„O čem?“ zeptal se Mat ve chvíli, kdy Rand prohlásiclass="underline" „Nemáme zájem.“ Oba se na sebe podívali a Mat pokrčil rameny. „Nemáme zájem,“ řekl.
Rand dopil zbytek mléka a patku své půlky bochníku si strčil do kapsy. Peníze jim docházely a tohle mohlo být jejich příští jídlo.
Jak odejít z hostince? Kdyby Paitr zjistil, že je Mat skoro slepý, mohl by to prozradit ostatním... ostatním temným druhům. Jednou Rand viděl, jak vlci oddělili chromou ovci od stáda. Kolem byli další vlci a on nemohl ani opustit stádo, ani pořádně zamířit šípem. Jakmile byla ovce sama, bečíc hrůzou a zoufale poskakujíc na třech nohách, jeden vlk, který ji pronásledoval, se jakoby kouzlem změnil v deset. Při té vzpomínce se mu obrátil žaludek. Nemohli tu zůstat. Dokonce i kdyby Paitr mluvil pravdu v tom, že je tu sám, jak dlouho to tak zůstane?
„Je čas jít, Mate,“ řekl Rand a zadržel dech. Jak se Mat začal zvedat, přitáhl na sebe Rand Paitrovu pozornost tím, že se předklonil a prohlásiclass="underline" „Nech nás na pokoji, temný druhu. Už to znova říkat nebudu. Nech-nás-na pokoji.“
Paitr ztěžka polkl a opřel se. Ve tvářích mu nezůstala ani kapka krve. Rand si přitom vzpomněl na myrddraala.
Když se znovu ohlédl po Matovi, ten už byl na nohou a jeho neohrabanost nebyla vidět. Rand si spěšně hodil sedlové brašny a ostatní rance na záda a snažil se přitom pláštěm zakrývat meč. Možná o něm Paitr už stejně ví. Možná to Gode řekl Ba’alzamonovi a Ba’alzamon to prozradil Paitrovi, ale Rand si to nemyslel. Měl pocit, že Paitr má jen chabou představu o tom, co se ve Čtverkrálí vlastně přihodilo. Proto byl tak vystrašený.
Světlejší obdélník dveří Matovi pomohl najít cestu, i když ne právě rychle, nicméně ne tak pomalu, aby to vypadalo nepřirozeně. Rand ho těsně následoval a modlil se, aby Mat neklopýtl. Byl vděčný, že má Mat volnou cestu, že mu v ní nestojí židle ani stoly.
Za nimi náhle Paitr vyskočil. „Počkejte,“ blekotal zoufale. „Musíte počkat.“
„Nech nás na pokoji,“ řekl Rand, aniž se otočil. Už byli skoro u dveří a Mat ještě nezakopl.
„Jenom mě vyslechněte,“ naléhal Paitr a položil Randovi ruku na rameno, aby ho zastavil.
Randovi se hlavou přehnaly obrazy. Jak na něj trollok, Narg, skáče u nich doma. Jak mu myrddraal vyhrožuje U jelena a lva v Baerlonu. Půllidé jsou všude, mizelci je pronásledují Shadar Logothem, přicházejí si pro ně do Bílého Mostu. Temní druzi jsou všude. Otočil se a ruka se mu sevřela v pěst. „Řekl jsem, nech nás na pokoji!“ Pěstí udeřil Paitra do nosu.
Temný druh padl na zadek. Seděl tam na podlaze a zíral na Randa. Z nosu mu crčela krev. „Neutečete,“ odplivl si rozzlobeně. „Je jedno, jak jste silní, veliký pán Temnoty je silnější. Stín vás pohltí!“
Ze šenku se ozvalo zalapání po dechu a klepnutí, jak držadlo smetáku dopadlo na podlahu. Stařec s koštětem je nakonec přece jen zaslechl. Stál tam a zíral doširoka rozevřenýma očima na Paitra. Krev mu zmizela z vrásčitého obličeje a pohyboval rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Paitr na něj chvíli taky zíral, pak zuřivě zaklel, vyskočil a vrhl se ven z hostince na ulici, jako by měl za patami smečku hladových vlků. Stařec přesunul pozornost na Randa s Matem a vypadal neméně vyděšeně.
Rand rychle strkal Mata ze dveří a dál, z vesnice, jak nejrychleji to dokázal, a celou dobu poslouchal, zda nezaslechne křik a lomoz, které se sice neozvaly, nicméně v jeho uších nebyly o nic méně hlasité.
