Rand mu to váhavě sdělil, neboť si nebyl jist, zda si z něj kejklíř náhodou neutahuje, ale ten už svou pozornost obrátil k Perrinovi. „A ty jsi skoro tak velký jako Ogier. Skoro. Jak ti říkají?“
„Ledaže bych se postavil sám sobě na ramena,“ zasmál se Perrin. „Obávám se, že jsme s Randem jenom obyčejní lidi, mistře Merriline, a ne nějaký vymyšlení tvorové z tvých povídaní. Jmenuje se Perrin Aybara.“
Tom Merrilin se zatahal za knír. „Heleďme se. Vymyšlení tvorové z mých povídání. Tak to tedy jsou? Vy jste mládenci široce zcestovalí, zdá se.“
Rand držel ústa zavřená, byl si totiž jistý, že tohle byl zárodek šprýmu, ale Perrin odpověděl.
„My všichni jsme byli až v Hlídce a v Devenským Průseku. Jen málokdo tady kolem se dostal až tak daleko.“ Nijak se nevytahoval, Perrin se stejně chvástal jen zřídkakdy. Prostě jenom říkal pravdu.
„Taky jsme viděli Slatinu,“ dodával Mat, a to znělo chvástavě. „Jsou to blata na opačným konci Západního polesí. Vůbec nikdo tam nechodí – je tam plno tekutejch písků a močálů – jenom my tam byli. A nikdo taky nechodí do pohoří Oparů, ale tam jsme taky jednou byli. Teda na úpatí.“
„Až tak daleko?“ zamumlal kejklíř, a knír si teď hladil bez přestání. Randa napadlo, že skrývá úsměv, a všiml si, jak se Perrin zamračil.
„Vstoupit do hor přivolává neštěstí,“ řekl Mat, jako by se bránil, že nešli dál. „Každý to ví.“
„To je jenom hloupost, Matrime Cauthone,“ vložila se do hovoru rozzlobeně Egwain. „Nyneiva říká...“ Zarazila se, líčka jí zrůžověla a pohled, který věnovala Tomu Merrilinovi, už nebyl tak přátelský, jako před chvílí. „Není správné dělat si... To není...“ Obličej měla celý rudý a odmlčela se. Mat zamrkal, jako by si právě uvědomil, co se tu děje.
„Máš pravdu, dítě,“ prohlásil kejklíř zkroušeně. „Poníženě se omlouvám. Jsem tu, abych bavil. Á, ten můj jazyk mě vždycky dostane do potíží.“
„Možná jsme se nedostali tak daleko, jako vy,“ poznamenal rozhodně Perrin, „ale co má to, jak je Rand vysoký, společného s něčím jiným?“
„Jenom tohle, mládenče. Za chviličku vás nechám, abyste mě zvedli, ale vy mi nedokážete odlepit nohy od země. Ani ty, ani tvůj vysoký přítel tady – Rand, že? – ani žádný jiný muž. Tak co si myslíš o tomhle?“
Perrin vyprskl smíchy. „Myslím, že vás klidně zvednu hnedka tady.“ Ale když vykročil, Tom Merrilin ho zarazil.
„Později, mládenče, později. Až se bude dívat víc lidí. Umělec potřebuje obecenstvo.“
Na Trávníku se od kejklířova příchodu z hostince shromáždilo asi dvacet lidí, od mladých mužů a žen až po děti, které s doširoka otevřenýma očima mlčky přihlížely zpoza dospělých diváků. Všichni vypadali, jako by od kejklíře čekali zázraky. Bělovlasý muž si je prohlédl – vypadalo to, že je počítá – a pak lehce potřásl hlavou a povzdechl si.
„Hádám, že bych vám měl něco menšího předvíst. Takže to zaběhněte říct ostatním. Co? Jenom náznak toho, co uvidí zítra na té vaší slavnosti.“
O krok ustoupil, a náhle vyskočil do vzduchu, udělal salto a přistál tváří k lidem na vrcholku starých kamenných základů. A navíc mu, dřív než dopadl, mezi rukama začaly tančit tři míčky červený, bílý a černý.
Přihlížející tiše vydechli, napůl užasle a napůl spokojeně. Dokonce i Rand zapomněl na svoje podráždění. Zazubil se na Egwain, a na oplátku se mu dostalo taky jednoho potěšeného pousmání, načež se oba obrátili zpátky a nezakrytě kejklíře hltali očima.
