Vzduchem se nesl jednotvárný hovor, dost hlasitý, aby si je hostinský odvedl do kuchyně, když mu Rand naznačil, že si s nim potřebují promluvit. Hluk byl i tady značný, kuchař a kuchtíci třískali hrnci a pobíhali kolem.
Hostinský si velkým kapesníkem otřel obličej. „Hádám, že jste na cestě do Caemlynu, abyste se koukli na toho falešnýho Draka, jako každej jinej hlupák v říši. No, je to šest za pokoj a dva, tři za postel, a jestli se vám to nelíbí, nic pro vás nemám.“
Randovi se při jeho tlachání zvedl žaludek. Bude-li na cestě tolik lidí, může být temný druh kdokoliv a poznat se nedali. Mat předvedl své žonglování – zvládl tři míčky, a i tak si musel dávat velký pozor – a Rand vytáhl Tomovu flétnu. Po pár taktech „Toho starýho černýho medvěda“ hostinský netrpělivě kývl.
„To půjde. Potřebuju, aby někdo odvedl pozornost těch hňupů od Logaina. Už se třikrát porvali o to, jestli to je opravdu Drak, nebo ne. Věci si dejte tamhle do rohu a já vám udělám místo. Jestli vůbec nějaký najdu. Troubové. Svět je plnej troubů, kteří nevědí dost na to, aby zůstali tam, kam patří. Proto vznikají všechny trable. Kvůli lidem, co nezůstanou tam, kam patří.“ Znovu si otřel obličej a odspěchal z kuchyně, přičemž si pro sebe cosi mumlal.
Kuchař a jeho pomocníci si obou hochů nevšímali. Mat si upravoval šátek na hlavě, trochu si ho povytáhl, zamrkal do světla a znovu si ho stáhl dolů. Randa napadlo, jestli uvidí natolik, aby zvládl něco složitějšího než jen žonglovat se třemi míčky. Co se týkalo jeho...
Bylo mu stále hůř. Sesul se na nízkou stoličku a dal si hlavu do dlaní. V kuchyni mu byla zima. Zachvěl se. Vzduch byl plný páry. Pece a kamna praskaly žárem. Rand se začal třást silněji a cvakaly mu zuby. Schoulil se do sebe, ale nepomohlo to. Měl pocit, že mu mrznou i kosti.
Matně si uvědomoval, že se ho Mat na cosi ptá a třese mu ramenem, pak kdosi zaklel a vyběhl z místnosti. Potom se vrátil hostinský s mračícím se kuchařem po boku a Mat se s oběma hlasitě hádal. Rand vůbec nerozuměl, co kdo z nich říká. Slova mu bzučela v uších a nedokázal vůbec přemýšlet.
Náhle ho Mat popadl za ruku a zvedl ho. Všechny jejich věci – sedlové brašny, stočené pokrývky, Tomův složený plášť a pouzdra na nástroje – visely Matovi na zádech spolu s jeho lukem. Hostinský je pozoroval a nervózně si otíral obličej. Rand se motal, opíral se o Mata a nechal se přítelem vést k zadním dveřím.
„P-p-promiň, M-m-mate,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. Nemohl si pomoci, aby mu necvakaly zuby. „M-m-musíme... b-b-být n-na... dešti. J-ještěj-jedna... noc venku... n-n-nám n-neub-blíží... myslím.“ Obloha pomalu temněla a Rand zahlédl pár hvězd.
„Ani náhodou,“ odvětil Mat. Snažil se mluvit zvesela, ale Rand slyšel skrytou starost. „Byl vyděšenej, že ostatní zjistí, že je v jeho hostinci někdo nemocnej. Řekl jsem mu, že jestli nás vykopne, vezmu tě do šenku. To by mu ho v deseti minutách vyprázdnilo. Přes všechny ty kecy o hňupech tohle nechtěl.“
„Tak k-kam?“
„Sem,“ řekl Mat a otevřel dveře do stáje. Panty hlasitě zavrzaly.
Uvnitř byla větší tma než venku a vzduchem se nesla vůně sena, obilí a koní a silný pach koňské mrvy. Když Mat Randa pokládal na slámou pokrytou podlahu, ten se schoulil do klubíčka a třásl se od hlavy k patě. Všechna jeho síla proudila do toho třasu. Slyšel, jak Mat klopýtl a zaklel, pak klopýtl znovu, a potom se ozvalo zazvonění kovu. Náhle vzplálo světlo. Mat zvedl otlučenou starou lucernu.
Hostinec byl plný a stáj také. V každém stání stál kůň. Někteří teď zvedli hlavu a mrkali do světla. Mat si prohlédl žebřík na seník, podíval se na Randa krčícího se na podlaze a zavrtěl hlavou.
„Tam tě nikdy nedostanu,“ zabručel Mat. Pověsil lucernu na hřebík, vyškrábal se po žebříku a začal dolů shazovat náruče sena. Rychle zase slezl dolů, v zadní části stáje upravil lůžko a Randa na ně dopravil. Přikryl ho oběma jejich pokrývkami, ale Rand je skoro okamžitě odstrčil.
