Lanův pohled byl tvrdý jako ze žuly a tvář měl strážce zbrocenou krví. „Zvláštní vidět znamení volavky na meči v rukou ovčáka. Jsi toho hoden? Raději bys měl být. Teď jsi sám. Nemáš se čeho držet a každý může být temným druhem.“ Usmál se vlčím úsměvem a z úst se mu vyřinula krev. „Každý.“
Přišel Perrin, obviňující, žadonící o pomoc. Panímáma al’Vereová plakala pro svou dceru a Bayle Domon ho proklínal, že mu přitáhl na člun mizelce, pantáta Fitch lomil rukama nad popelem svého hostince a Min křičela ve spárech trolloků. Lidé, které znal, lidé, které jenom na chvíli potkal. Ale nejhorší byl Tam. Tam nad ním postál, zachmuřil se, potřásl hlavou a neřekl ani slovo.
„Musíš mi to říct,“ prosil Rand. „Kdo jsem? Pověz mi to, prosím. Kdo jsem? Kdo jsem?“ zařval.
„Jen klid, Rande.“
Na chvíli si Rand myslel, že mu odpovídá Tam, ale pak si uvědomil, že Tam zmizel. Skláněl se nad ním Mat a držel mu u úst hrnek s vodou.
„Jenom klid. Ty jsi Rand al’Thor, tak to aspoň vidím já, s šerednou tváří a nejtvrdší hlavou v celým Dvouříčí. Hej, ty se potíš! Horečka povolila.“
„Rand al’Thor?“ špitl Rand. Mat kývl, a bylo v tom cosi uklidňujícího, takže Rand odplul zpátky do snů, aniž by se dotkl vody.
Tentokrát usnul spánkem beze snů – aspoň si na žádný nevzpomínal – ale dost lehkým, aby se probral, když ho Mat kontroloval. Jednou ho napadlo, zda se Mat aspoň trochu prospal, ale usnul dřív, než mohl tu myšlenku trochu rozvést.
Docela ho probralo až zaskřípění pantů u dveří, ale o chvíli později si přál, aby se byl neprobudil. Kdyby spal, necítil by své tělo. Svaly ho bolely jako vykroucený hadr a měl taky asi tolik síly. Pokusil se zvednout hlavu. Napodruhé se mu to podařilo.
Mat seděl na obvyklém místě u stěny na dosah ruky od Randa. Bradu měl položenou na prsou a uvolněně dýchal z hlubokého spánku. Šátek se mu svezl přes oči.
Rand se ohlédl ke dveřím.
Stála tam žena a rukou přidržovala dveře otevřené. Na chvíli to byl jenom tmavý obrys v šatech, zdůrazněný slabým světlem časného rána. Pak vstoupila a nechala za sebou dveře zabouchnout. Ve světle lucerny si ji Rand mohl prohlédnout lépe. Řekl by, že je asi v Nyneivině věku, ale nebyla to vesničanka. Jak se pohnula, světle zelené hedvábí jejích šatů se zavlnilo. Plášť měla ze silné šedé látky a vlasy jí přidržovala nadýchaná krajková síťka. Prstem hladila těžký zlatý náhrdelník a zamyšleně si je s Matem prohlížela.
„Mate,“ řekl Rand, pak hlasitěji: „Mate!“
Mat zachrápal, a jak se probouzel, málem upadl. Vytíral si z očí spánek a díval se na ženu.
„Přišla jsem se podívat na svého koně,“ pravila ona a neurčitě mávla rukou ke stáním. Ale oči z nich ani na chvilku nespustila. „Jsi nemocný?“
„Je v pořádku,“ prohlásil Mat pevně. „Jenom se nachladil z toho deště, to je všechno.“
„Možná bych se na něj měla podívat,“ navrhla ta žena. „Vím něco o...“
Randa napadlo, jestli to není Aes Sedai. Spíš než její šaty sem nezapadalo její sebevědomé chování, způsob, jakým držela hlavu, jako by hodlala vydávat rozkazy. A jestli je to Aes Sedai, tak z kterého adžah?
„Už je mi dobře,“ ujišťoval ji. „Opravdu, není to nutné.“
Ale ona k nim vykročila, přidržovala si sukni a opatrně kladla na zem šedé střevíčky. Znechuceně se podívala na slámu, poklekla vedle Randa a položila mu ruku na čelo.
„Nemáš horečku,“ prohlásila a zachmuřeně si ho prohlížela. S těmi ostrými rysy byla hezká, ale v jejích očích nebylo teplo. „Ale byl jsi nemocný. Ano. Ano. A pořád jsi slabý jako týden staré kotě. Myslím...“ Sáhla pod plášť, a náhle se věci udály příliš rychle, aby Rand stačil udělat víc, než jen vykřiknout.