„Krev a popel,“ zavrčel Mat, „jsou vždycky tady, těsně za náma. Nikdy jim neunikneme.“
„Ne, to nejsou,“ prohlásil Rand. „Kdyby Ba’alzamon věděl, že jsme tady, myslíš, že by to nechal na tom chlapíkovi? Určitě má jiné Godey a dvacet třicet rváčů. Pořád po nás jdou, ale dokud jim to Paitr neřekne, nebudou vědět, kde jsme, a možná byl opravdu sám. Možná bude muset jít celou cestu až do Čtverkrálí, pokud víme.“
„Ale říkal...“
„To je mi jedno.“ Rand si nebyl jist, koho měl Mat na mysli, ale stejně to nic neměnilo. „Nelehneme si tady a nenecháme je, aby nás chytli.“
Za den je svezlo šest různých lidí, byť jen na krátkou vzdále nost. Jeden sedlák jim povyprávěl, že jakýsi bláznivý stařík z hostince v Trhovém Sheranu tvrdí, že ve vesnici byli temní druzi. Ten sedlák skoro nemohl mluvit, jak se smál, až se za břicho popadal, a otíral si slzy. Temní druzi v Trhovém Sheranu! To byla nejlepší historka, jakou slyšel od doby, kdy se Ackley Farren opil a strávil noc na střeše hostince.
Další muž, kolář, který měl celý vůz ověšený nářadím a dvě kola od vozu vzadu, vykládal něco jiného. V Trhovém Sheranu se sešlo dvacet temných druhů. Muži s pokřivenými těly a ženy v ještě horším stavu, celí špinaví a rozedraní. Kdyby se na vás jen podívali, podlomila by se vám kolena a obrátil by se vám žaludek, a když se zasmáli, jejich ohavný chechot vám zněl v uších celé hodiny a měli jste dojem, že vám praskne hlava. On je viděl na vlastní oči, ale jenom z dálky, dost na to, aby se mu nic nestalo. Jestli s tím královna něco neudělá, tak by měl někdo požádat o pomoc děti Světla. Někdo by měl něco udělat.
Byla to úleva, když je kolář opustil.
Se sluncem nízko za zády došli do malé osady, která připomínala Trhový Sheran. Caemlynská silnice dědinu dělila vedví, ale na obou stranách široké cesty stály úhledné řady malých cihlových domků s doškovými střechami. Cihly byly porostlé psím vínem, i když listí na něm bylo pomálu. Vesnice měla jediný hostinec, místo o nic větší než ten U Vinného střiku, se znamením vyvěšeným na držáku, které se se skřípěním pohupovalo ve větru sem a tam. Hostinec U královnina muže.
Zvláštní, že mu hostinec U Vinného střiku připadal malý. Rand si vzpomínal na doby, kdy ho považoval za největší stavení, jaké je možno postavit. Cokoliv většího už podle něj musel být palác. Ale od té doby už viděl hodně věcí a náhle si uvědomil, že až se vrátí domů, nic už mu nebude připadat stejné. Jestli se někdy vrátíš.
Před hostincem zaváhal, ale i kdyby ceny U královnina muže nebyly tak vysoké, jako v Trhovém Sheranu, stejně si nemohli dovolit ani jídlo, ani pokoj, dokonce ani pro jednoho.
Mat si všiml, kam se Rand dívá, a poplácal si kapsu, kde měl Tomovy barevné míčky. „Už docela vidím, pokud se to nebudu snažit vylepšit.“ Jeho oči už vypadaly lépe, i když měl stále šátek kolem čela a oči mhouřil pokaždé, když se podíval na oblohu. Když Rand nic neříkal, Mat pokračoval. „Temní druzi nemůžou být v každým hostinci až do Caemlynu. Kromě toho nechci spát pod keřem, jestli můžu spát v posteli.“ Ale krok k hostinci neudělal, prostě stál a čekal, co udělá Rand.
Ten po chvíli přikývl. Cítil se unavený, nejvíc unavený za celou dobu, co odešel z domova. Při pouhém pomyšlení na noc venku ho začalo bolet v kostech. Začíná to být znát. Všechno to utíkání, všechno to ohlížení se přes rameno.
„Všude být nemůžou,“ souhlasil.
S prvním krokem, který v šenku udělal, ho napadlo, zda to přece jen nebyla chyba. Hostinec byl ale přeplněný. Všechny stoly byly obsazené a někteří hosté se opírali o stěny, protože si neměli kam sednout. Podle toho, jak služebné pobíhaly mezi stoly s uspěchanými výrazy – a hostinský taky – tu bylo víc lidí, než na kolik byli zvyklí. Příliš mnoho na tak malou vesnici. Bylo snadné poznat lidi, kteří sem nepatřili. Sice nebyli oblečení jinak, ale upírali oči pouze na své jídlo a pití. Místní se dívali i na cizince.