Rand bojoval se spánkem, po němž volalo jeho tělo, ale pravidelný skřípot a houpání vozu ho ukolébaly a on za žvatlání Buntova hlasu usnul. Snil o Tamovi. Nejdřív tu byl velký dubový stůl na statku a oni pili čaj a Tam mu vykládal o královských manželích a dědičkách a Dračí stěně a černě zahalených Aielech. Na stole mezi nimi ležel meč s volavkou, ale ani jeden se na něj nedíval. Náhle byl v Západním polesí a jasným měsíčním světlem táhl narychlo zrobená nosítka. Když se ohlédl přes rameno, byl na nosítkách Tom, ne jeho otec, seděl se zkříženýma nohama a žongloval v měsíčním svitu.
„Královna je provdána za zemi,“ říkal Tom a míčky jasných barev tančily v kruhu, „ale Drak... Drak a země jedno jsou.“
Později Rand uviděl přicházet mizelce, černý plášť měl nedotčený větrem a jeho kůň kráčel mezi stromy ve strašidelném tichu. Myrddraalovi visely na sedlové hrušce dvě uťaté hlavy, z nichž odkapávala krev a v jako uhel černé srsti na rameni zvířete vytvářela ještě černější potůčky. Byly to hlavy Lana a Moirain a tváře měly zkřivené bolestí. Mízelec za jízdy tahal za hrst řetězů. Každý řetěz měl kolem zápěstí ovázán jeden z těch, kdo utíkali za nezvučnými kopyty s tvářemi plnými zoufalství. Mat a Perrin. A Egwain.
„Ji ne!“ zařval Rand. „Světlo tě sežehni, chceš přece mě, ne ji!“
Půlčlověk ukázal rukou a Egwain pohltily plameny, maso se jí scvrklo v popel a kosti jí zčernaly a zkřivily se.
„Drak a země jedno jsou,“ řekl Tom a dál nezúčastněně žongloval.
Rand zaječel... a otevřel oči.
Vůz vrzal po Caemlynské silnici obklopený tmou, sladkou vůní sena, které kdysi převážel, a slabým pachem koně. Na prsou mu seděla postava černější než noc a do očí mu hleděly oči černější než smrt.
„Jsi můj,“ řekl krkavec a ostrým zobákem ho klovl do oka. Rand zaječel, když mu pták vytrhl oční bulvu z důlku.
Se zavřísknutím, které ho až škrábalo v hrdle, se posadil a přitiskl si ruce na obličej.
Vozík se koupal ve světle červánků. Rand se omámeně podíval na své ruce. Žádná krev. Žádná bolest. Zbytek snu už bledl, ale tohle... S přehnanou opatrností si osahal obličej a otřásl se.
„Aspoň...“ zívl Mat, až mu zapraskalo v kloubech, „aspoň ses trochu prospal.“ V krhavých očích neměl moc soucitu. Choulil se pod pláštěm a stočené pokrývky měl podložené pod hlavou. „On mluvil celou zatracenou noc.“
„Už jste oba vzhůru?“ ozval se z kozlíku Bunt. „Docela jsem se lek, to teda jo, jak jsi tak strašně zařval. No, jsme tady.“ Vznešeně před nimi mávl rukou. „V Caemlynu, nejvelkolepějším městě na světě.“
35
Caemlyn
Rand se za kozlíkem zvedl na kolena. Nemohl si pomoci, musel se úlevou rozesmát. „Zvládli jsme to, Mate! Říkal jsem ti, že to...“
Při pohledu na Caemlyn mu slova uvázla v hrdle. Po Baerlonu, a hlavně po troskách Shadar Logothu, si myslel, že ví, jak takové velké město vypadá, ale tohle... tohle bylo víc, než byl kdy ochoten uvěřit.
Vně velkých hradeb se tlačily budovy, jako by někdo sebral všechny osady, kterými projel, postavil je sem vedle sebe a připlácí je k sobě. Hostince vystrkovaly horní poschodí nad taškové střechy domů a mezi ně se ještě vtlačila nízká skladiště, široká a bez oken. Červené cihly, šedý kámen a bílá omítka se tu mísily jedno přes druhé a táhly se, kam až oko dohlédlo. Baerlon by se tady ztratil, aniž by si toho někdo všiml, a Bílý Most by Caemlyn spolkl i dvacetkrát, a ani by to nebylo poznat.
