Randovi to připadalo jako obřadný pozdrav. Opětoval úklonu. „Tvoje jméno zpívá v mých uších, Loiale, synu Arenta... ehm... syna Halanova.“
To bylo poněkud neskutečné. Pořád nevěděl, co je Loial zač. Stisk Loialových prstů byl překvapivě jemný, ale přesto se Randovi ulevilo, když dostal ruku zpátky v jednom kuse.
„Vy lidé jste velice popudliví,“ podotkl Loial svým zvučným basem. „Samozřejmě jsem slyšel všechny příběhy a přečetl všechny knihy, ale neuvědomil jsem si to. Když jsem dorazil do Caemlynu, nemohl jsem uvěřit té vřavě. Děti vřískaly, ženské ječely a lůza mě honila po celém městě. Chlapi mávali holemi a noži a pochodněmi a hulákali: ‚Trollok!‘ Obávám se, že mě to trochu zmátlo. Nedá se odhadnout, co by se bylo stalo, kdyby kolem nebyl šel oddíl královniny gardy.“
„Šťastná náhoda,“ prohodil Rand mdle.
„Ano, ale dokonce i gardisté se mě skoro báli, jako ti ostatní. Už jsem v Caemlynu čtyři dny, a ještě jsem nemohl vystrčit nos z hostince. Dobrý mistr Gill mě dokonce požádal, abych nechodil do šenku.“ Uši se tomu stvoření zachvěly. „Ne že by nebyl pohostinný, víš. Ale první noc se to trochu zvrtlo. Všichni lidé zřejmě chtěli okamžitě odejít. Toho ječení a křiku, jak se všichni snažili dostat do dveří zároveň. Někteří se dokonce poranili.“
Rand fascinovaně zíral na ty chvějící se uši.
„To ti tedy povím, kvůli tomu jsem državu neopustil.“
„Ty jsi ogier!“ vyjekl Rand. „Počkej. Šest pokolení? Říkal jsi trollocké války? Kolik ti vlastně je?“ Věděl, že to je hrubost, jakmile to vyslovil, ale Loial se spíš bránil, než že by ho to rozzlobilo.
„Devadesát let,“ odpověděl ogier škrobeně. „Už za pouhých deset let budu moci oslovit Shromáždění. Myslím, že mě starší měli nechat promluvit, protože se rozhodovali o tom, jestli mohu, či nemohu odejít. Ale oni se vždycky o každého, kdo jde Ven, bojí, ať je starý, jak chce. Vy lidé jste tak uspěchaní, tak nevyzpytatelní.“ Ogier zamrkal a krátce se uklonil. „Prosím, odpusť. Neměl jsem to říkat. Ale vy pořád bojujete, dokonce i když to není nutné.“
„To je v pořádku,“ uklidnil ho Rand. Pořád se snažil spočítat, kolik že to Loialovi vlastně je. Byl starší než Cenn Buie, ale ne tak starý, aby... Posadil se na jednu z židlí s vysokým opěradlem. Loial si vzal jinou, vyrobenou tak, aby se do ní vešli dva lidé. On ji zaplnil. Když si sedl, byl vysoký tak, jako většina lidí vestoje. „Aspoň tě nechali odejít.“
Loial se zadíval na podlahu, nakrčil nos a silným prstem se na něm podrbal. „No, co se toho týče, víš, Shromáždění se sešlo teprve nedávno, není to ještě ani rok, ale podle toho, co jsem slyšel, by mi, až se konečně rozhodnou, bylo tolik, že bych mohl jít i bez jejich svolení. Obávám se, že řeknou, že jsem se utrhl, ale já prostě... odešel. Starší vždycky říkali, že mám horkou hlavu, a já se bojím, že jsem dokázal, že mají pravdu. Rád bych věděl, jestli si už uvědomili, že jsem odešel. Ale musel jsem jít.“
Rand se kousl do rtu, aby se nerozesmál. Jestli má Loial horkou hlavu, tak si uměl přestavit, jaká je většina ogierů. Sešli se teprve nedávno, dokonce to ještě není ani rok? Pantáta al’Vere by jenom v úžasu zavrtěl hlavou. Kdyby schůze vesnické rady trvala půl dne, každý by z toho vyskočil z kůže, dokonce i Haral Luhhan. Zalila ho vlna stesku po domově a při vzpomínce na Tama, Egwain, hostinec U Vinného střiku a Bel Tin na Trávníku ve šťastnějších dnech se mu zadrhl dech. Zahnal vzpomínky pryč.
