To byl pro Mata dostatečný důvod. Často se ohlížel přes rameno a zrychlil. Rand si musel přispíšit, aby mu stačil.
Tma houstla a měsíce byl jenom srpeček. Matův výbuch energie zeslábl a znovu si začal stěžovat. Randovi se začaly křečovitě stahovat lýtkové svaly. Říkal si, že když hodně pracovali s Tamem na statku, ušel toho víc, ale opakoval si to tak často, že už se nemohl přimět, aby tomu věřil. Zaťal zuby, bolesti si nevšímal a nezastavil.
Mat si pořád stěžoval a Rand se soustředil na další krok, tak skoro dorazili do další vesnice dřív, než si všimli světel. Rand se potácivě zastavil a náhle si uvědomil, jak ho od chodidel nahoru pálí nohy. Pomyslel si, že má asi na pravé noze puchýř.
Při pohledu na světla osady Mat se zaúpěním klesl na kolena. „Nemohli bychom už zastavit?“ funěl. „Nebo chceš najít hospodu a vyvěsit pro temný druhy štít? Nebo pro mizelce?“
„Na druhé straně vesnice,“ odpověděl Rand s pohledem upřeným na světla. Z této vzdálenosti ve tmě to klidně mohla být Emondova Role. Co tam asi číhá? „Ještě míli, to je všechno.“
„Všechno! Já už neudělám ani krok!“
Rand měl nohy jako v ohni, ale přinutil se udělat krok, a pak ještě jeden. Nebylo to snadné, ale on šel dál, dělaje jeden krok za druhým. Než ušel deset kroků, zaslechl, jak za ním klopýtá Mat a cosi si mumlá. Randa napadlo, že je možná docela dobře, že Matovi nerozumí ani slovo.
Bylo dost pozdě, aby byly ulice v osadě prázdné, i když ve většině domů se alespoň v jednom okně svítilo. Hostinec uprostřed dědiny byl jasně osvětlen, takže ho obklopovalo zlatavé jezírko, které zatlačilo temnotu od stavení. Z budovy se řinula hudba a smích, tlumené silnými zdmi. Znamení nade dveřmi skřípalo ve větru. Na bližším rohu stál na Caemlynské silnici vozík se zapraženým koněm a jakýsi člověk kontroloval postroj. U vzdálenějšího rohu postávali dva další lidé těsně na hranici světla.
Rand se zastavil ve stínu u domu. Byl příliš unavený, aby v uličkách hledal cestu kolem. Chvilka odpočinku jim neuškodí. Mat se s vděčným vydechnutím sesul na zeď a opřel se, jako by hodlal usnout přímo na místě.
Něco na těch dvou mužích na hranici světla a tmy Randa zneklidňovalo. Nejdřív nemohl přijít na nic určitého, ale pak si uvědomil, že ten muž u vozíku z nich má stejný pocit. Dotáhl řemen, který prohlížel, spravil koni v tlamě udidlo, pak se vrátil a všechno od začátku zopakoval. Hlavu držel celou dobu skloněnou a oči upíral na to, co dělal, a na muže opodál se nepodíval. Možná to bylo tím, že si jejich přítomnosti prostě nebyl vědom, i když nebyli ani deset sáhů daleko, jenže se pohyboval poněkud ztuha a občas se dosti neobratně otáčel, aby se při své činnosti nemusel na ty dva podívat.
Jeden z mužů byl vidět pouze jako černý stín, ale ten druhý stál trošičku víc na světle, zády k Randovi. I tak bylo zřejmé, že ho rozhovor, jejž právě vede, zrovna dvakrát netěší. Mával rukama a zrak upíral do země, občas trhl hlavou a kývl na něco, co říkal ten druhý. Rand sice neslyšel ani slovo, ale měl dojem, že víc toho namluví ten muž ve stínu. Nervózní chlapík jenom poslouchal, přikyvoval a roztřeseně mával rukama.
Nakonec se ten zahalený v temnotě obrátil a nervózní muž se vydal znovu do světla. Přes všechen chlad si dlouhou zástěrou, kterou měl na sobě, otíral obličej, jako by ho měl zmáčený potem. Randa brnělo celé tělo, když se díval, jak temná postava mizí v temnotě. Nevěděl sice proč, ale jeho neklid zřejmě souvisel s mužem odcházejícím do noci, v hlavě mu zvonilo a na pažích mu naskočila husí kůže, jako by si náhle uvědomil, že se k němu někdo plíží zezadu. Potřásl hlavou a rychle si třel paže. Začínáš hloupnout jako Mat, co?
