Rand ztuhl na místě a hlavou mu zněl opilý chechot od Tančícího povozníka. Díval se, jak ten muž nejistým krokem odchází ulicí. Pak se zhluboka nadechl a strčil do dveří. Dával si pozor, aby měl meč zakrytý pláštěm. Převalil se přes něj smích.
Od vysokého stropu visely zapálené lucerny, které vrhaly jasné světlo po celé místnosti, a Rand rovnou viděl i cítil rozdíl proti hostinci Samla Hakea. Tak například tady nebyli opilci. Místnost byla plná lidí, co vypadali jako sedláci a vesničané, kteří, i když nebyli právě střízliví, rozhodně nebyli opilí. Smích byl skutečný, i když místy trošičku nucený. Lidé se smáli, aby zapomněli na své starosti, ale v jejich smíchu bylo obsaženo i skutečné veselí. Šenk byl čistý, úhledný a vyhřátý, protože ve velikém krbu na protější straně hořel oheň. Úsměvy služebných byly stejně hřejivé jako oheň, a když se zasmály, Rand si byl jist, že je to proto, že se chtějí smát.
Hostinský byl stejně čistý jako jeho hostinec a kolem mohutného těla měl převázanou zářivě bílou zástěru. Rand byl rád, když viděl, že je při těle. Pochyboval, zda ještě někdy uvěří hubenému hostinskému. Jmenoval se Rulan Alvin – Randa napadlo, že je to dobré znamení, znělo to skoro jako jméno z Emondovy Role – a prohlédl si je od hlavy k patě a pak se zdvořile zmínil o tom, že je třeba zaplatit předem.
„Ne že bych snad naznačoval, že jste takoví, chápete, ale dneska tudy cestujou lidi, co zrovínka nedbají na to, že by měli ráno zaplatit. Zdá se, že spousta mladejch lidí teďka míří do Caemlynu.“
Randa se to nedotklo, ne ve stavu, v jakém byli, celí mokří a ucouraní. Když však pantáta Alvin řekl cenu, oči se mu rozšířily a Mat vydal zvuk, jako by mu zaskočilo.
Hostinskému se zhouply laloky na bradě, když lítostivě zavrtěl hlavou, ale zřejmě na to byl zvyklý. „Časy jsou zlý,“ řekl odevzdaným hlasem. „Všeho je málo, a to, co je, stojí pětkrát tolik, na kolik jsme byli zvyklí. Příští měsíc to bude ještě víc, to vám klidně odpřisáhnu.“
Rand vylovil peníze a pohlédl na Mata. Mat umíněně stiskl rty. „Chceš spát pod keřem?“ zeptal se Rand. Mat si povzdechl a zdráhavě vyprázdnil kapsu. Když zaplatili účet, Rand si zachmuřeně prohlédl to málo, co zbylo, a oč se podělil s Matem.
Ale o deset minut později se u stolu v rohu vedle krbu cpali dušeným masem, které si kousky chleba přistrkovali na lžíce. Porce nebyly tak velké, jak by si byl Rand přál, ale jídlo bylo horké a chutné. Pomalu nasával teplo z krbu. Předstíral, že upírá oči do talíře, ale ve skutečnosti napjatě sledoval dveře. Ti, kdo přicházeli či odcházeli, vypadali všichni jako sedláci, ale to k tomu, aby to utišilo jeho strach, nestačilo.
Mat jedl pomalu a každé sousto vychutnával, i když si mumlal cosi o světlu luceren. Po chvíli vytáhl šátek, který mu dal Alpert Mul, ovázal si ho kolem hlavy a stáhl si ho do očí, až je měl skoro zakryté. To k nim přitáhlo pohledy, o kterých Rand doufal, že se jim podaří vyhnout. Chvatně vytřel talíř a pobízel Mata, aby udělal to stejné, načež požádal pantátu Alvina o jejich pokoj.
Hostinského zřejmě překvapilo, že chtějí odejít tak brzo, ale nic neříkal. Vzal svíčku a ukázal jim cestu změtí chodeb k malému pokojíku se dvěma úzkými lůžky v zadní části hostince. Když odešel, hodil Rand své rance vedle postele, plášť si přehodil přes židli a zcela oblečený padl na přehoz. Šaty měl pořád navlhlé, což bylo dost nepohodlné, ale kdyby museli prchat, chtěl být připravený. Opasek s mečem si také nechal připjatý a spal s rukou položenou na jílci.
Ráno ho probudilo kohoutí kokrhání. Ležel tam a díval se, jak se v okně objevuje světlo svítání, a přemítal, zda se ještě odváží usnout. Spát za dne, kdy by měli být na cestě. Zívl, až mu zapraskaly klouby.