„Jestli se můžu zeptat,“ řekl a odkašlal si, „proč jsi tolik chtěl jít... ehm, Ven? Já bych si přál, abych byl nikdy nemusel opustit domov.“
„No přece, abych se podíval,“ odpověděl Loial, jako by to byla naprostá samozřejmost. „Četl jsem knihy, všechny cestopisy, a začalo ve mně hlodat pomyšlení, že to musím vidět na vlastní oči, ne jenom o tom číst.“ Světlé oči se mu rozjasnily a uši napřímily. „Prostudoval jsem každý cár, který jsem o cestování našel, o Cestách a zvycích v lidských krajích, o městech, které jsme po Rozbití světa pro lidi postavili. A čím víc jsem četl, tím víc jsem byl přesvědčený, že se musím vypravit Ven, jít na ta místa, kde jsme pobývali, a vidět ty háje na vlastní oči.“
Rand zamrkal. „Háje?“
„Ano, háje. Stromy. Jenom pár Velkých stromů, samozřejmě, tyčících se k nebesům, aby udržely vzpomínky na državu čerstvé.“ Židle pod ním zaskřípěla, jak se předklonil. Mával při řeči rukama a v jedné stále držel onu knihu. Oči měl jasnější než dřív a uši se mu málem třepetaly. „Většinou použili stromy onoho kraje a onoho místa. Nemůžeš přinutit zemi, aby šla sama proti sobě. Ne na dlouho, země se pak vzbouří. Musíš dát tvar vidině podle země, ne zemi podle vidiny. V každém háji je zasazený každý strom, který na tom místě poroste a bude prospívat, každý v rovnováze s ostatními, každý zasazený tak, aby ty ostatní doplňoval, aby co nejlépe rostl, to samozřejmě, ale také tak, aby jejich rovnováha byla potěchou pro oko a srdce. Á, ty knihy hovořily o hájích, že by starší plakali i smáli se zároveň. O hájích, které zůstanou věčnou zelenou vzpomínkou.“
„A co města?“ zeptal se Rand. Loial se na něj popleteně podíval. „Města. Města, která postavili ogierové. Tohle, například. Caemlyn. Caemlyn přece postavili ogierové, ne? Příběhy o tom hovoří.“
„Práce s kamenem...“ Loial pokrčil mohutnými rameny. „To bylo něco, co jsme se naučili v letech po Rozbití, během vyhnanství, když jsme se pořád ještě snažili najít znovu državy. Hádám, že je to dobrá věc, ale ne správná. Ať se snažíš, jak se snažíš – a já se dočetl, že ogierové, kteří ta města stavěli, se opravdu snažili – kámen oživit nedokážeš. Jen málokdo pracuje s kamenem, a i to jenom proto, že vy, lidé, v těch vašich válkách budovy tak často ničíte. V... ehm... Cairhienu, tak se to teď jmenuje, byla hrstka ogierů, když jsem tamtudy procházel. Byli z jiné državy, naštěstí, takže mě neznali, ale přesto byli podezíraví, že jsem tak mladý a už jsem Venku. Hádám, že stejně nemám žádný dobrý důvod tady pobývat. No, v každém případě, víš, práce s kamenem je prostě něco, co nám vnutil vzor, kdežto háje vycházejí ze srdce.“
Rand zavrtěl hlavou. Půlku příběhů, na nichž vyrostl, Loial právě postavil na hlavu. „Nevěděl jsem, Loiale, že ogierové věří ve vzor.“
„Ovšemže v něj věříme. Kolo času tká vzor věků a životy jsou vlákna, jež tká. Nikdo neví, jak bude do vzoru vpleteno vlákno jeho života, nebo jak budou vlákna lidí protkána. To nám dalo Rozbití světa a vyhnanství a kámen a toužení, a nakonec nám to vrátí državy předtím, než všichni zemřeme. Občas mám dojem, že vy, lidé, se chováte tak divně, protože vaše vlákna jsou tak krátká. Ó, už jsem to udělal zase. Starší říkají, že vy, lidé, nemáte rádi, když se vám připomíná, jak krátce žijete. Doufám, že jsem tě tím neranil.“
Rand se zasmál a zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Hádám, že by to mohla být legrace, žít tak dlouho, jako vy, ale nikdy jsem o tom zvlášť nepřemýšlel. Řekl bych, že jestli budu žít tak dlouho, jako Cenn Buie, tak to bude dost dlouho pro každého.“
„On je hodně starý?“
Rand jenom kývl. Nechtělo se mu vysvětlovat, že starý Cenn Buie není zdaleka tak starý, jako Loial.
„No,“ řekl Loial, „možná vy, lidé, žijete jen krátce, ale tolik toho stihnete, pořád poskakujete kolem, pořád tak spěcháte. A máte na to celý svět. My, ogierové, jsme svázáni s našimi državami.“