Vymrštila ruku zpod pláště. Vrhla se přes Randa na Mata a v ruce se jí cosi zatřpytilo. Mat se bleskurychle vrhl stranou a ozvalo se cinknutí kovu o dřevo. Trvalo to jenom chviličku, a pak všechno ztichlo.
Mat ležel na zádech, jednou rukou jí svíral zápěstí těsně nad dýkou, kterou zarazila do stěny tam, kde měl před okamžikem hrudník, a druhou rukou jí držel u hrdla čepel ze Shadar Logothu.
Ona pohnula jenom očima, snažila se dohlédnout na dýku, kterou Mat držel. Oči se jí rozšířily. Přerývaně se nadechla a pokusila se couvnout, ale Mat tiskl ostří na její kůži. Poté ztuhla jako kámen.
Rand si olízl rty a zíral na scénu nad sebou. I kdyby nebyl tak sláb, nevěřil, že by se byl dokázal pohnout. Pak mu oči padly na její dýku a vyschlo mu v ústech. Dřevo kolem čepele černalo a ze zuhelnatělých třísek stoupaly pramínky kouře.
„Mate! Mate, její dýka!“
Mat vrhl pohled na čepel a pak zpátky na ženu, ale ta se nepohnula. Nervózně si olizovala rty. Mat jí drsně odtrhl ruku od jílce a strčil do ní. Převrátila se dozadu a padala na zem, stihla pod sebe strčit ruce a přitom nespouštěla zrak z dýky v Matově ruce. „Nehýbej se,“ nařídil jí Mat. „Jestli se hneš, použiju ji. Věř mi, udělám to.“ Ona pomalu kývla, oči pořád upřené na Matovu dýku. „Dej na ni pozor, Rande.“
Rand si nebyl jist, co by měl udělat, kdyby se o něco pokusila – nejspíš zařvat, kdyby se však pokusila uprchnout, rozhodně by se za ní nemohl rozběhnout – ale ona tam seděla bez hnutí, než Mat vytrhl dýku ze stěny. Černá skvrna se přestala zvětšovat, i když z ní stále ještě stoupal proužek dýmu.
Mat se rozhlédl, kam by měl dýku odložit, a pak ji přistrčil k Randovi. Ten ji s přehnanou opatrností uchopil, jako by to byla živá zmije. Vypadala obyčejně, byť byla ozdobná, s jílcem ze světlé slonoviny a úzkou, třpytící se čepelí, která nebyla delší než jeho dlaň. Prostě jenom dýka. Jenže Rand viděl, co dokáže. Jílec dokonce ani nebyl teplý, ale stejně se mu zpotila dlaň. Doufal, že ji nepustí do sena.
Žena tam pořád seděla a dívala se, jak se k ní Mat pomalu obrací. Dívala se, jako by ji zajímalo, co udělá dál, ale Rand zahlédl, jak Mat náhle přimhouřil oči a stiskl pevněji vlastní dýku. „Mate, ne!“
„Pokusila se mě zabít, Rande. Tebe by byla zabila taky. Je to temná družka.“ Poslední slova Mat vyplivl.
„Jenomže my nejsme,“ prohlásil Rand. Žena zalapala po dechu, jako by si právě uvědomila, co měl Mat v úmyslu. „My nejsme, Mate.“
Mat se chvíli nehýbal a na čepeli v jeho ruce se odráželo světlo lucerny. Pak kývl. „Běž tamhle,“ nařídil té ženě a ukázal dýkou ke dveřím do sedlovny.
Pomalu se zvedala a zastavila se, aby si smetla slámu ze šatů. Dokonce i když se vydala směrem, kterým jí Mat nakázal, pohybovala se, jako by neměla důvod spěchat. Ale Rand si všiml, že upírá pohled na dýku s rubínem v Matově ruce. „Opravdu byste se měli přestat vzpírat,“ řekla. „Bylo by to nakonec nejlepší. Uvidíte.“
„Nejlepší?“ odtušil Mat suše a dotkl se místa na hrudi, kam by ho byla její čepel zasáhla, kdyby byl včas neuhnul. „Běž tam.“
Poslechla ho a nedbale pokrčila rameny. „Chyba. Od toho, co se stalo tomu sobeckému hlupákovi Godeovi, tu byl značný... zmatek. A to ani nemluvím o tom pitomci, který v Trhovém Sheranu vyvolal hotovou paniku. Nikdo si není jistý, co se tam vlastně stalo, ani jak. To je pro vás mnohem nebezpečnější, copak to nechápete? Jestli přijdete k velikému pánovi Temnoty dobrovolně, budete mít čestné postavení, ale dokud budete utíkat, budeme vás pronásledovat, a kdo může říci, co se stane pak?“