A pak samotné hradby. Kolmá, deset sáhů vysoká stěna ze světle šedého kamene se stříbrnými a bílými žilkami, rozbíhající se širokým kruhem, takže se stáčela k jihu a severu, až se Rand divil, kam až musí sahat. A po celé její délce se zvedaly věže, kulaté a tyčící se vysoko nad samotné hradby, a na vrcholku každé z nich se ve větru třepetaly červenobílé praporce. Zpoza hradby čněly další věže, štíhlé věžičky dokonce vyšší než ty hradební, a kupole, které se ve slunci bíle a zlatě třpytily. Tisíce příběhů vykreslovaly města, veliká města králů a královen, trůnů a moci a pověstí, a Caemlyn do těchto myšlenkových obrazců zapadal, jako voda patří do džbánu.
Vozík vrzal po široké silnici k městu, k bráně chráněné po obou stranách věžemi. Z této brány se valily povozy kupecké karavany, zpod kamenné klenby, pod níž by mohl projít i obr, i deset obrů vedle sebe. Cesta byla po obou stranách lemována nezastřešenými tržnicemi, tašky na střechách se červeně a purpurově leskly, a mezi tím vším byly stáje a ohrady pro dobytek. Telata pobekávala, krávy bučely, husy kejhaly, slepice kvokaly, kozy mečely, ovce bečely a lidé smlouvali, jak nejhlasitěji to šlo. Hradba hluku je vtáhla k bráně do Caemlynu.
„Co jsem vám říkal?“ Bunt musel málem křičet, aby ho slyšeli. „Nejvelkolepější město na světě. Postavili ho ogierové, víte. Aspoň Vnitřní Město a palác. Tak starej Caemlyn je. Caemlyn, kde dobrá královna Morgasa, Světlo na ni sviť, tvoří zákony, a odkud udržuje mír pro celý Andor. Nejvelkolepější město na zemi.“
Rand ochotně souhlasil. Ústa měl otevřená a rád by si zacpal uši, aby neohluchl. V ulicích se tlačili lidé, stejně jako se vesničané v Emondově Roli tlačili o Bel Tinu na Trávníku. Vzpomněl si, že podle něj bylo už v Baerlonu víc lidí, než kdy byl ochoten uvěřit, a málem se zasmál. Ohlédl se na Mata a zazubil se. Mat měl uši ucpané a hrbil se, jako by chtěl někam zalézt.
„Jak se tady schováme?“ dožadoval se hlasitě, když si všiml, že se na něj Rand dívá. „Jak poznáme, komu můžeme věřit, když je tu tolik lidí? Tak zatraceně moc. Světlo, ten randál!“
Rand, než odpověděl, se podíval na Bunta. Sedlák byl cele zaujat pohledem na město, a při tom hluku je stejně nemohl slyšet. I tak se Rand naklonil k Matovi blíž. „Jak by nás mezi tolika lidmi mohli najít? Copak to nechápeš, ty tupohlavý troubo? Jsme v bezpečí, teda pokud se někdy naučíš dávat si pozor na ten svůj zatracený jazyk!“ Mávl rukou, aby zahrnul celé okolí, tržnice a městské hradby byly pořád ještě před nimi. „Koukni na to, Mate! Tady se může stát cokoliv. Cokoliv! Dokonce bychom tu mohli najít Moirain, jak na nás čeká, a Egwain a ostatní.“
„Jestli jsou naživu. Podle mě jsou mrtvi stejně jako kejklíř.“
Randovi zmizel úsměv z tváře a on se otočil a díval se, jak se brána blíží. Ve městě jako Caemlyn se mohlo stát cokoliv. Umíněně se té myšlenky držel.
Kůň nemohl jít rychleji, ať Bunt trhal opratěmi sebevíc. Čím blíž byli bráně, tím hustší tu byl dav. Lidé se tlačili na sebe i mezi povozy mířícími dovnitř. Rand byl rád, že vidí tolik opěšalých uprášených mladých mužů téměř bez zavazadel. A většina lidí tlačících se do brány měla, bez ohledu na stáří, vzhled lidí, kteří již strávili delší dobu na cestách, vozíky měli rozhrkané, koně unavené, šaty pomačkané z mnoha nocí strávených venku, a s očima zarudlýma únavou klopýtali dál. Ať však měli oči zarudlé či nikoliv, ty oči všichni upírali na bránu, jako by to, že se dostanou za hradby, z nich mohlo veškerou únavu odplavit.