„Tom?“ podivil se Mat.
Rand pomalu kývl. Dokázal si Toma představit u královnina dvora, s jeho vznešeným chováním a majestátními gesty.
„To byl,“ potvrdil mistr Gill. „Bylo to nedlouho po smrti Taringaila Damodreda, když... se vynořily ty potíže s jeho synovcem. Povídalo se, že Tom byl, řekněme, bližší královně, než se patřilo. Ale Morgasa byla mladá vdova a Tom byl tehdy v nejlepších letech, a podle mě si královna může dělat, co se jí zlíbí. Jenomže ona byla vždycky vznětlivá, naše dobrá Morgasa, a on beze slova odešel, když zjistil, do čeho se jeho synovec namočil. Královně se to moc nelíbilo. Nelíbilo se jí ani, jak se zapletl do záležitostí Aes Sedai. Nemůžu říct, že bych to považoval za správný, synovec nesynovec. No, když se vrátil, pustil si pusu na špacír, to teda jo. Řekl věci, který se královnám neříkají. Věci, který se neříkají ženským s Morgasinou povahou. Elaida proti němu byla zaujatá, protože se snažil plíst do tý záležitosti se svým synovcem. Takže s tím, jakou měla královna náladu a jak ho Elaida nesnášela, opustil Tom Caemlyn jenom chvilku předtím, než ho šoupli do vězení, pokud by ho rovnou neposlali na popravčí špalek. Pokud vím, královnin výnos ještě pořád platí.“
„Jestli to bylo tak dávno,“ řekl Rand, „možná už se na to nikdo nepamatuje.“
Mistr Gill zavrtěl hlavou. „Gareth Bryne je hlavní kapitán královniny gardy. On osobně velel gardistům, který Morgasa poslala, aby Toma přivedli zpátky v řetězech, a já pochybuju, že někdy zapomněl, jak se vrátil s prázdnýma rukama, jenom aby zjistil, že se Tom mezitím vrátil do paláce a zase odešel. A královna nikdy nic nezapomíná. Poznali jste někdy ženskou, která by zapomněla? No, ale že byla Morgasa namíchnutá. Celý město chodilo měsíc po špičkách. Spousta gardistů je dost starejch, aby si to pamatovali. Ne, nejlepší bude, když Toma budete držet stejně v tajnosti, jako tu vaši Aes Sedai. Pojďte, dám vám něco k jídlu. Vypadáte, jako by se vám žaludek pomalu omotával kolem páteře.“
36
Síť vzoru
Mistr Gill je odvedl k rohovému stolu v šenku a jedna ze služebných jim tam donesla jídlo. Rand, když uviděl talíře s několika tenkými plátky hovězího politého šťávou, lžičkou řeřichy a dvěma bramborami, zavrtěl hlavou. Ale bylo to lítostivé, rezignované zavrtění, ne rozzlobené. Ničeho není dostatek, říkal hostinský. Rand zvedl nůž a vidličku a napadlo ho, co se stane, až nebude nic. Při tom pomyšlení vypadal jeho poloprázdný talíř jako hotová hostina. Rand se otřásl.
Mistr Gill jim vybral stůl dál od ostatních, a teď seděl zády do rohu, odkud mohl celý šenk sledovat. Nikdo se nemohl dostat dost blízko, aby je vyslechl, aniž by ho hostinský zahlédl. Když služebná odešla, tiše řekclass="underline" „Tak proč mi nepovíte o tom, co vás trápí? Jestli vám mám pomoct, měl bych radši vědět, do čeho jdu.“
Rand se podíval na Mata, ale Mat se mračil do talíře, jako by ho rozčilila brambora, kterou se právě snažil rozkrojit. Rand se zhluboka nadechl. „Já tomu sám moc nerozumím,“ začal.
Nesnažil se příběh nijak vyšperkovat a vynechal z něj trolloky a mizelce. Když někdo nabízí pomoc, nejde mu navykládat, že se vaše potíže vlastně týkají smyšlenek. Ale taky si nemyslel, že by bylo správné podceňovat nebezpečí, že by bylo správné do toho zatáhnout někoho, kdo nemá vůbec tušení, do čeho jde. Jeho a Mata hledají nějací lidé, a taky pár jejich přátel. Objevují se, když je nejmíň čekáte, tihle lidé, a jsou smrtelně nebezpeční a rozhodnutí ho a jeho přátele zabít, či dokonce něco horšího. Moirain říkala, že někteří z nich jsou temní druzi. Tom Moirain tak úplně nedůvěřoval, ale zůstával s nimi, jak říkal, kvůli svému synovci. Při útoku, když se pokoušeli dostat do Bílého Mostu, byli rozděleni, a pak v Bílém Mostu Tom zemřel při dalším útoku. A následovaly další pokusy.
