„Tak hloupej zase není,“ odtušil Bunt klidně. „Než umřu, tak možná už žádnýho jinýho falešnýho Draka neuvidím – Světlo dej! – a jsem moc starej, abych polykal prach za kupci celou cestu do Caemlynu. Budu mít celou silnici pro sebe a budu v Caemlynu svěží a brzo ráno.“
„Ty sám?“ Hostinského hlas získal ošklivé zabarvení. „Nikdy nevíš, co by se mohlo v noci skrejvat, Almene Bunte. Úplně sám na cestě a potmě. Dokonce i kdyby tě někdo zaslechl křičet, nikdo ti neotevře dveře. Ne v těchhle časech, Bunte. Ani tvůj nejbližší soused.“
Nic z toho zjevně starého sedláka nevzrušilo. Odpověděl stejně klidně jako předtím. „Jestli královnina garda neudrží silnici bezpečnou ani takhle blízko Caemlynu, tak nikdo z nás není v bezpečí ani ve vlastní posteli. Jestli dáš na mě, jedna z věcí, jak by gardisti mohli udržet silnice v bezpečí, by byla, kdyby strčili toho tvýho přítele za mříže. Plíží se tu kolem ve tmě a bojí se, aby si ho někdo neprohlídl. Nevykládej, že nemá za lubem nějakou daremnost.“
„Bojí se!“ vzkřikl Holdwin. „Ty starej troubo, kdybys věděl...“ Prudce mu cvakly zuby a hostinský se otřásl. „Nevím, proč tady s tebou marním čas. Vypadni! Přestaň zavazet u mýho podniku.“ Dveře hostince se za nim s třesknutím zavřely.
Bunt si pro sebe cosi zabručel, přidržel se okraje kozlíku a položil nohu na náboj kola.
Rand váhal jenom chvíli. Vyrazil kupředu, ale Mat ho chytil za ruku.
„Zbláznil ses, Rande? Určitě nás pozná!“
„Chceš radši zůstat tady? Když se tu kolem potlouká mizelec? Jak daleko si myslíš, že se dostaneme pěšky, než nás najde?“ Snažil se nemyslet na to, jak daleko by se dostali na vozíku, kdyby je našel. Setřásl Mata a rozběhl se na cestu. Opatrně si přidržoval plášť, aby nebyl vidět meč. Vítr a zima mu pro to poskytly dobrý důvod.
„Nemohl jsem si pomoci, ale zaslechl jsem, že jedeš do Caemlynu,“ řekl.
Bunt sebou trhl a zvedl z vozíku hůl. Jeho ošlehaná tvář byla spletí vrásek a chyběla mu polovina zubů, ale pokroucené prsty svíraly hůl pevně. Po chvíli jeden konec hole položil na zem a opřel se o ni. „Takže vy dva jedete do Caemlynu. Podívat se na Draka, co?“
Rand si neuvědomil, že ho Mat následoval. Mat se však držel zpátky, mimo dosah světla, a se značnou podezřívavostí sledoval hostinec i sedláka.
„Falešného Draka,“ zdůraznil Rand.
Bunt kývl. „Jistě. Jistě.“ Vrhl postranní pohled na hostinec, načež strčil hůl pod kozlík. „No, jestli chcete svézt, tak si nasedněte. Už jsem tu ztratil dost času.“ A sám se už šplhal na kozlík.
Rand se vyšplhal dozadu, když sedlák zvedal opratě. Mat se rozběhl, aby dohnal vůz, který se již rozjel. Rand ho chytil za ruce a vytáhl ho nahoru.
Při tempu, které Bunt nasadil, vesnice rychle zmizela do noci. Rand ležel na holých prknech a bojoval s uspávajícím skřípáním kol. Mat pěstí potlačoval zívnutí a ostražitě se rozhlížel po kraji. Na pole a hospodářství těžce doléhala temnota a občas se v ní objevovala světla z oken domků. Světla vypadala vzdálená, zdálo se, že marně bojují s nocí. Zahoukala sova, byl to sýček, a vítr kvílel jako duše ztracené ve Stínu.
Mohl by být kdekoliv, napadlo Randa.
Na Bunta noc očividně také působila, protože se náhle ozvaclass="underline" „Už jste někdy byli v Caemlynu?“ Tiše se uchechtl. „Hádám, že nebyli. No, počkejte, až ho uvidíte. Je to největší město na světě. O, slyšel jsem všechny ty řeči o Illianu a Ebou Daru a Tearu a těch ostatních – vždycky si nějakej trouba myslí, že něco je větší a lepší jenom proto, že je to někde daleko za obzorem – ale podle mě je Caemlyn daleko nejvelkolepější. Nic nemůže být úžasnější. Ne, to nemůže. Leda možná až se královna Morgasa, Světlo na ni sviť, zbaví tý čarodějnice z Tar Valonu.“
Rand ležel s hlavou položenou na svých stočených pokrývkách a Tomově svinutém plášti, díval se, jak mu nad hlavou plyne noc a sedlákova slova mu šla jedním uchem tam a drahým ven. Byl to prostě lidský hlas, který zadržoval temnotu a tlumil lkající vítr. Teď se pootočil a vzhlédl k Buntovým tmavým zádům. „Myslíš Aes Sedai?“
„Koho jinýho bych myslel? Sedí si tam v paláci jako pavouk. Já jsem královnin člověk – nikdy jsem nic jinýho netvrdil – ale tohle prostě není správný. Nejsem z těch, kdo prohlašujou, že Elaida má na královnu moc velkej vliv. Já teda ne. A co se týče těch hlupáků, co říkají, že královnou je až na jméno Elaida...“ Odplivl si do tmy. „Tolik k nim. Morgasa není žádná loutka, aby tancovala podle toho, jak nějaká čarodějnice z Tar Valonu píská.“
Další Aes Sedai. Jestli... až se Moirain dostane do Caemlynu, mohla by zajít za sestrou Aes Sedai. Kdyby došlo k nejhoršímu, tahle Elaida by jim mohla pomoci dostat se do Tar Valonu. Podíval se na Mata, a právě když už chtěl promluvit, Mat zavrtěl hlavou. Rand mu neviděl do tváře, ale věděl, že se mu v ní zračí nechuť.