„Chcete příběhy?“ vyhlásil Tom Merrilin. „Znám mnohé příběhy, a teď vám je povím. Nechám je ožít před vašima očima.“ Ke třem míčkům se odkudsi připojil ještě modrý, pak zelený a žlutý. „Vyprávění plné velkých válek a velkých hrdinů pro muže a chlapce. Pro ženy a dívky celý Aptariginský cyklus. Vyprávění o Artuši Pendragovi Tanreallovi, Artuši zvaném Jestřábí křídlo, Artuši nejvyšším králi, který kdysi vládl na území od Aielské pustiny po Arythský oceán a ještě dál. Úžasné příběhy o podivných lidech a podivných zemích, o Zeleném muži, o strážcích a trollocích, o Ogierech a Aielanech. Tisíc příběhů Anly, moudrého rádce. ‚Chaim Obrobijec‘. Jak Susa zkrotila Jaina Dalekokrokého. ‚Mara a tři hloupí králové‘“
„Vyprávějte nám o Lennovi,“ zavolala Egwain. „Jak doletěl na měsíc v břiše orla vyrobeného z ohně. Vyprávějte nám, jak se jeho dcera, Salia, procházela mezi hvězdami.“
Rand se na ni podíval koutkem oka, ale Egwain se soustředila na kejklíře. Nikdy se jí nelíbily příběhy o dobrodružstvích a dlouhých cestách. Nejraději měla ty veselé, nebo příběhy o ženách, které přechytračily lidi, jež byli považováni za nejchytřejší na světě. Rand si byl jist, že požádala o vyprávění o Lennovi a Salie, aby ho popíchla. Určitě byla přesvědčená, že svět za hranicemi Dvouříčí není místo pro zdejší lidi. Poslouchat vyprávění o dobrodružstvích, dokonce o nich snít, byla jedna věc. Když se ale odehrávala kolem vás, to bylo něco zhola jiného.
„To jsou staré věci,“ řekl Tom Merrilin a náhle v každé ruce žongloval třemi barevnými míčky. „Někteří říkají, že to jsou příhody z věku před věkem pověstí. Možná ještě starší. Ale já znám všechny příběhy, víte, z věků, které minuly, i z těch, které přijdou. Věků, kdy muži ovládali nebesa a hvězdy, věků, kdy se člověk toulal bok po boku s divokými zvířaty. Věků divů a věků hrůz. Věků, které skončily ohněm pršícím z oblohy, a věků, kdy sníh led pokryly zemi i moře. Znám všechny příběhy, a všechny vám je povím. Vyprávění o obru Moskovi a jeho ohnivém kopí, kterým dosáhl přes celý svět, a jeho válkách s Alsbet, královnou všech lidí. Vyprávění o léčitelce Materese, matce úžasné Indy.“
Míčky mezi Tomovýma rukama nyní tančily ve dvou propletených kruzích. Při přednášení téměř zpíval a pomalu se přitom otáčel, jako by za řeči zjišťoval, jaký vliv má na přihlížející. „Povím vám o konci věku pověstí, o Draku a jeho pokusu vypustit Temného do světa lidí. Povím vám o Čase šílenství, když Aes Sedai roztříštily svět. Také o trollockých válkách, kdy lidé bojovali s trolloky o vládu nad zemí. Také o stoleté válce, kdy lidé bojovali s lidmi a kdy byly ukuty státy našich dní. Povím vám o dobrodružstvích mužů i žen, bohatých i chudých, velkých i malých, hrdých i pokorných. Obležení pilířů oblohy. ‚Jak hospodyně Karil vyléčila svého manžela z chrápání‚. Král Darith a pád rodu...“ Náhle se proud slov i žonglování zastavily. Tom prostě sebral míčky ze vzduchu a přestal mluvit. Rand si vůbec nevšiml, že se k obecenstvu připojila Moirain. Lan stál po jejím boku, i když se Rand musel pořádně podívat, aby ho uviděl. Tom se na Moirain chvilku díval úkosem, obličej i tělo nehybné, pouze nechal zmizet míčky v nabraných rukávech. Pak se Moirain uklonil a roztáhl přitom plášť. „Odpusť, ale ty určitě nepocházíš z tohoto kraje, že ne?“
„Urozená paní!“ sykl ohnivě Evin. „Urozená paní Moirain.“ Tom zamrkal a pak se uklonil znovu, hlouběji. „Znovu se omlouvám... ehm, urozená paní. Nechtěl jsem být nezdvořilý.“
Moirain jenom mávla rukou. „Ničeho jsem si nevšimla, mistře barde. A jmenuji se prostě Moirain. Jsem tu skutečně cizí, poutník jako vy, daleko od domova a osamělá. Svět může být dosti nebezpečné místo, když je někdo cizinec.“