„O čem to mluvíte?“ zeptala se najednou Egwain.
Rand si náhle přál, aby byl mluvil tišeji. Byl by to udělal, kdyby si uvědomil, že Egwain poslouchá. Mat s Perrinem se zubili jako troubové a jeden přes druhého jí začali vykládat o svém setkání s jezdcem v černém plášti, ale Rand mlčel. Byl si jistý tím, co Egwain řekne, až mládenci skončí.
„Nyneiva měla pravdu,“ oznámila Egwain obloze, když hoši domluvili. „Nikdo z vás by se neměl pouštět máminy sukně. Lidé jezdí na koních, víte? To z nich ještě nedělá příšery z kejklířových vyprávěnek.“ Rand přikývl, bylo to přesně, jak předpokládal. Egwain se otočila k němu. „A ty tyhle bajky rozšiřuješ. Občas vůbec nemáš rozum, Rande al’Thore. Zima byla už tak dost děsivá, i bez toho, abyste děti strašili ještě vy.“
Rand se zatvářil kysele. „Já nic nerozšiřoval, Egwain. Viděl jsem ale, co jsem viděl, a nebyl to žádný sedlák, co hledá zaběhlou krávu.“
Egwain se zhluboka nadechla a otevřela ústa, ale ať už chtěla říci cokoliv, zarazila se, když se otevřely dveře do hostince a z nich vyběhl muž s kšticí bílých vlasů, jako by ho někdo pronásledoval.
4
Kejklíř
Dveře hostince se za bělovlasým mužem s bouchnutím zavřely a on se otočil a zamračil se na ně. Byl hubený a byl by i vysoký, kdyby neměl nahrbená ramena, ale pohyboval se mnohem čiperněji, než by odpovídalo jeho věku. Jeho plášť byl změtí záplat nejrůznějších tvarů a velikostí, záplat stovky barev, a povlával i v nejslabším závanu větru. Rand viděl, že plášť je poměrně silný, přesto, co tvrdil pantáta al’ Vere, a záplaty na něm byly našity spíš jako ozdoba.
„Kejklíř!“ zašeptala vzrušeně Egwain.
Bělovlasý muž se otočil a plášť za ním zavlál. Na dlouhém kabátě měl velice zvláštní baňaté rukávy a velké kapsy. Kolem úst se mu třepotaly husté kníry stejně sněhově bílé jako vlasy, a tvář měl pokroucenou jako starý strom, který zažil těžké časy. Překrásně vyřezávanou fajfkou s dlouhou troubelí, z níž se vinul proužek dýmu, vznešeně pokynul Randovi a ostatním. Zpod mužova hustého obočí vyhlížely modré oči a provrtávaly vše, nač mu padly.
Rand na jeho oči zíral skoro stejně jako na ostatek. Každý ve Dvouříčí měl oči tmavé, stejně jako většina kupců, jejich strážných i všech ostatních lidí, které kdy potkal. Congarové a Coplinové si z něj pro jeho šedé oči utahovali až do dne, kdy nakonec Evalu Coplinovi rozbil nos. Taky si ho za to pak vědma pěkně podala. Randa napadlo, zda někde existuje místo, kde nemá tmavé oči nikdo. Třeba odtamtud pochází i Lan.
„Co je tohle za místo?“ dožadoval se kejklíř hlubokým hlasem, který byl jaksi znělejší než hlasy obyčejných lidí. Dokonce i na otevřeném prostranství jako by vyplňoval velkou místnost a odrážel se od stěn. „Ti křupani ve vesnici tamhle na kopci mi řeknou, že se sem dostanu před setměním, jenom zapomenou dodat, že v tom případě musím vyrazit dávno před polednem. Když sem konečně dorazím, promrzle] až do morku kostí a zrale] na teplou postel, váš hostinský určí kvůli tomu, že je moc brzo, jako kdybych byl nějaký potulný pasák vepřů a vaše vesnická rada mě na kolenou neprosila, abych vystoupil na tý vaší slavnosti. A to mi ani neřekl, že je tu starostou.“ Odmlčel se, aby se nadechl, a na všechny zároveň se zamračil, ale hned pokračoval dál. „Když sejdu dolů, abych si u krbu dal sklenici piva a zabafal z fajfky, každý v sednici na mě zírá, jako bych byl jeho nejneoblíbenější švagr, co si chce půjčit peníze. Jakýsi dědek na mě začne pokřikovat kvůli tomu, jaký příběhy bych měl nebo neměl vyprávět, pak na mě nějaká holka křičí, abych vypadl, a vyhrožuje mi holí, jestli sebou nehodím. Kdo kdy slyšel o takovým chování ke kejklíři?“
Egwain se tvářila navýsost zajímavě, na jedné straně užasle kulila oči na živého kejklíře, a zároveň toužila bránit Nyneivu.