Rand věděl, že v jeho vyprávění jsou díry, ale bylo to to nejlepší, co v takové chvilce vymyslel, aniž by řekl víc, než by bylo bezpečné.
„Prostě jsme šli dál, až jsme dorazili do Caemlynu,“ vysvětloval. „To byl náš původní plán. Do Caemlynu a pak do Tar Valonu.“ Nejistě si poposedl na krajíčku židle. Tak dlouho všechno udržoval v tajnosti, že mu připadalo divné někomu vykládat i to málo, co teď vyprávěl mistra Gillovi. „Když zůstaneme na cestě, ti ostatní nás dřív nebo později najdou.“
„Jestli jsou naživu,“ zabručel Mat do talíře.
Rand se na Mata ani neohlédl. Něco ho přimělo dodat: „Pomáhat nám by tě mohlo přivést do potíží.“
Mistr Gill mávl baculatou rukou. „Nemůžu říct, že bych po nějakejch toužil, ale nebylo by to poprvý. Žádnej zatracenej temnej druh mi nebude vyhánět Tomovy přátele. Co se týče tý vaší přítelkyně ze severu – jestli přijede do Caemlynu, dozvím se o tom. Někteří lidi tady sledujou, kdo sem přichází a kdo odtud odchází, a zprávy se šíří.“
Rand se po krátkém zaváhání zeptaclass="underline" „A co Elaida?“
Hostinský také zaváhal, a nakonec zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Možná kdybyste nebyli ve spojení s Tomem. Ona by to z vás vytáhla, a kde byste byli pak? To se nedá odhadnout. Možná v kobce. Možná byste dopadli ještě hůř. Povídá se, že ona má schopnost některý věci vycítit, jako co se stalo a co se stane. Povídá se, že se dokáže dostat rovnou k tomu, co před ní chce člověk schovat. Nevím, ale já bych to neriskoval. Kdyby nebylo Toma, mohli byste jít za gardisty. Oni s temnejma druhama dělají krátkej proces. Ale i kdybyste dokázali o Tomovi pomlčet před gardisty, dostala by se zpráva k Elaidě v tom momentě, jak byste se zmínili o temnejch druzích, a byli byste zase tam, kde jste začali.“
„Žádní gardisti,“ souhlasil Rand. Mat důrazně přikyvoval a zároveň si cpal do úst vidličku tak usilovně, že mu šťáva stekla až na bradu.
„Potíž je v tom, že jste se zapletli do politiky, mladíku, i když to není vaše chyba, a politika je jako zamlžená slatina plná hadů.“
„A co...“ začal Rand, ale hostinský se náhle zamračil, a jak se prudce narovnal, zaskřípěla pod ním židle.
Ve dveřích do kuchyně stála kuchařka a utírala si ruce do zástěry. Když si všimla, že se na ni hostinský dívá, kývla na něj, aby k ní přišel, a zmizela zase v kuchyni.
„Klidně jsem se s ní mohl oženit.“ Mistr Gill si povzdechl. „Zjistí, že něco je potřeba spravit dřív, než já si všimnu, že něco není v pořádku. Když to nejsou ucpaný odtoky nebo okapy, tak to jsou krysy. Já to tu udržuju čistý, víte, ale když je teď ve městě tolik lidí pohromadě, krysy se rozmnožej, a Caemlyn je jima najednou úplně zahlcenej. Nevěřili byste, na kolik dneska přijde dobrá kočka, když umí lovit krysy. Vy máte pokoj v podkroví, řeknu děvčatům kterej. Každá vám ho ukáže. A s temnejma druhama si nedělejte starosti. Nemůžu toho o bělokabátnících říct moc dobrýho, ale když tu jsou oni a gardisti, tihle lidi se neodváží v Caemlynu vystrčit ty svý špinavý čumáky.“ Židle pod ním opět zavrzala, jak ji odstrkoval od stolu a vstával. „Doufám, že to nejsou zase odtoky.“
Rand se vrátil k jídlu, ale všiml si, že Mat jíst přestal. „Myslel jsem, že máš hlad,“ podotkl. Mat pořád zíral do talíře a vidličkou postrkoval kousek brambory kolem dokola. „Musíš jíst, Mate. Potřebujeme si uchovat sílu, jestli se máme do Tar Valonu dostat.“