„Horko,“ zamumlal. Matně si uvědomoval, že ještě před chvílí mu byla zima, ale teď měl pocit, jako by byl v peci. Zatahal se za límeček a zvrátil hlavu. „Horko.“ Na čele ucítil Matovu ruku.
„Hned jsem zpátky,“ řekl Mat a zmizel.
Rand sebou na seně házel. Nebyl si jist, jak dlouho to trvá, dokud se Mat nevrátil s plným talířem v jedné a džbánkem v druhé ruce, přičemž mu na prstech visely za ouška dva hrnky.
„Nemají tu žádnou vědmu,“ oznámil a svezl se vedle Randa na kolena. Naplnil jeden hrnek a přidržel ho Randovi u úst. Rand polykal vodu, jako by celé dny nepil. Tak se aspoň cítil. „Dokonce tu ani nevědí, co to vědma je. Mají tu ženskou, který říkají máma Bruna, ale je někde u porodu a nikdo neví, kdy se vrátí. Sehnal jsem kousek chleba, sýr a kus klobásy. Dobrý pantáta Inlow nám dá cokoliv, pokud zůstaneme z dohledu hostů. Na, zkus kousek.“
Rand od jídla odvrátil hlavu. Při pohledu na ně, při pouhém pomyšlení na ně, se mu obracel žaludek. Po chvíli si Mat povzdechl a usadil se k jídlu sám. Rand odvracel oči a snažil se neposlouchal.
Znovu ho zamrazilo, pak ho polilo horko, vzápětí ho rozrazila zima a znovu horečka. Mat ho zakryl, když se třásl, a dával mu vodu, když si stěžoval na žízeň. Tma houstla a stáj se v mihotavém světle lucerny pohupovala. Stíny nabývaly určitých tvarů a pohybovaly se nezávisle na sobě. Pak zahlédl, jak stájí kráčí Ba’alzamon s planoucíma očima s myrddraaly, kteří měli tváře zahalené velkými kápěmi, po boku.
Rand se začal sápat po jílci a pokusil se vstát, přičemž ječeclass="underline" „Mate! Mate, jsou tady! Světlo, jsou tady!“
Mat, sedící se zkříženýma nohama opřený o stěnu, se s trhnutím probral. „Co? Temní druzi? Kde?“
Rand, kymácející se vkleče, ukazoval hystericky do chodbičky ve stáji... a užasle otevřel ústa. Pohnuly se stíny a kůň přešlápl ve spánku. Nic víc. Rand padl zpátky do slámy.
„Jsme tu jenom my, nikdo jinej,“ řekl Mat. „Počkej, vezmu si to.“ Sáhl Randovi po opasku s mečem, ale Rand stiskl pevněji jílec.
„Ne. Ne. Musím si ho nechat. Je mýho táty. Rozumíš? Je m-mý-ho t-táty!“ Znovu se roztřásl, ale meč svíral, jako by to bylo jeho poslední spojení s životem. „M-mýho t-táty!“ Mat to vzdal a znovu přes Randa přetáhl plášť.
Oné noci měl další navštívení, zatímco Mat podřimoval. Rand si nebyl jist, zda jsou skutečná, či nikoliv. Občas se podíval na Mata, který měl bradu na prsou, a napadlo ho, jestli by to také viděl, kdyby byl vzhůru.
Ze stínů vystoupila Egwain s dlouhými tmavými vlasy spletenými do copu, jako je nosila v Emondově Roli, s tváří strhanou bolestí a žalem. „Proč jsi nás opustil?“ ptala se. „Kvůli tobě jsme umřeli.“
Rand na seně slabě zavrtěl hlavou. „Ne, Egwain. Já vás nechtěl opustit. Prosím!“
„Všichni jsme mrtví,“ říkala smutně, „a smrt je království Temného. Temný nás dostal, protože tys nás opustil.“
„Ne. Neměl jsem na vybranou, Egwain. Prosím! Egwain, neodcházej. Vrať se, Egwain!“
Ale ona se obrátila do stínů a změnila se ve stín.
Moirain se tvářila vážně, ale obličej měla bezkrevný a bledý. Její plášť mohl být klidně pohřebním rubášem a hlas měla jako bič. „To je pravda, Rande al’Thore. Nemáš na vybranou. Musíš do Tar Valonu, nebo si tě vezme Temný. Strávíš věčnost připoután ke Stínu. Jenom Aes Sedai tě teď mohou zachránit. Jenom Aes Sedai.“
Sardonicky se na něj zazubil Tom. Na kejklíři visely šaty v ohořelých cárech a Rand si vzpomněl na záblesky světla, když Tom zápasil s mizelcem, aby jim poskytl čas k útěku. Kůži pod těmi hadry měl Tom začernalou a ohořelou. „Důvěřuj Aes Sedai, chlapče, a budeš si přát, abys byl mrtvěj. Pamatuj, cena za pomoc od Aes Sedai je vždycky menší, než bys myslel, a vždycky větší, než si umíš představit. A které adžah tě najdou první, co? Červené? Možná černé. Nejlepší je utýct, Rande, chlapče.“