Mat se tiše, hořce uchechtl. „Do Tar Valonu! Celou dobu to byl Caemlyn. Moirain na nás bude čekat v Caemlynu. Perrina a Egwain najdeme v Caemlynu. Všechno bude v pořádku, jenom až se dostaneme do Caemlynu. No, jsme tady a nic není v pořádku. Žádná Moirain, žádnej Perrin, nikdo. A teď bude všechno v pořádku, jenom jestli se dostaneme do Tar Valonu.“
„Jsme naživu,“ prohodil Rand ostřeji, než měl v úmyslu. Zhluboka se nadechl a pokusil se ovládnout hlas. „Jsme naživu. Aspoň tohle v pořádku je. A já naživu hodlám zůstat. Hodlám zjistit, proč jsme tak důležití. Já se nevzdám.“
„Všichni tihle lidi, a kterejkoliv z nich může být temnej druh. Mistr Gill nám tu pomoc slíbil nějak moc rychle. Co za člověka jenom mávne nad Aes Sedai a temnejma druhama rukou? To není normální. Každej slušnej člověk by nám řekl, abychom vypadli, nebo... nebo... nebo tak.“
„Jez,“ řekl Rand mírně a díval se, dokud Mat nezačal žvýkat sousto hovězího.
Chvíli se jen opíral o stůl a tiskl ruce ke stolní desce, aby se mu netřásly. Byl vyděšený. Ne z mistra Gilla, samozřejmě, ale bylo toho dost. Tyhle vysoké městské hradby mizelce nezadrží. Možná by o tom měl hostinskému přece jen říci. Ale i kdyby mu Gill uvěřil, bude ochoten jim pomáhat, bude-li si myslet, že by se U královnina požehnání mohl objevit mizelec? A krysy. Možná se krysám daří všude tam, kde je hodně lidí pohromadě, ale on si vzpomínal na sen, který vůbec nebyl snem, co se mu zdál v Baerlonu, a na křupání maličkých pateří. Temný občas používá mrchožrouty jako své oči, říkal Lan. Krkavce, vrány, krysy...
Najedl se, ale když dojedl, nedokázal si vzpomenout na chuť jediného sousta.
Služebná, ta, která, když přicházeli, leštila svícen, jim ukázala cestu do pokojíku v podkroví. V šikmé vnější stěně byl vikýř, po obou stranách okna stály postele a vedle dveří byly kolíčky, na něž si mohli zavěsit své věci. Tmavooká dívka si pořád mačkala sukni a pokaždé, když se podívala na Randa, se zahihňala. Byla hezká, ale Rand věděl, že kdyby něco řekl, jenom by si z něj vystřelila. Vedle ní zatoužil, aby to s děvčaty uměl jako Perrin. Ulevilo se mu, když odešla.
Čekal od Mata nějakou poznámku, ale jakmile dívka odešla, Mat se, stále v kabátě a botách, vrhl na postel a obrátil se tváří ke stěně.
Rand si pověsil věci a podíval se na Matova záda. Napadlo ho, že má zase ruku pod kabátem a svírá svou dýku.
„To tady hodláš jen tak ležet a schovávat se?“ prohodil nakonec.
„Jsem utahanej,“ zavrčel Mat.
„Musíme se mistra Gilla ještě zeptat na pár věcí. Mohl by nám poradit, jak najít Egwain a Perrina. Mohli už do Caemlynu dorazit, jestli se jim podařilo udržet se na koních.“
„Jsou mrtví,“ řekl Mat do zdi.
Rand zaváhal a pak to vzdal. Tiše za sebou zavřel dveře a doufal, že Mat opravdu usne.
Dole však mistra Gilla nikde nenašel, i když přísný pohled kuchařky mu prozradil, že ona ho také hledá. Rand se na chvíli posadil do šenku, ale zjistil, že si upřeně prohlíží každého hosta, který vejde, každého cizince, který by mohl být kýmkoliv – nebo čímkoliv – zvláště ve chvíli, kdy se dotyčný poprvé objeví ve dveřích pouze jako černá silueta v plášti. Mizelec v místnosti by byl jako liška v kurníku.
Z ulice vstoupil jakýsi gardista. Muž v červeném stejnokroji se zastavil ve dveřích a chladným zrakem přejel ty v šenku, kteří očividně nepocházeli z města. Rand si právě pečlivě prohlížel stolní desku, když na něj gardistův zrak padl. Když potom Rand vzhlédl, gardista byl pryč.
Prošla kolem něj tmavooká dívčina s náručí ručníků. „Občas to dělávají,“ sdělila mu důvěrným tónem, jak procházela kolem. „Jenom aby dohlídli, jestli se tu něco neděje. Dávají pozor na královniny lidi, to teda jo. Nemusíš si s tím lámat hlavu.“ Načež se zahihňala.
