„Urozená paní Moirain sbírá příběhy,“ přisadil si Evin. „Příběhy o věcech, co se staly v Dvouříčí. I když já nevím, co se tu kdy mohlo stát, aby to stálo za příběh.“
„Věřím, že se tobě mé příběhy budou líbit taky... Moirain.“ Tom ji sledoval s očividnou ostražitostí. Nezdálo se, že by ho v nejmenším potěšilo, že ji tu našel. Randa najednou napadlo, jakou zábavu může dámě, jako byla ona, nabídnout město jako Baerlon nebo Caemlyn. Určitě to nemohlo být lepší než kejklíř.
„To je otázka vkusu, mistře barde,“ odpověděla Moirain. „Některé příběhy se mi líbí, jiné ne.“
Tom se uklonil ještě hlouběji, ohnul dlouhé tělo, až bylo rovnoběžně se zemí. „Ujišťuji tě, každý z mých příběhů tě potěší. Všechny jsou hezké a zábavné. A ty mi prokazuješ příliš velkou čest. Jsem jenom obyčejný kejklíř. To, a nic víc.“
Moirain na jeho poklonu odpověděla půvabným kývnutím. Na chviličku vypadala jako ještě větší dáma, než když ji Evin představoval, přijímající nabídku od jednoho ze svých poddaných. Pak se odvrátila a Lan ji následoval, vlk sledující klouzající labuť. Tom se díval za nimi, stáhl huňaté obočí a hřbetem ruky si hladil kníry, dokud nebyli v půli cesty na Trávník. Jeho to tedy vůbec nepotěšilo, pomyslel si Rand.
„Budete ještě žonglovat, že jo?“ dožadoval se Evin. „Polykat oheň,“ křikl Mat. „Chci vidět polykat oheň.“
„Harfa!“ křikl kdosi z davu. „Zahraj nám na harfu!“ Někdo jiný se dožadoval flétny.
V té chvíli se otevřely dveře do hostince a ven se vyvalila vesnická rada s Nyneivou. Rand si všiml, že s nimi není Padan Fain. Forman se zřejmě rozhodl zůstat v teplém šenku u svařeného vína.
Tom Merrilin zamumlal něco o „silné brandy“ a seskočil ze základů. Nevšímaje si výkřiků těch, kdo se na něj dívali, protlačil se kolem rady dovnitř dřív, než se dostali ze dveří.
„To má bejt kejklíř, nebo král?“ zeptal se podrážděně Cenn Buie. „Vyhozený slušný peníze, jestli to chcete slyšet.“
Bran al’Vere se za kejklířem napůl otočil, ale potom zavrtěl hlavou. „Ten chlap by mohl způsobit víc potíží, než za co stojí.“ Nyneiva si přitahovala plášť k tělu a teď hlasitě začichala. „Ty,
Brandlewyne al’Vere, si dělej starosti s kejklířem, jestli chceš. Aspoň je v Emondově Roli, což je víc, než můžeš říct o tom falešném Drakovi. Ale když už si děláš starosti, jsou tu jiní, kteří by ti měli dělat starosti.“
„S dovolením, vědmo,“ opáčil Bran škrobeně, „laskavě nech na mně, s kým si mám dělat starosti. Paní Moirain a pan Lan jsou hosty v mém hostinci, jsou to slušní, vážení lidé, abych tak řekl. Ani jeden z nich mě nenazval hlupákem před celou radou. Ani jeden z nich neřekl radě, že nemá všech pět pohromadě.“
„Zdá se, že můj odhad byl ještě nejméně o polovinu vyšší,“ odsekla Nyneiva. Odkráčela bez ohlédnutí pryč a nechala Brana stát a přežvykovat na místě, jak se snažil přijít na nějakou odpověď.
Egwain se zadívala na Randa, jako by chtěla promluvit, ale pak se místo toho vrhla za vědmou. Rand věděl, že musí existovat nějaký způsob, jak jí zabránit, aby opustila Dvouříčí. Jenže jediný způsob, který ho napadal, nebyl ten, který by byl připraven podstoupit, i kdyby ona chtěla. A ona skoro jasně prohlásila, že nechce, takže se Rand cítil ještě hůř.
„Ta mladá žena potřebuje manžela,“ zavrčel Cenn Buie a poskakoval kolem. Tvář měl purpurovou a ještě mu tmavla. „Nemá žádnou úctu. My jsme vesnická rada, ne kluci, co jí šmejdí po dvorku, a...“
Starosta se zhluboka nadechl nosem a najednou se obrátil na starého doškaře. „Buď zticha, Cenne! Přestaň se chovat jako zahalenej Aiel!“ Vyzáblý stařík užasle ztuhl na místě. Starosta se ještě nikdy nenechal vyvést z míry. Bran se mračil. „Ať shořím, ale máme lepší věci na práci než tyhle hlouposti. Nebo chceš dokázat, že má Nyneiva pravdu?“ S tím vrazil zpátky do hostince a praštil za sebou dveřmi.
