Pustil Mata a otočil se. Nehty měl zaryté do dlaní, ale ruce se mu přesto třásly. Náhle ho Mat došel, oči měl sice stále sklopené, ale Rand si přesto oddechl.
„Promiň, Rande,“ zamumlal Mat.
„Zapomeň na to,“ řekl Rand.
Mat stále upíral zrak pod nohy, takže málem vrážel do lidí, a mluvil jako bez života. „Nemůžu přestat myslet na to, že už nikdy neuvidím domov. Chci se vrátit domů. Směj se mi, jestli chceš. Mně je to jedno. Co bych dal za to, kdyby mi teď máma za něco vyhubovala. Je to jako závaží, horký závaží. Všude kolem jsou cizinci a nedá se poznat, komu můžeme věřit, jestli vůbec můžeme někomu věřit. Světlo, Dvouříčí je tak daleko, že by to klidně mohlo být na druhým konci světa. Jsme sami a domů se už nikdy nevrátíme. Umřeme, Rande.“
„Ještě ne,“ odsekl Rand. „A jednou umře každý. Kolo se otáčí. A já se tu rozhodně nehodlám zhroutit a čekat, až to přijde.“
„Mluvíš jako pantáta al’Vere,“ zavrčel Mat, ale v hlase se mu ozývalo trochu kuráže.
„Dobrá,“ řekl Rand. „Dobrá.“ Světlo, ať jsou ostatní v pořádku. Prosím, nenech nás samotné.
Začal se ptát na cestu ke Královninu požehnání. Odpovědi se hodně lišily. Nadávky těm, kdo nezůstanou, kam patří, a pokrčení ramen a rozpačitý výraz patřily k nejčastějším. Někteří lidé se kolem prostě bez ohlédnutí protáhli.
Muž se širokým obličejem, skoro tak velký jako Perrin, naklonil hlavu na stranu a prohodiclass="underline" „U královnina požehnání, co? Vy vesnický balíci chcete ke královniným mužům?“ Na klobouku s širokou krempou měl bílou kokardu a na rukávu dlouhého kabátu bílou pásku. „No, přišli jste pozdě.“
S řehotem odešel a nechal Randa s Matem stát. Ti se na sebe zmateně podívali. Rand pokrčil rameny. V Caemlynu byla spousta podivných lidí, lidí, jaké ještě nikdy neviděl.
Někteří vyčnívali z davu, majíce pleť buď příliš tmavou či příliš světlou, kabátce zvláštního střihu nebo jasných barev, špičaté klobouky či klobouky s peřím. Byly tu ženy se zahalenými tvářemi, ženy v tuhých šatech širokých tak, jak byla jejich nositelka vysoká, ženy v šatech, které ukazovaly víc holé kůže, než by si dovolila kterákoliv holčice z taverny, jakou kdy Rand viděl. Občas se objevily kočáry, všechny křiklavých barev a se zlacením, a přelidněnými ulicemi je táhlo čtyř či šestispřeží s peřím na postrojích. Bylo tu plno nosítek a nosiči se tlačili davem a bylo jim úplně lhostejné, koho odstrčí.
Rand jednou zahlédl, jak takto začala rvačka, několik mužů se začalo ohánět pěstmi a z nosítek ležících na boku zatím lezl jakýsi bledolící muž v kabátě s červenými proužky. Než se mu podařilo dostat se ven, skočili na něj dva hrubě odění muži, kteří zdánlivě jenom procházeli kolem. Lidé, kteří se zastavili, aby se podívali, se začali mračit, bručet a mávat pěstmi. Rand odtáhl Mata za rukáv a spěchal dál. Mat žádnou další pobídku nepotřeboval. Hluk bezvýznamné bitky je následoval ulicí.
Několikrát k nim lidé přistoupili, místo aby jim uhnuli. Jejich uprášené šaty prozrazovaly, že jsou tu noví, a to zřejmě fungovalo na některé typy lidí jako magnet. Nenápadní chlapíci jim s vyhýbavým pohledem a nohama připravenýma k běhu nabízeli k prodeji Logainovy ostatky. Rand si vypočítal, že jim nabídli dost útržků pláště falešného Draka a kousků jeho meče, že by to stačilo na meče dva a na půl tuctu plášťů. Matovi se tvář rozjasnila zájmem, přinejmenším poprvé, ale Rand jenom krátce odmítavě zavrtěl hlavou a oni kývli a zadrmolili: „Světlo sviť na královnu, dobrý muži,“ a zmizeli. Ve většině krámků měli talíře a šálky s namalovanými smyšlenými scénami, na nichž byl falešný Drak předváděn královně v řetězech. A ulicemi procházeli bělokabátníci. Každý šel obklopen volným prostorem, přesně jako v Baerlonu.