Rand potřásl hlavou. Nemusíš si lámat hlavu. Vždyť přece ten gardista nepřišel až k němu a nechtěl vědět, jestli zná Toma Merrilina. Začínal se chovat stejně hrozně jako Mat. Odsunul židli.
Další služtička kontrolovala olej v lampách podél stěny.
„Je tu nějaká jiná místnost, kde bych se mohl posadit?“ zeptal se jí Rand. Nechtělo se mu vracet se nahoru a zůstat zavřený, když měl Mat tak nevlídnou, odtažitou náladu. „Třeba soukromá jídelna, kterou zrovna nikdo nepoužívá?“
„Je tu knihovna.“ Ukázala na dveře. „Tamtudy a doprava až na konec chodby. Měla by být touhle dobou prázdná.“
„Děkuji. Kdybys uviděla mistra Gilla, řekla bys mu, že si s ním Rand al’Thor potřebuje promluvit, kdyby si našel chvilku?“
„Vyřídím mu to,“ slíbila mu dívka a zazubila se. „Kuchařka by si s ním taky ráda popovídala.“
Hostinský se nejspíš někde schovává, pomyslel si Rand při odchodu.
Když vstoupil do místnosti, do níž ho služebná nasměrovala, zůstal stát jako opařený a jenom zíral. Na policích muselo být tři čtyři sta knih, víc, než kdy viděl pohromadě. Knihy v plátěné i kožené vazbě se zlacenými hřbety. Očima přejel po titulech a vyhledal své nejoblíbenější. Putování Jaina Dlouhokrokého. Eseje Willima z Manechesu. Při pohledu na kopii Plaveb s Mořským národem v kožené vazbě se mu zadrhl dech. Tam si ji vždy toužil přečíst.
Představil si Tama, jak s úsměvem obrací knihu v rukou a těší se z jejího dotyku, než se s ní a s fajfkou usadí před krbem, a stiskl přitom jílec s pocitem ztráty a prázdnoty, která zchladila veškerou jeho radost z knih.
Za ním si kdosi odkašlal a Rand si náhle uvědomil, že není sám. S omluvou za svou hrubost připravenou na jazyku se obrátil. Byl zvyklý, že je vyšší než většina lidí, které potkával, ale tentokrát musel úplně zvrátit hlavu, přičemž úžasem otevřel ústa. Pak jeho pohled doputoval až k hlavě sahající skoro až k dva a půl sáhu vysokému stropu. Široká tvář i nos, široký tak, že to byl spíš čenich než nos. Obočí visící dolů jako ohony, lemující světlé oči velké jako šálky. Uši, špičaté a se štětičkami na konci, trčící z husté černé hřívy. Trollok! Rand zařval, pokusil se couvnout a zároveň tasit meč. Do čehosi se mu zapletly nohy a Rand si zvysoka sedl na zem.
„Byl bych rád, kdybyste vy, lidi, tohle nedělali,“ zahřměl hlas připomínající dunění velkého bubnu. Uši se štětičkami se divoce zatřásly a hlas zněl náhle smutně. „Tak málo lidí si na nás pamatuje. Asi je to naše vlastní vina. Od chvíle, kdy Stín padl na Cesty, nás jen málo chodí mezi lidi. To bude... ó, už šest pokolení. Bylo to těsně po trollockých válkách.“ Tvor zavrtěl kosmatou hlavou a povzdechl si, že by se za to býk nemusel stydět. „Tak dávno, tak dávno, a tak málo nás cestuje a poznává, že je to skoro jako by to nebyl nikdo.“
Rand tam dlouho jen tak seděl s otevřenými ústy a zíral na zjevení se širokýma nohama v botách po kolena a tmavomodrém plášti, který měl ten tvor zapnutý od krku po pás, a pak se mu zvonovitě rozšiřoval k botám jako kilt přes baňaté kalhoty. V jedné ruce drželo to stvoření knihu, která ve srovnání s prstem, jímž ji měl založenou, a který vydal za tři normální prsty, vypadala maličká.
„Myslel jsem, že jsi...“ začal Rand a pak se vzpamatoval.
„Co jsem...?“ To nebylo o mnoho lepší. Rand se zvedl a s přehnanou opatrností napřáhl ruku. „Jmenuji se Rand al’Thor.“
Ruku mu obalila tlapa jako šunka a potřesení rukou bylo provázeno zdvořilou úklonou. „Loial, syn Arenta, syna Halanova. Tvoje jméno zpívá v mých uších, Rande al’Thore.“