„Hej!“ vyjekl Mat. „Já vidím!“ Posadil se na posteli a šilhal po místnosti. „Aspoň trochu. Obličej máš pořád ještě kapku rozmazanej, ale poznám, kdo jsi. Věděl jsem, že budu v pořádku. Do večera budu vidět líp než ty. Zase.“
Rand vyskočil z postele, a jak zvedal svůj plášť, poškrábal se. Šaty měl celé pomačkané, jak na něm usychaly, když spal, a svrběly ho. „Maříme den,“ prohodil. Mat se vyhrabal z postele stejně rychle jako on. Taky se škrábal.
Rand se cítil skvěle. Byli na den cesty ze Čtverkrálí a žádný z Godeových mužů se neukázal. A byli o den blíž Caemlynu, kde na ně bude čekat Moirain. Bude. Jakmile se znovu sejdou s Aes Sedai a strážcem, už si nebudou muset dělat starosti s temnými druhy. Bylo zvláštní těšit se tolik na setkání s Aes Sedai. Světlo, až zase Moirain uvidím, dám jí pusu! Ten nápad ho rozesmál. Cítil se natolik skvěle, že byl ochoten vložit něco z jejich zmenšujícího se obnosu do snídaně – velkého pecnu chleba a džbánku mléka, vychlazeného ze sklepa nad pramenem.
Právě snídali, když do šenku vstoupil jakýsi mladík. Podle vzhledu pocházel z vesnice, nesl se však jako páv a na prstě si točil plátěnou čapkou s pérem. Jediná další osoba v místnosti byl stařec, který zametal podlahu a ani nevzhlédl od koštěte. Mladík se vesele rozhlédl po šenku, ale když mu pohled padl na Randa s Matem, čapka mu spadla z prstu. Chvíli na ně zíral, než zvedl čapku z podlahy, a pak ještě chvíli, kdy si prsty pročesával tmavé kudrny. Nakonec váhavě došel k jejich stolu.
Byl starší než Rand, ale díval se na ně nesměle. „Vadilo by vám, kdybych si přisedl?“ zeptal se a okamžitě ztěžka polkl, jako by snad řekl něco nevhodného.
Randa napadlo, jestli snad nedoufá, že se s ním podělí o snídani, i když vypadal, že by měl za co si koupit vlastní. Na sobě měl košili s modrými proužky a vyšívaným límečkem a tmavomodrý plášť s výšivkou kolem dokola. V kožených botách, co měl na so bě, podle Randa nikdy nepřičichl k práci, kde by si je mohl ošoupat. Rand ukázal hlavou na židli.
Mat upřeně sledoval, jak si mládenec přitahuje židli ke stolu. Rand nepoznal, zda se na něj mračí, nebo se jenom snaží lépe podívat. Na každý pád mělo Matovo zamračení špatné následky Mládenec ztuhl uprostřed sedání a nesedl si, dokud mu Rand znovu nepokynul.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Rand.
„Jak se jmenuji? Jmenuji. Aha... říkejte mi Paitr.“ Oči mu nervózně jezdily sem a tam. „Ehm... tohle není můj nápad, chápejte. Musím to udělat. Nechtěl jsem, ale oni mě přinutili. Musíte to pochopit. Já ne...“
V Randovi začínalo vzrůstat napětí, když Mat zavrčeclass="underline" „Temnej druh.“
Paitr sebou trhl a napůl se zvedl ze židle, přičemž se poplašeně rozhlížel po místnosti, jako by tu bylo padesát lidí, kteří by je mohli zaslechnout. Stařec měl hlavu stále skloněnou nad koštětem a pozornost věnoval cele podlaze. Paitr se zase posadil a nejistě se díval z Randa na Mata a zase zpátky. Na horním rtu mu vyvstal pot. Při takovém obvinění by se zpotil každý, ale on proti tomu nic nenamítal.
Rand pomalu zavrtěl hlavou. Po Godeovi věděl, že temní druzi nemusí mít dračí špičák na čele, ale až na oděv by tenhle Paitr klidně zapadl i do Emondovy Role. Nic na něm neukazovalo na vraha či ještě někoho horšího. Nikdo by se po něm neohlédl. Gode byl aspoň... jiný.
„Nech nás být,“ řekl Rand. „A pověz svým přátelům, ať nás nechají na pokoji. Nic od nich nechceme a oni od nás nic nedoslanou.“
„Jestli to neuděláš,“ dodal Mat ohnivě, „rozhlásím, co jsi zač. Uvidíme, co si o tom budou tvoji přátelé z vesnice myslet.“
Rand doufal, že to nemyslí vážně. To by jim dvěma mohlo způsobit zrovna tolik problémů, jako Paitrovi.
Paitr však hrozbu zjevně vzal vážně. Zbledl. „Já... slyšel jsem, co se stalo ve Čtverkrálí. Teda aspoň část. Zprávy se šíří. My máme způsoby, jak se všechno dozvědět. Ale tady není nikdo, kdo by vás mohl lapit. Já jsem tu sám a... a jenom jsem si chtěl promluvit.“