Probudilo ho zakrákání vrány a on se rychle vyhrabal do prvního denního světla a smetal si z šatů seno. Přes všechna opatření se mu pár stébel dostalo za šaty. Visela mu mezi lopatkami a škrábala ho. Sundal si kabát a vytáhl si košili ze spodků, aby dostal seno pryč. Měl právě jednu ruku za krkem a druhou zkroucenou za tělem, když si uvědomil přítomnost lidí.
Slunce ještě pořádně nevyšlo, ale po silnici už proudili lidé, po jednom po dvou. Plahočili se ke Caemlynu, někteří s ranci na zádech, jiní jenom s holí, nebo jen tak. Většinou to byli mladí muži, ale občas se objevila i dívka či někdo starší. Do jednoho měli vzhled někoho, kdo je už dlouho na cestě. Někteří upírali oči před sebe na zem a ramena měli znaveně nahrbená, jiní hleděli do dáli, k východu.
Mat se vykulil ze sena a zuřivě se drbal. Přestal jen na tak dlouho, aby si kolem hlavy ovázal šátek. Dnes ráno ho neměl tolik v očích. „Myslíš, že bychom mohli dneska sehnat něco k jídlu?“ Randovi souhlasně zakručelo v žaludku. „Něco vymyslíme, až se vydáme na cestu,“ prohlásil. Chvatně si upravil oděv a vyhrabal své věci ze sena.
Když dorazili k ohradě, Mat si také všiml lidí. Zamračil se a zůstal stát na poli, zatímco Rand už přelezl na druhou stranu. Jakýsi jinoch, ne o mnoho starší, než byli oni, se po nich cestou kolem ohlédl. Měl zaprášené šaty i stočené pokrývky, které měl přivázané na zádech.
„Kam jdeš?“ křikl za ním Mat.
„No přece do Caemlynu, podívat se na Draka,“ zavolal mládenec, aniž se byl zastavil. Zvedl obočí při pohledu na pokrývky a sedlové brašny, které visely na jejich ramenou, a dodaclass="underline" „Jako vy.“ Se smíchem šel dál a dychtivě hleděl dopředu.
Mat několikrát za den položil stejnou otázku, a jediní lidé, kteří neodpověděli stejně, jako onen jinoch, byli místní. Ti, pokud vůbec odpověděli, si většinou jenom uplivli a odvrátili se. Odvraceli se od nich, nicméně koutkem oka je ostražitě sledovali. Jejich výrazy prozrazovaly, že cizinci by mohli něco spáchat, kdyby na ně nikdo nedával pozor.
Lidé žijící v této oblasti si nedávali jen pozor na cizince, vypadali také nemálo rozčileně. Na silnici bylo právě dost lidí a právě dost roztroušených, takže když se s vycházejícím sluncem objevily i žebřiňáky a povozy, museli už tak nepříliš rychlé tempo zpomalit napolovic. Nikdo neměl chuť někoho svézt. Roztrpčení, případně nadávka, že jim utíká práce, byly mnohem pravděpodobnější.
Kupecké vozy se valily bez větších překážek, tedy kromě hrozících pěstí, ať už mířily ke Caemlynu, nebo od něj. Když se brzy po ránu objevila první kupecká karavana, mířící rychlým klusem, byť na obzoru za vozy byl vidět teprve cípek slunce, Rand ustoupil ze silnice. Vozkové nevypadali, že by byli kvůli čemukoliv ochotni zpomalit, a Rand si všiml, že i ostatní jim uhýbají z cesty. Došel až na krajnici, ale kráčel dál.
Bleskový pohyb na prvním voze, který rachotil kolem, bylo jediné varování, jakého se mu dostalo. Rozplácl se na zem a vozkův bič práskl ve vzduchu v místě, kde měl před chvílí hlavu. Z místa, kde ležel, se podíval vozkovi, sedícímu na projíždějícím voze, do očí. Tvrdý pohled a pevně stisknuté rty. Vůbec mu nedělalo starosti, že by mohl někomu do krve ublížit, nebo mu vyšvihnout oko.
„Světlo tě oslep!“ zařval Mat za vozem. „Nemůžeš...“ Strážný na koni ho udeřil do ramene patkou oštěpu a srazil ho na Randa.
„Z cesty, ty špinavej temnej druhu!“ zavrčel strážný, aniž by byl zpomalil.
Poté se od vozů drželi dál. A těch bylo vskutku dosti. Jeden ještě neodrachotil, a už byl slyšet další. Strážní i kočí se na poutníky, kteří mířili do Caemlynu, dívali, jako by viděli jít hlínu.
Jednou Rand špatně odhadl vozkův bič, jenom o koneček. Přitiskl si ruku k mělké ráně nad obočím a polkl, protože se mu udělalo špatně při pomyšlení, jak blízko to bylo oku. Kočí se na něj zaculil. Rand druhou rukou zachytil Mata, aby mu zabránil nasadit šíp na tětivu.
