčí mezi stromy. Sedlák se sice cele věnoval své práci, Rand jej nicméně koutkem oka sledoval, dokud se nedostali z dohledu. Pokud zůstal naživu některý z Godeových chlapů, možná uvěří, že se s Matem ze Čtverkrálí vydali směrem na jih, tedy pokud nenajdou nikoho, kdo by je v této dědině zahlédl. Na silnici se vrátili, až když byly z dohledu i poslední domy. Při chůzi se jim šaty sice neusušily úplně, ale teď byly jenom navlhlé.
Hodinu poté, co se jim osada ztratila z dohledu, je svezl jakýsi sedlák na poloprázdném voze se senem. Randa to překvapilo, protože měl hlavu plnou starostí o Mata. Mat si rukou stínil oči před sluncem, byť odpoledne svítilo jen slabě, mhouřil oči a neustále si mumlal, jak to slunce dneska jasně svítí. Když Rand zaslechl rachot vozu, bylo už pozdě. Blátivá cesta pohlcovala všechny zvuky, takže vůz s dvouspřežím byl jenom padesát sáhů za nimi a vozka už je zahlédl.
K Randovu úžasu zabrzdil a nabídl jim, že je sveze. Rand zaváhal, ale bylo pozdě, muž už je viděl, a odmítnout by znamenalo, že si je zapamatuje. Pomohl tedy Matovi nahoru na kozlík a sám se vyškrábal dozadu.
Alpert Mul byl netečný chlapík s hranatým obličejem strhaným starostmi a hranatýma rukama, mozolnatýma a sedřenýma od tvrdé práce, a potřeboval si s někým popovídat. Krávy mu přestaly dojit, slepice přestaly snášet a nikde nebyl kus pastviny, který by za něco stál. Poprvé, co se pamatoval, musel koupit seno, a půl vozu bylo všechno, co mu „starej Bain“ přenechal. Rád by věděl, jestli vůbec letos získá ze svých pozemků nějaké seno, nebo nějaké obilí.
„Královna by měla něco udělat, ať na ni Světlo svítí,“ zabručel a uctivě, leč nepřítomně, se dotkl pěstí čela.
Na Randa s Matem se skoro ani nepodíval, ale když je nechával u úzké ohrazené stezky, která vedla na jeho statek, zaváhal a řekl, spíš sám k sobě: „Nevím, před čím utíkáte, a nechci to vědět. Mám ženu a děti. Chápete? Rodinu. Teď je těžká doba, aby člověk pomáhal cizincům.“
Mat se pokusil zasunout ruku pod kabát, ale Rand ho popadl za zápěstí a pevně ho držel. Stál na cestě a beze slova se na muže díval.
„Kdybych byl slušnej člověk,“ řekl Mul, „nabídl bych párku mládenců promočenejch na kůži místo, kde by se mohli usušit a ohřát u ohně. Ale časy jsou zlý a cizinci... Nevím, před čím utíkáte, a nechci to vědět. Chápete? Moje rodina.“ Náhle vytáhl z kapsy kabátu dva velké šátky ze silné tmavé vlny. „Není to nic moc, ale nate. Patří to mejm chlapcům. Mají jiný. Neznáte mě, jasný? Časy jsou zlý.“
„Nikdy jsme se nepotkali,“ souhlasil Rand, když si bral šátky. „Ty jsi slušný člověk. Nejlepší, jakého jsme za poslední dny potkali.“
Sedlák se nejdřív zatvářil překvapeně, a pak vděčně. Sebral opratě a zamířil se spřežením na úzkou stezku. Než se úplně otočil, Rand už vedl Mata dál po Caemlynské silnici.
Vítr se soumrakem zesílil. Mat se začal trucovitě vyptávat, kdy že hodlají zastavit, ale Rand šel dál a táhl Mata za sebou. Hledal lepší útočiště než místo pod keřem. Šaty měli pořád ještě provlhlé a vítr byl stále studenější a Rand si nebyl jist, jestli by další noc venku přežili. Noc padla, aniž Rand zahlédl něco užitečného. Ledový vítr mu nadouval plášť. Pak v temnotě před sebou zahlédl světla. Vesnice.
Ruka mu vzklouzla do kapsy a nahmátla mince. Víc než dost na jídlo a pokoj pro dva. Pokoj uvnitř, ne místo pod keřem za studené noci. Kdyby zůstali venku, ve větru a zimě ve vlhkých šatech, každý, kdo by je našel, by našel jenom dvě mrtvoly. Jenom si museli dávat pozor, aby na sebe nepřilákali víc pozornosti, než bude zcela nezbytné. Žádná hra na flétnu, a s postiženýma očima Mat rozhodně nemohl žonglovat. Rand znovu sevřel Matovo zápěstí a vydal se k vábícím světlům.
„Kdy zastavíme?“ ptal se Mat znovu. Podle toho, jak s nakloněnou hlavou mžoural, si Rand nebyl jist, zda ho Mat vidí, natož zda vidí světla vesnice.
„Až budeme někde v teple,“ odtušil.
Vesnické ulice osvětlovala jezírka světel z oken domů a lidé po nich chodili bez starostí o to, co by se v temnotě mohlo skrývat. Jediný hostinec byla rozlehlá přízemní budova a zdálo se, že pokoje přistavovali postupně během let bez ohledu na nějaký plán. Přední dveře se otevřely, aby jakýsi chlapík mohl vyjít ven, a z nich se k oběma hochům vyvalila vlna smíchu.