„Jseš si tím jistej?“ zeptal se Mat.
„Jasně,“ řekl Rand. Zhluboka se nadechl a strčil do dveří.
Šenk byl velký a obložený tmavým dřevem a vyhřívaly ho ohně planoucí ve dvou krbech. Jedna ze služebných právě zametala podlahu, přestože byla čistá, a další v rohu leštila svícen. Obě se na nově příchozí usmály a pokračovaly v práci.
Jen pár stolů bylo obsazených, ale půl tuctu lidí byl na tuhle denní dobu skoro nával, a jestli nikdo nevypadal zvlášť šťastně, že Randa s Matem vidí, aspoň byli čistí a střízliví. Z kuchyně se nesla vůně hovězí pečeně a chleba a Randovi se začaly sbíhat sliny.
Hostinský byl tlustý, což Randa potěšilo. Byl to růžovolící chlapík s naškrobenou bílou zástěrou a šedivějícími vlasy sčesanými přes pleš, která však byla i přesto trochu vidět. Pronikavým pohledem je přejel od hlavy k patě a všiml si jejich zaprášených šatů, ranců a sešlapaných bot, nicméně se nepřestával mile usmívat. Jmenoval se Basel Gill.
„Mistře Gille,“ promluvil Rand, „jeden náš přítel nám řekl, abychom přišli sem. Tom Merrilin. On...“ Hostinskému zmizel úsměv ze rtů. Rand se podíval na Mata, ale ten byl příliš zaneprázdněný čicháním vůní vycházejících z kuchyně, než aby si všímal něčeho jiného. „Něco není v pořádku? Znáš ho přece?“
„Znám ho,“ řekl Gill krátce. Zdálo se, že ho teď víc zajímá flétnové pouzdro po Randově boku, než cokoliv jiného. „Pojďte se mnou.“ Ukázal hlavou k zadní části místnosti. Rand do Mata musel strčit, aby se pohnul, pak ho sám následoval a divil se, co se děje.
V kuchyni se mistr Gill zastavil, aby promluvil s kuchařkou, kulaťoučkou ženou s vlasy staženými do drdůlku, která se co do váhy hostinskému téměř vyrovnala. Zatímco mistr Gill hovořil, ona nepřestávala míchat obsahem hrnců. Vonělo to skvěle – dvoudenní hlad byl vskutku dobrým kuchařem, ale tady to vonělo stejně jako v kuchyni panímámy al’Vereové – a Randovi zakručelo v žaludku. Mat se naklonil k hrncům, div do některého nestrčil nos. Rand do něj dloubl a Mat si rychle otřel bradu, kam mu stekly sliny.
Pak je hostinský vystrčil ze zadních dveří. Na dvorku před stájí se rozhlédl, aby se ujistil, že nikdo není poblíž, a otočil se k nim. K Randovi. „Co je v tom pouzdru, mládenče?“
„Tomova flétna,“ odpověděl Rand pomalu. Otevřel pouzdro, jako by pohled na stříbrem a zlatem vykládanou flétnu mohl pomoci. Mat nenápadně zasunul ruku pod kabát.
Mistr Gill nespouštěl oči z Randa. „Jo, poznávám ji. Viděl jsem ho na ni hrát dost často, a dvě takový mimo královskej dvůr nenajdeš.“ Milý úsměv zmizel hostinskému ze rtů a jeho pronikavý pohled byl náhle ostrý jako nůž. „Jak jsi k ní přišel? Tom by se raději rozloučil s rukou, než s tou flétnou.“
„Dal mi ji.“ Rand shodil ze zad Tomův svinutý plášť, položil ho na zem a odhrnul jej dost na to, aby byly vidět barevné záplaty a pouzdro na harfu. „Tom je mrtvý, mistře Gille. Jestli to byl tvůj přítel, tak mě to mrzí. Můj byl taky.“
„Mrtvý, říkáš? Jak se to stalo?“
„Jeden... muž se nás snažil zabít. Tom mi to strčil a řekl nám, abychom utekli.“ Záplaty se zatřepotaly ve větru jako motýli. Randovi se zadrhlo hrdlo. Pečlivě plášť znovu zabalil. „Kdyby nebylo jeho, byli bychom mrtví. Byli jsme právě společně na cestě do Caemlynu. Řekl nám, abychom přišli sem, do tvého hostince.“
„Uvěřím, že je mrtvý,“ řekl hostinský pomalu, „až uvidím jeho mrtvolu.“ Strčil do rance nohou a drsně si odkašlal. „Ne, ne, věřím, že jste viděli, co jste viděli. Jenom nevěřím, že je mrtvý. Jeho je těžší zabít, než bys věřil, starýho Toma Merrilina.“
Rand položil ruku Matovi na rameno. „To je v pořádku, Mate. Je to přítel.“
Mistr Gill se podíval na Mata a povzdechl si. „Hádám, že to asi budu.“
Mat se pomalu narovnal a zkřížil ruce na prsou. Nespouštěl však z hostinského ostražitý pohled a lícní svaly se mu chvěly.
