V bráně stálo půl tuctu královniných gardistů a jejich čisté červenobílé tabardy a vyleštěné pancíře i kroužkové části zbroje byly v ostrém protikladu k většině lidí, kteří proudili pod kamenným obloukem do města. Rovní jako pravítko, hlavy vztyčené, gardisté příchozí sledovali ostražitým a opovržlivým pohledem. Bylo jasné, že by většinu těch, kdož sem přicházeli, rádi vrátili zpět. Kromě toho, že udržovali volnou cestu pro ty, kdo opouštěli město, a tu a tam prohodili pár ostrých slov s těmi, kdo se dovnitř cpali příliš horlivě, však nikoho neobtěžovali.
„Držte se, kam patříte. Netlačte se. Netlač se, Světlo tě oslep! Je tu místo pro každého, Světlo nám pomoz. Držte se, kam patříte.“
Buntův vozík projel branou do Caemlynu spolu s pomalu se hrnoucí záplavou lidí.
Město se zvedalo na nízkých pahrbcích, které připomínaly schody stoupající směrem ke středu. Tento střed obtáčela další hradba, jejíž zářící běl se odrážela od vrcholků kopců. Za druhou hradbou bylo ještě víc věží a kupolí, bílých, zlatých a purpurových, a díky tomu, že stály na pahorku, jako by shlížely na ostatek Caemlynu. Randa napadlo, že to musí být ono Vnitřní Město, o němž hovořil Bunt.
Samotná Caemlynská silnice se změnila hned za hradbami, stala se z ní široká třída rozdělená uprostřed širokými pruhy trávy a stromů. Tráva byla zahnědlá a stromy bez listí, ale lidé kolem spěchali, jako by neviděli nic neobvyklého, smáli se, mluvili, hádali se a dělali všechno to, co lidé obvykle dělávají. Jako by je vůbec nenapadlo, že letos nebylo jaro, a možná ani žádné nebude. Rand si uvědomil, že to prostě nevidí, buď že nemohou, nebo nechtějí. Uhýbali očima od bezlistých větví a po mrtvé a umírající trávě chodili, aniž by se podívali pod nohy. Toho, co neviděli, si mohli nevšímat. To, co neviděli, tam ve skutečnosti nebylo.
Randa, zírajícího s otevřenými ústy na město i lidi, překvapilo, když vozík zahnul do boční ulice, užší než hlavní třída, nicméně dvakrát širší než kterákoliv ulice v Emondově Roli. Bunt zastavil koně a váhavě se na ně ohlédl. Doprava tu nebyla tak hustá a dav se před vozíkem rozdělil, aniž by zpomalil.
„To, co schováváš pod tím pláštěm, je vážně to, o čem mluvil Holdwin?“
Rand si právě přehazoval sedlové brašny přes rameno. Dokonce sebou ani netrhl. „Co tím myslíš?“ Hlas měl také vyrovnaný. Žaludek měl sice sevřený, ale hlas se mu netřásl.
Mat jednou rukou potlačil zívnutí a druhou zasunul pod kabát – Rand věděl, že tiskne dýku ze Shadar Logothu – a oči pod šátkem mu ztvrdly a opět získaly onen pronásledovaný výraz. Bunt se pohledu na Mata vyhnul, jako by věděl, že ve schované ruce drží zbraň.
„Nejspíš nic. Koukni, jestli jsi slyšel, že jedu do Caemlynu, tak jsi tam musel být tak dlouho, abys slyšel i ten zbytek. Kdybych šel po tý odměně, na něco bych se vymluvil a zašel k Huse a koruně a řekl to Holdwinovi. Jenomže já Holdwina nemám nijak v lásce, a ten jeho kamarád se mi už vůbec nelíbil. Zdá se, že vás dva chce víc než... cokoliv jinýho.“
„Nevím, co chce,“ prohlásil Rand. „Nikdy jsme ho předtím neviděli.“
To mohla být dokonce i pravda, Rand jednoho mizelce od druhého rozlišit nedokázal.
„Aha. No, jak říkám, já nic nevím, a hádám, že ani vědět nechci. Každej kolem má dost trablů i bez toho, abych já hledal další.“
Mat si pomaloučku sbíral věci a Rand už byl dávno na ulici, než Mat sešplhal z vozíku. Rand netrpělivě čekal. Mat se strnule obrátil od vozíku, přičemž si tiskl luk, toulec a stočené pokrývky k hrudi a cosi si mumlal. Kruhy pod očima měl stále tmavší.
Randovi zakručelo v žaludku a on se ušklíbl. Měl hlad, a ve spojení s podrážděnými vnitřnostmi to v něm vzbuzovalo obavy, že začne zvracet. Teď se na něj Mat vyčkávavě podíval. Kudy se dát? Co udělat?