„S tvým dovolením, mistře kejklíři,“ ozval se Rand. Věděl, že se sám přihlouple zubí. „To byla naše vědma a...“
„Ta hezká malá žába?“ vyjekl kejklíř. „Vesnická vědma? Vždyť ve svým věku by měla radši flirtovat s mládenci, než předpovídat počasí a kurýrovat nemocné.“
Rand nejistě zašoupal nohama. Doufal, že se Nyneiva o kejklířových názorech nedoslechne. Alespoň než skončí představení. Perrin sebou při kejklířových slovech trhl a Mat si tiše hvízdl, jako by oba napadlo totéž, co Randa.
„Ti muži, to byla vesnická rada,“ pokračoval Rand. „Jsem si jistý, že nechtěli být nezdvořilí. Víte, právě jsme se dozvěděli, že v Ghealdanu je válka a muž, který se vydává za Draka Znovuzrozeného. Falešný Drak. Z Tar Valonu tam jedou Aes Sedai. Rada se snaží odhadnout, jestli jsme tady v bezpečí.“
„To jsou starý zprávy dokonce i v Baerlonu,“ odbyl ho kejklíř, „a to je to poslední místo na světě, kde se člověk něco dozví.“ Odmlčel se, rozhlédl se po vesnici a suše dodaclass="underline" „Skoro to poslední místo.“ Pak mu oči padly na vůz před hostincem, stál tu opuštěný, s ojí skloněnou k zemi. „Aha, takže jsem vevnitř opravdu poznal padana Faina.“ Hlas měl pořád hluboký, ale teď z něj zmizela barva a nahradil ji posměch. „Faro vždycky nosil špatný zprávy rychle, tím rychleji, čím byly horší. Je to spíš krkavec než člověk.“ „Pantáta Fain přichází do Emondovy Role dost často, mistře kejklíři,“ pravila Egwain, a potěšením v jejím hlase se nakonec přece jen prodral náznak nesouhlasu. „Vždycky je veselý a přináší nám spíš dobré zprávy než špatné.“
Kejklíř si ji chvíli měřil pohledem, načež se zeširoka usmál. „Ty jseš mi tedy hezký děvče. Měla bys mít ve vlasech růže. Naneštěstí neumím vytáhnout růži ze vzduchu, ne letos, ale jak by se ti líbilo postavit se zítra vedle mě jako součást mýho vystoupení? Podala bys mi flétnu, až bych ji potřeboval, a jistý další přístroje. Vždycky si k ruce vybírám tu nejhezčí dívku, jakou můžu najít.“
Perrin se zachichotal a Mat, který se až dosud tiše hihňal, se teď rozesmál nahlas. Rand překvapeně zamrkal. Egwain se na něj mračila, a to se ani neusmál. Egwain se narovnala a promluvila hlasem až příliš tichým.
„Děkuji, mistře kejklíři. S největším potěšením ti budu pomáhat.“
„Tom Merrilin,“ řekl kejklíř. Všichni zazírali. „Jmenuju se Tom Merrilin, ne mistr kejklíř.“ Urovnal si mnohobarevný plášť na ramenou a jeho hlas jako by se opět nesl velkým sálem. „Kdysi dvorní bard, nyní jsem postoupil do vznešených řad mistrů kejklířů, nicméně mé jméno je prostě Tom Merrilin, a kejklíř je prostý titul, na nějž jsem hrdý.“ A při vybrané úkloně mávl pláštěm tak, že mu Mat zatleskal a Egwain cosí potěšeně zamumlala.
„Mistře... ech... mistře Merriline,“ ozval se Mat, jenž si nebyl příliš jist, kterou formu oslovení si z toho, co Tom Merrilin řekl, vybrat, „co se děje v Ghealdanu? Víš něco o tom falešným Drakovi? Nebo o Aes Sedai?“
„Vypadám snad jako forman, chlapče?“ zabručel kejklíř a o hřbet ruky si vyklepal fajfku. Tu pak nějak nechal zmizet v plášti nebo v kabátě. Rand si nebyl jistý, kam zmizela, ani jak. „Já jsem kejklíř, ne nosič novinek. A dávám si pozor, abych o Aes Sedai nikdy nic nevěděl. Je to tak mnohem bezpečnější.“
„Ale ta válka,“ začal Mat dychtivě, jen aby ho mistr Merrilin uťal.
„Ve válkách, hochu, jedni hlupáci zabíjejí druhé kvůli hloupostem. To každýmu stačí. Já jsem tady kvůli svýmu umění.“ Náhle ukázal prstem na Randa. „Ty, mládenče. Ty jsi tedy dlouhán. Ještě jsi sice nedorostl do plný výšky, ale pochybuje, že by se v celým kraji vyskytoval muž stejně vysoký jako ty. A sázím se, že jenom málokterý vesničan má takový oči jako ty. Jádro toho je, že máš ramena široká, jako je dlouhý topor sekery, a vysoký jsi jako Aiel. Jak se jmenuješ, mládenče?“