„Byli jste na cestě do Caemlynu, říkáš?“ Hostinský zavrtěl hlavou. „Tohle je poslední místo na zemi, kde bych Toma čekal, možná kromě Tar Valonu.“ Počkal, dokud kolem neprojde podomek vedoucí koně, a pak ještě pro jistotu ztišil hlas. „Mám za to, že máte potíže s Aes Sedai.“
„Ano,“ zamručel Mat ve chvíli, kdy Rand řekclass="underline" „Proč si to myslíš?“
Mistr Gill se suše uchechtl. „Já toho chlapa znám, to je všechno. Do něčeho takovýho by se vrhl po hlavě, zvlášť kdyby přitom pomohl párku mládenců vašeho věku...“ V očích se mu mihla vzpomínka a on se narovnal a zatvářil se opatrně. „No... ehm... chápejte, nechci nikoho obviňovat, ale...ehm... hádám, že ani jeden z vás nemůže... ehm... co chci říct, je... ehm... jaké přesně máte s Tar Valonem trable, tedy pokud vám nevadí, že se ptám?“
Randovi naskočila husí kůže, když si uvědomil, co ten člověk naznačuje. Jediná síla. „Ne, ne, nic takového. Přísahám. Jedna Aes Sedai nám dokonce pomáhá. Moirain byla...“ Kousl se do jazyka, ale hostinského výraz se nezměnil.
„To rád slyším. Ne že bych Aes Sedai nějak zvlášť miloval, ale lepší ony než... ti druzí.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Všichni o tom pořád mluví, a teď sem ještě přivedli Logaina. Nechtěl jsem se nikoho dotknout, ale... no, musel jsem se zeptat, že?“
„Nic se nestalo,“ řekl Rand. Matovo zamumlání mohlo znamenat cokoliv, ale hostinský to zřejmě pochopil tak, že Mat souhlasí s Randem.
„Vy dva vypadáte jako ten typ, a já věřím, že jste byli – jste – Tomovi přátelé, ale časy jsou těžký a doba je tvrdá. Hádám, že asi nemůžete zaplatit. Ne, ani jsem si to nemyslel. Ničeho není dost, a to, co je, stojí majlant, takže vám dám postele – ne nejlepší, ale teplý a v suchu – a něco k jídlu. Víc slíbit nemůžu, i když bych rád.“
„Děkuju,“ řekl Rand a tázavě se ohlédl po Matovi. „Je to víc, než jsem čekal.“ Co byl ten typ a proč by měl slibovat víc?
„No, Tom je můj dobrej přítel. Starej přítel. Horkokrevnej a schopnej říct to nejhorší tý jediný osobě, který by to právě říkat neměl, ale pořád je to dobrej přítel. Jestli se neukáže... no, pak něco vymyslíme. Nejlepší bude, když už nebudete vykládat, že vám pomáhá Aes Sedai. Já jsem královnin člověk, ale zrovínka teď je v Caemlynu plno takovejch, kteří by to špatně pochopili, a tím nemyslím jenom bělokabátníky.“
Mat si Odfrkl. „Co se mě týče, můžou každou Aes Sedai odvlíct krkavci rovnou do Shayol Ghulu!“
„Dávej si pozor na jazyk,“ štěkl mistr Gill. „Říkal jsem, že je nemám rád. Neříkal jsem, že jsem trouba, kterej si myslí, že jsou za každou špatností. Královna podporuje Elaidu a gardisté stojí za královnou. Světlo dej, aby se věci nezhoršily. Stejně, v poslední době se někteří gardisti zapomněli natolik, že se chovali kapku drsně k lidem, který zaslechli, jak mluví proti Aes Sedai. Ne ve službě, díky Světlu, ale i tak se to stalo. Nepotřebuju, aby mi šenk rozbili gardisti mimo službu, jenom aby vám dali lekci, a nepotřebuju ani, aby bělokabátníci poštvali někoho, kdo by mi pak načmáral na dveře dračí špičák. Takže jestli ode mě chcete pomoc, nechte si svoje názory ohledně Aes Sedai pro sebe, dobrý i špatný.“ Zamyšleně se odmlčel a dodaclass="underline" „Možná bude lepší, když se nebudete zmiňovat ani o Tomovi tam, kde by to někdo kromě mě mohl slyšet. Někteří gardisti mají dlouhou paměť, a královna taky. Není nutný něco riskovat.“
„Tom měl potíže s královnou?“ zeptal se nevěřícně Rand a hostinský se rozesmál.
„Takže vám neřekl všechno. Nevím, proč by měl. Na druhou stranu, nevím, proč byste to neměli vědět. Není to vlastně žádný tajemství. Myslíte si, že si každej kejklíř o sobě myslí tolik jako Tom? No, když na to přijde, tak hádám, že asi jo, ale mně vždycky připadalo, že Tom si toho o sobě myslí až moc. Nebyl vždycky kejklířem, víte, co se potuluje od vesnice k vesnici, a často spící pod keřem. Bývaly doby, kdy Tom Merrilin bejval dvorním bardem přímo tady, v Caemlynu, a znali ho na všech královskejch dvorech od Tearu po Maradon.“