Bunt se předklonil a kývl na Randa, aby přistoupil blíž. Ten to udělal, protože doufal, že se mu dostane nějaké rady ohledně Caemlynu.
„Schoval bych to...“ Starý sedlák se odmlčel a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Lidé se tlačili po obou stranách vozíku, ale až na pár ledabylých nadávek jim nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. „Sundej ho,“ řekl, „schovej ho, prodej ho. Dej ho pryč. To je moje rada. Takovýhle věci přitahujou pozornost, a já bych řek, že vy po ničem takovým netoužíte.“
Pak se Bunt prudce narovnal, mlaskl na koně a pomalu se bez dalšího slova či ohlédnutí vydal přecpanou ulicí. Směrem k nim rachotil vůz naložený sudy. Rand uskočil, zapotácel se, a když vzhlédl, Bunt a jeho vozík už zmizeli z dohledu.
„Co budeme dělat teď?“ chtěl vědět Mat. Olízl si rty a poplašeně se rozhlížel po všech těch lidech, kteří se kolem strkali, a budovách zvedajících se až šest poschodí vysoko nad ulici. „Jsme v Caemlynu, ale co uděláme?“ Odkryl si uši, ale ruce se mu třásly, jako by toužil po tom znovu si je zacpat. Městem se neslo hučení, tiché, pravidelné hučení stovek pracujících řemeslníků, tisíců mluvících lidí. Rand si připadal jako uprostřed obrovského úlu, v němž neustále bzučí. „I kdyby tady byli, Rande, jak je v tomhle najdeme?“
„Moirain si najde nás,“ prohlásil pomalu Rand. Nesmírné město jako by mu celou svou vahou spočívalo na ramenou. Chtěl se odsud dostat, skrýt se před všemi těmi lidmi a hlukem. Ani přes Tamovo učení se nedokázal ponořit do prázdnoty. Jeho oči do ní neustále vtahovaly i město. Rand se tedy soustředil na to, co bylo těsně kolem něj, a nevšímal si toho, co leželo dál. Díval-li se jenom na jednu ulici, připadal si skoro jako v Baerlonu. Baerlon, poslední místo, které všichni považovali za bezpečné. Nikdo už není v bezpečí. Možná jsou všichni mrtví. Co budeš v tom případě dělat?
„Jsou naživu! Egwain žije!“ řekl ohnivě. Několik kolemjdoucích se po něm polekaně ohlédlo.
„Možná,“ utrousil Mat. „Možná. Co když nás Moirain nenajde? Co když nás nikdo nenajde, kromě... kromě...“ Otřásl se, nebyl schopen to ani vyslovit.
„O tom budeme přemýšlet, až k tomu dojde,“ usadil Mata pevně. „Jestli k tomu dojde.“ Přinejhorším by museli vyhledat Elaidu, onu Aes Sedai z paláce. Rand by nejdřív šel do Tar Valonu. Nevěděl, jestli si Mat pamatuje, co Tom vykládal o červených adžah – a o černých – ale on si to určitě pamatoval. Randovi se znovu obrátil žaludek. „Tom říkal, že máme najít hostinec U královnina požehnání. Tam půjdeme nejdřív.“
„Jak? Nemůžeme si dovolit ani jedno jídlo dohromady.“
„Aspoň je to místo, kde můžeme začít. Tom si myslel, že bychom tam mohli najít pomoc.“
„Nemůžu... Rande, oni jsou všude.“ Mat sklopil zrak k dláždění a vypadalo to, jako by se scvrkával, jak se snažil odtáhnout od lidí, kteří byli všude kolem něj. „Ať půjdeme kamkoliv, budeme je mít za patama, nebo tam na nás budou čekat. Budou i U královnina požehnání. Nemůžu... Já... Mizelce nic nezastaví.“
Rand popadl Mata za límec, i když se musel hodně snažit, aby se mu netřásla ruka. Potřeboval Mata. Možná byli ostatní naživu – Světlo, prosím! – ale zrovna teď a tady byl jenom Mat a on. To pomyšlení, že by měl putovat sám... Ztěžka polkl a v ústech ucítil pachuť žluči.
Rychle se rozhlédl kolem sebe. Toho, že se Mat zmínil o mizelci, si nikdo zjevně nevšiml. Lidé se tlačili kolem nich ztraceni ve vlastních starostech. Rand se naklonil k Matovi. „Dostali jsme se až sem, ne?“ zeptal se drsným šeptem. „Ještě nás nechytili. Zvládneme to celé, jenom se nesmíme vzdát. Já to prostě nemůžu jen tak vzdát a čekat na ně jako ovce na porážku. To nikdy! Tak co? Hodláš tu stát, dokud neumřeš hlady? Nebo dokud tě neseberou?“