Rand se hodně napřemýšlel o tom, jak zařídit, aby si jich nikdo nevšiml. Přes meč měl přetažený plášť, ale to mu dlouho nevydrží. Dříve nebo později bude někdo zvědavý, co asi skrývá. Nehodlal – nemohl – se řídit Buntovou radou, aby ho přestal nosit, bylo to přece spojení s Tamem. S otcem.
V davu nosilo meč hodně lidí, ale nikdo se znamením volavky, které by přitahovalo pozornost. Nicméně všichni caemlynští muži a někteří cizinci měli meče ovinuté pruhem látky, pochvu i jílec, červenou látkou s bílou šňůrou či bílou látkou omotanou červenou šňůrou. Pod tím by se daly schovat stovky volavčích znamení a nikdo by si jich nevšiml. Kromě toho, kdyby se řídili místní módou, lépe by sem zapadli.
Hodně krámků mělo na stolcích venku vystaveno pruhy látek a šňůry a Rand se u jednoho zastavil. Rudá látka byla levnější než bílá, i když on mezi nimi kromě barvy neviděl žádný rozdíl, takže si koupil červenou a příslušnou šňůra, a to i přes Matovy stížnosti, jak málo peněz jim zbývá. Kramář s přísně stisknutými rty si je prohlédl od hlavy k patě. Když si od Randa bral měďáky, ústa se mu zkřivila a vynadal mu, když ho Rand požádal, zda si může zajít dovnitř ovázat si meč.
„Nepřišli jsme se podívat na Logaina,“ vysvětloval Rand trpělivě. „Jenom jsme si přišli prohlédnout Caemlyn.“ Vzpomněl si na Bunta a dodaclass="underline" „Je to nejvelkolepější město na světě.“ Kramář se nepřestal ošklíbat. „Světlo sviť na dobrou královnu Morgasu.“
„Něco provedete,“ utrousil kysele kramář, „a na zavolání sem přiběhne stovka chlapů, kteří se o vás postarají, i kdyby to neudělali gardisti.“ Odmlčel se, aby si mohl odplivnout, a jen tak tak minul Randovu botu. „Padejte si po svým.“
Rand kývl, jako by se s ním kramář rozloučil vesele, a odtáhl Mata pryč.
Mat se nepřestával ohlížet přes rameno ke krámku a cosi si pro sebe vrčel, dokud ho Rand nezatáhl do prázdné uličky. Zády do hlavní ulice, aby žádný kolemjdoucí neviděl, co dělají, si Rand odepjal opasek s mečem a jal se omotávat jílec a pochvu látkou.
„Sázím se, že ti za ten zatracenej hadr naúčtoval dvojnásobek,“ ozval se Mat. „Trojnásobek.“
Připevnit pruh látky a šňůru tak, aby to celé nespadlo, nebylo tak snadné, jak to vypadalo.
„Všichni se nás budou pokoušet obalamutit, Rande. Myslí si, že jsme sem přišli za falešným Drakem, jako všichni ostatní. Budeme mít štěstí, jestli nás někdo ve spánku nepraští po hlavě. Tohle je mizerný místo. Je tu moc lidí. Odejděme do Tar Valonu hned. Nebo na jih, do Illianu. Nevadilo by mi podívat se, jak se scházejí na hledání rohu. Když už nemůžeme jít domů, tak prostě jenom půjdeme pořád dál.“
„Já zůstávám,“ prohlásil Rand. „Jestli už tady nejsou, dřív nebo později přijdou a budou nás hledat.“
Nebyl si jist, jestli má meč zabalený tak, jako všichni ostatní, ale volavky na pochvě a na jílci byly zakryté, a Rand to považoval za bezpečné. Cestou zpátky na hlavní ulici si byl jist, že má o jednu starost méně. Mat se neochotně vlekl za ním, jako by ho táhl na vodítku.
Rand kousek po kousku získával informace, kudy se dát. Nejdřív byly neurčité, jako „někde tamtím směrem“ a „támhletudy“. Ale čím byli blíž, tím jasnější rady byly, až se nakonec zastavili před širokou kamennou budovou se znamením nade dveřmi, které skřípalo ve větru. Na znamení klečel muž před ženou s rudozlatými vlasy a korunou a ona měla jednu ruku položenou na jeho skloněné hlavě. U královnina požehnání.