„Je nutné dohlédnout na záležitosti na statku, a já tě potřebuju s sebou.“
„I tak, ještě chvíli tu zůstat můžeme. A já se chci taky přihlásit do hlídky.“
„Odjíždíme hned,“ odtušil jeho otec tónem, který nepřipouštěl odmluvy. Měkčím tónem dodaclass="underline" „Vrátíme se zítra, a ty budeš mít dost času, aby sis promluvil se starostou. A taky dost času na slavnost. Za pět minut se sejdeme ve stáji.“
„Připojíš se k Randovi a ke mně v hlídce?“ zeptal se Perrina Mat, když Tam odešel. „Sázím se, že ve Dvouříčí se ještě nikdy nic takovýho nestalo. No, jestli se dostaneme až do Tarenu, mohli bychom dokonce zahlídnout vojáky, nebo kdo ví co. Možná i Cikány.“
„Hádám, že se přidám,“ prohlásil pomalu Perrin, „teda jestli mě pantáta Luhhan nebude potřebovat.“
„Válka je v Ghealdanu,“ štěkl Rand. S námahou ztišil hlas. „Válka je v Ghealdanu a Aes Sedai jsou Světlo ví kde, ale nic z toho není tady. Ten muž v černém plášti je, nebo jste na něj už úplně zapomněli?“ Mládenci si vyměnili rozpačité pohledy.
„Promiň, Rande,“ zabručel Mat. „Ale šance dělat něco jinýho, než dojit tátovy krávy, se nedostavují zas tak často.“ Pod jejich překvapenými pohledy se narovnal. „No, dojím je. Každej den.“ „Černý jezdec,“ připomněl jim Rand. „Co když někomu ublíží?“
„Možná je to válečnej uprchlík,“ navrhl pochybovačně Perrin. „Ať je, kdo je,“ prohlásil Mat, „hlídka ho najde.“
„Možná,“ připustil Rand, „ale zdá se, že zmizí, kdy se mu zachce. Možná by bylo lepší, kdyby věděli, že se po něm mají podívat.“
„Řekneme to pantátovi al’ Veremu, až se přihlásíme do oddílu,“ navrhl Mat, „a on to poví radě a oni to povědí hlídce.“
„Rada!“ řekl Perrin nevěřícně. „Budeme mít štěstí, jestli se nám starosta nevysměje. Pantáta Luhhan a Randův otec si už teď myslí, že nás dva vyděsily přeludy.“
Rand si povzdechl. „Když už to máme udělat, mohli bychom to klidně udělat rovnou. Dneska se nebude smát o nic hlasitěji než zítra.“
„Možná,“ připustil Perrin a úkosem pohlédl na Mata, „bychom se měli pokusit najít další, kdo ho viděli. Dneska večer uvidíme skoro každýho ze vsi.“ Mat se zamračil ještě víc, ale zatím nic neříkal. Všichni pochopili, že Perrin navrhuje, aby našli svědky, kteří jsou důvěryhodnější než Mat. „Zítra se nebude smát o nic hlasitěji,“ dodal Perrin, když Rand zaváhal. „A já bych byl radši, kdyby s náma byl ještě někdo, až za ním půjdeme. Tak půlka vesnice by mi stačila.“
Rand pomalu přitakal. Už slyšel pantátu al’Verea, jak se směje. Víc svědků by rozhodně ničemu neublížilo. A pokud toho chlapíka viděli oni tři, mohli ho klidně vidět i další. Museli ho vidět. „Takže zítra. Vy dva dneska večer najděte, koho budete moct, a zítra zajdeme za starostou. Potom...“ Přátelé se na něj mlčky podívali, ale nikdo se nezeptal, co se stane, jestli nenajdou nikoho, kdo také černě oděného jezdce viděl. Otázka se jim však jasně zračila v očích a Rand neměl odpověď. Ztěžka si povzdechl. „Raději bych měl jít. Otce by mohlo napadnout, jestli jsem někam nespadl.“
Provázen jejich voláním na rozloučenou se rozběhl kolem stavení ke stájím, kde se vůz s vysokými koly opíral o oj.
