Randa zamrazilo. Moji psi jsou žárliví a nemuseli by být jemní.
„Takže vy máte potíže s párkem sedláků.“ Matův smích zněl nevesele. „Možná vy, temní druzi, nejste tak nebezpeční, jak jsem vždycky slýchal.“ Rozrazil dveře do sedlovny a ustoupil.
Ona se zastavila ve vchodu a přes rameno se po něm ohlédla. Pohled měla ledový a hlas ještě studenější. „Zjistíte, jak nebezpeční jsme. Až se sem dostane myrddraal...“
Ať už chtěla dodat cokoliv, Mat za ní prostě zabouchl dveře a zavřel je na závoru. Když se obrátil, tvářil se ustaraně. „Mizelec,“ řekl sevřeným hlasem a zastrčil si dýku pod kabát. „Přijde sem, říkala. Co dělají tvý nohy?“
„Nemůžu tancovat,“ zabručel Rand, „ale jestli mi pomůžeš vstát, dokážu jít.“ Podíval se na čepel ve své dlani a otřásl se. „Krev a popel, budu utíkat.“
Mat se rychle ověsil jejich věcmi a vytáhl Randa na nohy. Randovi se podlamovala kolena a musel se o svého přítele opřít, aby zůstal stát, ale snažil se Mata příliš nezpomalovat. Ženinu dýku držel daleko od sebe. Venku bylo vědro s vodou. Cestou kolem do něj dýku hodil. Čepel se ponořila se zasyčením a z vědra začala stoupat pára. Rand se ušklíbl a pokusil se zrychlit.
Svítalo a na ulicích bylo hodně lidí, dokonce i tak brzo. Ale ti si šli po svých a nikdo nehodlal plýtvat pozorností na dva mládence opouštějící vesnici, ne když bylo kolem tolik cizinců. Přesto musel Rand napínat všechny svaly, aby šel rovně. S každým krokem přemítal, zda některý z lidí spěchajících kolem není temným druhem. Čeká někdo na tu ženu s dýkou? A na mizelce?
Míli za vesnicí ho síly opustily docela. V jedné chvíli lapal po dechu a visel na Matovi, v příští už se oba váleli po zemi. Mat ho odtáhl na krajnici.
„Musíme jít dál,“ řekl Mat. Prohrábl si vlasy a pak si stáhl šátek víc do očí. „Dřív nebo později ji někdo pustí ven a budeme je mít zase za patama.“
„Já vím,“ funěl Rand. „Já vím. Podej mi ruku.“
Mat ho znovu vytáhl, ale Rand se kymácel na místě věda, že to k ničemu nebude. Jak se pokusí udělat krok, zase spadne.
Mat ho přidržel ve stoje a netrpělivě čekal, až je mine vůz tažený koněm, který se blížil od vsi. Překvapeně vyjekl, když žebřiňák zpomalil a zastavil před nimi. Z kozlíku na ně shlédl muž s ošlehaným obličejem.
„Něco se mu stalo?“ zeptal se ten muž přes fajfku.
„Jenom je utahanej,“ odvětil Mat.
Rand poznal, že jim to neprojde, ne když se takhle opírá o Mata. Pustil se ho tedy a o krok ustoupil. Třásly se mu nohy, ale přinutil se zůstat stát. „Dva dny jsem nespal,“ vysvětloval. „Snědl jsem něco, z čeho se mi udělalo špatně. Už je mi líp, ale nespal jsem.“
Muž koutkem úst vyfoukl obláček kouře. „Jedete do Caemlynu, co? Kdyby mi bylo tolik, co vám, hádám, že bych se na toho falešnýho Draka taky zajel kouknout.“
„Ano.“ Mat kývl. „To je pravda. Jedeme se podívat na toho falešnýho Draka.“
„No, tak se sem vyšplhej. Tvůj kamarád si může vlízt dozadu. Kdyby se mu zase udělalo špatně, bude lepší, když to bude na slámě než tady. Jmenuju se Hyam Kinch.“
34
Poslední vesnice
Bylo už dávno po setmění, když dorazili do Brodku, mnohem později, než si Rand myslel podle toho, co pantáta Kinch vykládal, když se loučili. Napadlo ho, jestli už nevnímá špatně čas. Bylo to jenom tři noci od setkání s Howalem Godeem ve Čtverkrálí, dvě od toho, kdy je v Trhovém Sheranu překvapil Paitr. A necelý den od chvíle, kdy se je ve stáji U královnina muže pokusila zabít bezejmenná temná družka, ale i to mu připadalo jako před rokem, strašlivě dávno.