„Nech ho plavat,“ řekl. Trhl hlavou ke strážným, kteří jeli podle povozů. Někteří se smáli, jiní se na Matův luk dívali přísně. „Kdybychom měli štěstí, jenom by nás zmlátili oštěpama. Kdybychom měli štěstí.“
Mat trpce zavrčel, ale nechal Randa, aby ho odtáhl po silnici dál.
Dvakrát kolem procválala švadrona královniny gardy a pentle na jejich kopích se třepotaly ve větru. Někteří sedláci je zdravili, chtěli, aby něco udělali s těmi cizinci, a gardisté se vždycky trpělivě zastavili a vyposlechli si je. Kolem poledne se Rand zastavil, aby si jeden takový rozhovor poslechl.
Za mřížovím hledí měl gardový kapitán rty sevřené do úzké čárky. „Jestli někdo z nich něco ukradne, nebo vstoupí na tvoje pozemky,“ zavrčel na vyzáblého hospodáře, který se mračil u jeho třmene, „přitáhnu ho před soud, ale tím, že chodí po královnině silnici, neporušují žádný zákon.“
„Ale jsou všude kolem,“ namítal sedlák. „Kdo ví, co jsou zač. A všechny ty řeči o Drakovi...“
„Světlo, chlape! Máte jich tu jenom hrstku. Caemlynské hradby už praskají ve švech, a každý den přicházejí další.“ Kapitán se zamračil ještě víc, když zahlédl Randa s Matem, jak postávají opodál. Rukou v ocelové rukavici ukázal na cestu. „Padejte, nebo vás zatknu pro rušení dopravy.“
Hlas neměl drsnější, než když hovořil s oním sedlákem, ale oni přesto odešli. Kapitán se za nimi chvíli díval, Rand cítil v zádech jeho pohled. Měl podezření, že gardisté by měli s tuláky jen malou trpělivost, a žádný soucit s hladovým pobertou. Rozhodl se zarazit Mata, kdyby navrhl, že zase ukradne nějaká vajíčka.
Přesto bylo na všech těch vozech a lidech na silnici i něco dobrého, zvláště když do Caemlynu mířilo tolik mladíků. Pro každého temného druha, který po nich půjde, to bude jako snažit se najít dva konkrétní holuby v hejnu. Jestli myrddraal o Jarnících nevěděl přesně, po kom vlastně jde, možná si jeho kamarádi nepovedou o nic lépe.
Randovi často kručelo v žaludku, což mu připomínalo, že už nemá skoro žádné peníze, rozhodně ne dost na jídlo při cenách takhle blízko Caemlynu. Jednou si uvědomil, že má ruku položenou na pouzdru s flétnou, a rozhodně si je odstrčil na záda. Gode o flétně věděl, i o žonglování. Nedalo se říci, kolik se toho od něj Ba’alzamon dozvěděl, než skončil – pokud to, co Rand viděl, byl konec – nebo kolik toho předal ostatním temným druhům.
Lítostivě se zadíval na jakési hospodářství, které právě míjeli. Kolem zábradlí hlídal muž s párem psů, kteří vrčeli a tahali za vodítka. Ten muž vypadal, že netouží po ničem víc, než po tom, aby mohl psy vypustit. Ne na každém statku měli psy, ale také poutníkům nikde nenabízeli práci.
Než zapadlo slunce, prošli s Matem dvěma dalšími dědinami. Vesničané postávali v hloučcích, povídali si a poočku pozorovali proud lidí procházejících kolem. Tváře neměli o nic přátelštější než sedláci nebo vozkové či královnini gardisté. Dívali se na všechny ty cizince jdoucí kolem, aby se podívali na falešného Draka. Hlupáky, kteří nevěděli dost na to, aby zůstali, kam patří. Možná to byli následovníci falešného Draka. Možná dokonce temní druzi. Jestli mezi těmito dvěma pojmy vůbec byl nějaký rozdíl.
S nadcházejícím večerem začal proud lidí u druhého města slábnout. Těch pár, co měl peníze, zmizel do hostince, i když se zdálo, že mají se vstupem trochu potíže. Ostatní začali hledat příhodné keře nebo pole bez psů. Když padl soumrak, měli s Matem Caomlynskou silnici jen sami pro sebe. Mat začal mluvit o tom, že by si měli najít další kupku sena, ale Rand trval na tom, že půjdou dál. „Dokud uvidíme na cestu,“ pravil. „Čím dál dojdeme, než se zastavíme, tím dál budeme.“ Jestli po vás jdou. Proč by vás měli honit teď, když na vás zatím vždycky čekali, až přijdete k nim?