V té chvíli vklouzla odcházející postava do světla linoucího se z okna – jenom na chviličku – a Randa zamrazilo. Znamení hostince skřípělo ve větru, ale mužův temný plášť se nepohnul.
„Mizelec,“ zašeptal a Mat sebou trhl, jako kdyby byl Rand zařval nahlas.
„Cože...?“
Rand Matovi rychle přitiskl ruku na ústa. „Tiše.“ Temný stín už zmizel v temnotě. Kam? „Už je pryč. Myslím. Doufám.“ Odtáhl ruku a jediný zvuk, který Mat vydal, se ozval, když se dlouze nadechoval.
Nervózní chlapík už byl skoro u dveří do hostince. Zastavil se a uhladil si zástěru. Viditelně se uklidňoval, než vstoupí dovnitř.
„Divné přátele to máš, Raimune Holdwine,“ promluvil náhle muž u vozíku. Byl to hlas starého muže, ale silného. Mluvčí se narovnal a zavrtěl hlavou. „Pro hostinského je divné mít přátele ve tmě.“
Nervózní mužík nadskočil, když ten druhý promluvil, a rozhlížel se kolem, jako by vozík a druhého muže až do této chvíle neviděl. Zhluboka se nadechl a trochu se sebral, pak se ostře zeptaclass="underline" „A co tím myslíš, Almene Bunte?“
„Jenom to, co jsem řekl, Holdwine. Divný přátelé. On není odsud, co? V posledních pár týdnech tudy chodí spousta podivnejch lidí. Hrozná spousta podivnejch lidí.“
„Ty tak máš co mluvit.“ Holdwin naklonil hlavu na stranu a zahleděl se na muže u vozíku. „Já znám spoustu lidí, dokonce i lidi z Caemlynu. Ne jako ty. Jseš zavřenej sám na tom svým statku.“ Odmlčel se a pokračoval, jako by měl dojem, že to musí dál vysvětlit. „Je ze Čtverkrálí. Hledá párek zlodějů. Mladý kluky. Ukradli mu meč s volavkou.“
Rand při zmínce o Čtverkrálí zadržel dech. Při zmínce o meči se ohlédl na Mata. Jeho přítel se zády tiskl ke stěně a s očima tak vytřeštěnýma, až mu bylo vidět bělmo, zíral do tmy. Rand to chtěl udělat také – ten půlčlověk mohl být kdekoliv – ale vrátil se pohledem zpátky ke dvěma mužům před hostincem.
„Meč s volavkou!“ zvolal Bunt. „Není divu, že ho chce zpátky.“
Holdwin přikývl. „Ano, a je chce taky. Můj přítel je bohatej... kupec a oni způsobili zmatek mezi lidma, co pro něj pracujou. Vykládali jim divoký povídačky a děsili lidi. Jsou to temný druzi a následovníci toho Logaina.“
„Temní druzi a následovníci falešného Draka? A vykládali divoké povídačky? To toho na párek kluků zvládli dost. Říkals přece, že jsou ještě mladí?“ V Buntově hlase se ozývalo pobavení, ale hostinský si toho zjevně nevšiml.
„Ano. Ještě jim není dvacet. Je za ně odměna – sto korun ve zlatě – jenom za ně dva.“ Holdwin zaváhal a dodaclass="underline" „Ti dva mají hbitý jazyky. Světlo ví, co budou vyprávět, aby lidi poštvali proti sobě. A taky jsou nebezpeční, i když na to nevypadají. Zkažení. Jestli je zahlídneš, nejlepší bude, když se od nich budeš držet dál. Dva mládenci, jeden má meč a oba se ohlížejí přes rameno. Jestli to budou ti správní dva, můj... můj přítel si je vyzvedne hned, jak se najdou.“
„Zní to skoro, jako bys věděl, jak vypadají.“
„Poznám je, až je uvidím,“ prohlásil sebevědomě Holdwin. „Jenom se je nesnaž dostat sám. Není nutný, aby se někomu něco stalo. Přijď za mnou, jestli je uvidíš. Můj... přítel se s nima srovná. Sto korun za ně dva, ale chce je oba.“
„Sto korun za dva kluky,“ přemítal Bunt. „A kolik za ten meč, co tolik chce?“
Náhle si Holdwin uvědomil, že si z něj ten druhý utahuje. „Nevím, proč ti to vykládám,“ štěkl. „Vidím, že ty jseš pořád upnutej na ten svůj blbej plán.“