Ať se však s časem stalo cokoliv, Brodek vypadal docela obyčejně, alespoň na povrchu. Upravené cihlové domky obrostlé psím vínem a úzké uličky, tedy kromě samotné Caemlynské silnice, tiché a na pohled mírumilovné. Ale co se skrývá pod povrchem? napadlo Randa. Trhový Sheran byl také na pohled klidný, i ta dědina, kde je ta ženská... Nikdy nezjistil jméno oné osady, a nehodlal se tím zabývat.
Z oken domů se řinulo světlo do ulic, které byly skoro prázdné. To Randovi vyhovovalo. Kradl se od rohu k rohu a vyhýbal se těm pár lidem, kteří byli venku. Mat se držel těsně za ním a ztuhl pokaždé, když skřípot štěrku prozradil blížícího se vesničana. Jakmile nezřetelná postava prošla kolem, znovu se vrhali do stínů.
Řeka Cary tu byla široká pouhých třicet kroků a černá voda tekla líně, ale brod byl už dávno nahrazen mostem. Staletí větru a deště omlela kamenné pilíře, až vypadaly jako přírodní útvary. Léta tu projížděly nákladní povozy a kupecké vozy a silné dřevěné trámy byly také obroušené. Volná prkna jim rachotila pod nohama a znělo to, jako by bubnovali na buben. Už byli dávno za vsí v otevřené krajině a Rand pořád čekal, že uslyší, jak se někdo ptá, co jsou zač. Ba hůř, že bude vědět, co jsou zač.
Čím dále šli, tím hustěji byla krajina obydlená, a tím také víc upravená. V dohledu byla vždy světla nějakého statku. Kolem cest i polí za nimi byly živé ploty a dřevěné hrazení. A vždycky tu byla nějaká pole a u cesty ani hájku. Vypadalo to, že jsou neustále v okolí osady, i když byli celé hodiny od nejbližší dědiny. Kraj tu byl úpravný a mírumilovný. A ani známka po tom, že by tu mohli číhat temní druzi či ještě něco horšího.
Náhle si Mat sedl na cestu. Odhrnul si šátek až na temeno, protože teď svítil pouze měsíc. „Dva kroky do sáhu,“ zamumlal. „Tisíc sáhů jedna míle, čtyři míle jedna legue... Už neujdu ani deset kroků, jestli na konci nebude čekat místo na spaní. A něco k jídlu by taky nezaškodilo. Nemáš něco schovanýho v kapse, že ne? Takhle jabko? Nebudu ti to zazlívat. Aspoň by ses moh kouknout.“
Rand se podíval oběma směry po cestě. Byli to jediné, co se ve tmě pohybovalo. Ohlédl se na Mata, který si stáhl botu a masíroval si chodidlo. Randa také bolely nohy. Třásly se mu, a Randovi bylo jasné, že ještě nezesílil tak, jak si myslel.
Na poli před nimi stály temné hromady. Kupky sena, zmenšené po zimním krmení, ale pořád to byly kupky sena.
Palcem dloubl do Mata. „Vyspíme se tady.“
„Zase kupky sena,“ povzdechl si Mat, ale natáhl si botu a vstal. Zvedal se vítr a byla stále větší zima. Přelezli hladké klády ohrady a rychle se zavrtali do sena. Plachta, která chránila seno před deštěm, chránila i před větrem.
Rand se chvíli kroutil v jamce, kterou si vyhloubil, až si našel pohodlnou pozici. Senu se opět podařilo prodrat se mu skrz oblečení, ale Rand se s tím naučil žít. Snažil se spočítat, kolikrát od Bílého Mostu spali v kupce sena. Hrdinové v příbězích nikdy v kupkách sena nespávali, ani pod keřem. Ale už nebylo snadné předstírat, že je hrdinou z příběhů, dokonce ani na chvíli. S povzdechem si povytáhl límec v naději, že se mu tak seno nedostane na záda.
„Rande?“ ozval se tiše Mat. „Rande, myslíš, že to zvládneme?“
„Do Tar Valonu? Je to ještě daleko, ale...“
„Do Caemlynu. Myslíš, že to zvládneme do Caemlynu?“
Rand zvedl hlavu, ale v seně byla tma. Jediné, co Mata prozrazovalo, byl jeho hlas. „Pantáta Kinch říkal dva dny. Pozítří, další den tam dorazíme.“
„Jestli na nás nebude po cestě číhat stovka temných druhů nebo pár mizelců.“ Chvíli bylo ticho, pak Mat prohodiclass="underline" „Myslím, že my dva jsme poslední, co zbyli, Rande.“ Znělo to vystrašeně. „Ať už má tohle jakýkoliv důvod, je to teď jenom na nás. Jenom na nás.“
Rand zavrtěl hlavou. Věděl, že to Mat ve tmě nevidí, ale bylo to spíš kvůli němu než kvůli Matovi. „Běž spát, Mate,“ řekl unaveně. Ale sám byl ještě dlouho vzhůru, než k němu přišel spánek. Jenom na nás.