Bunt mluvil dál a pokaždé, když jeho kůň zpomalil, trhl opratěmi, ale jinak měl ruce položené na kolenou. „Já jsem královnin člověk, jak jsem říkal, ale dokonce i hlupáci občas řeknou něco rozumnýho. Dokonce i slepý prase občas najde žalud. Něco se musí změnit. Tohle počasí, obilí neraší, krávy přestávají rodit, telata a jehňata se rodí mrtvý nebo s dvěma hlavama. A ti zatracení krkavci ani nepočkají, až zvíře umře. Lidi jsou vyděšený. Chtějí to na někoho hodit. Na dveřích se objevujou dračí špičáky. Cosi se plíží po nocích. Hoří stodoly. Chlápkové jako ten Holdwinův přítel děsí lidi. Královna s tím bude muset něco udělat, než bude moc pozdě. Je vám to jasný, že jo?“ Rand nesrozumitelně zabručel. Vypadalo to, že když našli tohohle staříka a jeho vůz, měli vlastně větší štěstí, než si myslel. Kdyby byli čekali do rozbřesku, nemuseli se dostat ani do další osady. Cosi se plížilo po nocích. Zvedl hlavu a vyhlédl přes bočnici do tmy. V černotě se kroutily stíny. Rand si zase lehl, než ho jeho představivost přemůže a on nabyde dojmu, že tam něco je.
Bunt to považoval za souhlas. „Správně. Já jsem královnin člověk a postavím se každýmu, kdo by jí chtěl ublížit, ale mám pravdu. Vemte si třeba urozenou paní Elain a urozenýho pána Gawyna. Tohle je změna, která nikomu neublíží, a mohla by přinýst i něco dobrýho. Jistě, já vím, že jsme to v Andoru vždycky dělali takhle. Dědičku posílali do Tar Valonu, aby studovala u Aes Sedai, a nejstaršího syna, aby studoval se strážci. Já věřím na tradice, to jo, ale koukněte, co se posledně stalo. Luc umřel v Morně, než ho vůbec pomazali za prvního knížete mečů, a Tigrain zmizela – utekla, nebo je mrtvá – když přišel čas, aby převzala trůn. To nám pořád dělá starosti.
Někteří říkají, že je pořád naživu, víte, že Morgasa není pravá královna. Zatracený hlupáci. Pamatuju se, co se stalo. Pamatuju se na to, jako by to bylo včera. Když královna umřela, nebyla tu dědička, aby převzala trůn, a každej rod v Andoru bojoval a kul pikle, aby to právo získal pro sebe. A Taringail Damodred. Nenapadlo by vás, že ztratil ženu, jak se honem honem snažil zjistit, kterej rod by mohl vyhrát, aby se mohl znova oženit a stát se nakonec královniným manželem. No, podařilo se mu to, i když, proč si Morgasa vybrala... á, žádnej chlap neví, co se děje v ženský hlavě, a královna je dvakrát ženská, provdaná za muže a provdaná za zemi. No, on dostal, co chtěl, i když možná ne tak, jak si to představoval.
Než skončil, zatáhl Cairhien do všech těch piklů, a víte, jak to dopadlo. Strom podťatej a černě zahalený Aielové vytáhli přes Dračí stěnu. No, poté, co se stal otcem Elain a Gawyna, se aspoň nechal slušně zabít, takže to všechno, hádám, skončilo. Ale proč je posílat do Tar Valonu? Je čas, aby lidi přestali myslet na andorskej trůn a Aes Sedai zároveň. Jestli se musí někam jezdit učit to, co potřebujou, no, v Illianu jsou knihovny stejně dobrý jako v Tar Valonu a urozenou paní Elain tam naučí o vládnutí a intrikách tolik, co žádná čarodějnice nezvládne. Nikdo o pletichách neví víc než Illiánci. A jestli gardisti nemůžou urozenýho pána Gawyna naučit dost o vojákování, no, tak v Illianu jsou vojáci taky. A v Shienaru a v Tearu taky, když už jsme u toho. Já jsem královnin člověk, ale říkám, nechte všech těch nesmyslů s Tar Valonem. Tři tisíce let stačilo. Je to moc dlouho. Královna Morgasa nás může vést a dělat věci správně i bez pomoci Bílý věže. To vám povídám, to je ženská, před kterou si každej chlap rád klekne, aby dostal požehnání. No, jednou...“