Členové rady se podívali na Cenna a pak se vydali za svými záležitostmi. Všichni až na Harala Luhhana, jenž doškaře s ledovým výrazem doprovodil a tiše mu něco vykládal. Kovář byl jediný, kdo kdy Cenna přiměl pochopit rozumné důvody.
Rand se odebral za svým otcem a jeho přátelé se trousili za ním. „Ještě nikdy jsem neviděl pantátu al’Verea tak naštvaného,“ byla první věc, kterou Rand řekl, čímž si od Mata vysloužil znechucený pohled.
„Starosta se s vědmou shodnou jenom málokdy,“ řekl Tam, „a dneska se shodovali ještě méně než obvykle. To je všechno. V každé vesnici je to stejné.“
„A co ten falešnej Drak?“ zeptal se Mata Perrin souhlasně zamumlal. „Co Aes Sedai?“
Tam pomalu zavrtěl hlavou. „Pantáta Fain věděl jen o málo víc, než nám už prozradil. Tedy málo věcí, které by nás zajímaly. Vyhrané či prohrané bitvy. Dobytá a znovudobytá města. Všechno v Ghealdanu, díky Světlu. Nerozšířilo se to dál, aspoň pokud pantáta Fain věděl.“
„Mne bitvy zajímají,“ namítl Mat a Perrin dodaclass="underline" „Co o nich vykládal?“
„Mne bitvy nezajímají, Matrime,“ prohlásil Tam. „Ale jsem si jistý, že vám o nich rád všechno později povypráví. Co mě ale zajímá, je, že si s nimi nemusíme dělat starosti, pokud rada může říct. Nevidíme důvod, proč by měly Aes Sedai při své cestě na jih jezdit tak daleko. A co se týče cesty zpátky, nejspíš se jim nebude chtít jezdit skrz les Stínů a plavit se přes Bílou řeku.“
Rand s ostatními se při té představě zahihňali. Existovaly tři důvody, proč nikdo kromě ze severu, od Tarenského Přívozu, do Dvouříčí nejezdil. Pohoří Oparů na západě bylo samozřejmě prvním důvodem, a Slatina stejně účinně přehrazovala cestu z východu. Na jihu tekla Bílá řeka, která dostala své jméno podle toho, jak se její rychlý proud čeřil na kamenech a balvanech v řečišti v bílou pěnu. A za Bílou ležel les Stínů. Jen málokterý obyvatel Dvouříčí kdy Bílou překročil, a ještě méně se jich vrátilo, pokud tak učinili. Nicméně lidé se většinou shodovali, že les Stínů se táhne sto i víc mil na jih bez jediné silnice nebo vesnice, zato s množstvím vlků a medvědů.
„Takže tím to pro nás končí,“ řekl Mat. Znělo to přinejmenším trochu zklamaně.
„Ne tak docela,“ namítl Tam. „Pozítří pošleme muže do Devenského Průseku, do Hlídky a taky do Tarenského Přívozu, abychom zřídili hlídky. Jezdce kolem Bílé i Tarenu a jejich střídání. Mělo by se to udělat už dneska, ale souhlasí se mnou jenom starosta. Ostatní si neumějí představit, že bychom mohli požádat někoho, aby strávil Bel Tin pojížděním po Dvouříčí.“
„Ale já myslel, že jste říkal, že si nemusíme dělat starosti,“ ozval se Perrin a Tam zavrtěl hlavou.
„Řekl jsem, chlapče, nemusíme, ne že nemáme. Viděl jsem umírat lidi, protože si byli jisti tím, že to, co by se nemělo stát, se nestane. Kromě toho boj vyburcuje z klidu všechny možné lidi. Většina se jich jenom bude snažit najít bezpečí, ale jiní budou hledat způsoby, jak toho zmatku využít. Těm prvním nabídneme pomocnou ruku, ale musíme být připravení poslat ty druhé pryč.“
Najednou promluvil Mat. „Nemohli bychom se toho zúčastnit? Já bych teda chtěl. Víte, že umím jezdit stejně dobře jako každý ve vsi.“
„Toužíš po pár týdnech zimy, nudy a špatného spaní?“ uchechtl se Tam. „To je tak nejspíš všechno, co to bude obnášet. Doufám, že to bude všechno. Jsme daleko dokonce i pro utečence. Ale můžeš si promluvit s pantátou al’Verem, jestli ses opravdu rozhodl. Rande, nastal čas, abychom se vrátili na statek.“
Rand překvapeně zamrkal. „Myslel jsem, že zůstanem na Jarnice.“