Stáj byla dlouhá, úzká budova s vysokou doškovou střechou. Slámou podestlaná stání zaplňovala obě strany temného vnitřku, světlo sem dopadalo pouze otevřenými dvoukřídlými dveřmi na obou koncích. Formanovo spřežení přežvykovalo oves v osmi stáních a mohutní dhurrani pantáty al’Verea, spřežení, které pronajímal, když sedláci potřebovali odtáhnout něco, co přesahovalo síly jejich vlastních koní, plnilo šest dalších stání, ale jenom tři další byla plná. Randa napadlo, že bez větších obtíží dokáže spojit koně s jeho jezdcem. Vysoký vraný hřebec s mohutným hrudníkem, který prudce obrátil hlavu, musel patřit Lanovi. Štíhlá bílá klisna s klenutou šíjí, jejíž rychlé krůčky byly stejně půvabné jako kroky dívky při tanci, mohla patřit jedině Moirain. A třetí neznámý kůň, statný štíhlý valach s dlouhýma nohama pískové barvy, se dokonale hodil k Tomu Merrilinovi.
Tam stál v zadní části stáje, držel Belu za oprať a tiše mluvil s Huem a Tadem. Než Rand stihl dojít ke stání, otec na podomky kývl, vyvedl Belu ven a cestou se mlčky připojil k Randovi.
Mlčky kosmatou kobylku zapřáhli. Tam vypadal natolik zamyšleně, že Rand držel jazyk za zuby. Vyhlídka na to, že musí o černém jezdci přesvědčit svého otce, jej příliš netěšila, natož vyhlídka na to, že o tom bude muset přesvědčit i starostu. Zítra na to bude dost času, až Mat s Perrinem najdou další lidi, kteří toho muže viděli. Pokud nějaké další svědky najdou.
Jak se vůz dal do pohybu, Rand si zezadu vzal luk a toulec, neohrabaně si toulec přivázal k pasu a odklusal dopředu. Když došli k posledním vesnickým domům, nasadil šíp na tětivu a nesl luk napůl natažený a zdvižený. Neviděl nic kromě většinou bezlistých stromů, ale narovnal ramena. Černý jezdec by se na ně mohl vrhnout dřív, než by si to uvědomili. Rand by vůbec nemusel mít čas natáhnout luk, kdyby ho neměl napůl připravený.
Věděl, že nemůže mít luk napjatý dlouho. Vyrobil si ho sám, a Tam byl jeden z mála lidí v kraji, kdo ho dokázali natáhnout až k líci. Rand se rozhlížel kolem sebe, aby našel něco, co by mu pomohlo zapomenout na tmavého jezdce. Jelikož však byl kolem les a jejich pláště povlávaly ve větru, nebylo to snadné.
„Otče,“ ozval se nakonec. „Nechápu, proč musela vesnická rada vyzpovídat Padana Faina.“ S námahou odtrhl oči od stromů a podíval se přes Belu na Tama. „Připadá mi, že to rozhodnutí jste mohli udělat rovnou na místě. Starosta každého úplně vyplašil, když mluvil o Aes Sedai a falešném Drakovi tady ve Dvouříčí.“
„Lidé jsou zvláštní, Rande. Ti nejlepší jsou. Vezmi si Harala Luhhana. Pantáta Luhhan je silný chlap a taky statečný, ale nesnese pohled na porážení zvířat. Zbledne jako plátno.“
„Co to má s tím společného? Každý ví, že pantáta Luhhan nesnese pohled na krev, a nikdo kromě Coplinů a Congarů si z toho nic nedělá.“
„Jen tohle, chlapče. Lidé vždycky nemyslí a nejednají tak, jak bys čekal, že budou. Ti lidé tam... když jim obilí zatlučou kroupy do hlíny a vítr odnese každou střechu v kraji a vlcí jim pobijí půlku dobytka, oni si jenom vyhrnou rukávy a začnou znova z ničeho. Budou reptat, ale nebudou tím marnit čas. Ale zmiň se jim o Aes Sedai a falešném Drakovi v Ghealdanu, a brzo začnou přemýšlet o tom, že Ghealdan zase není na druhé straně lesa Stínů tak daleko a že spojnice mezi Tar Valonem a Ghealdanem neprobíhá tak daleko na východ. A co kdyby se Aes Sedai nevydaly po silnici přes Caemlyn a Lugard, ale rovnou! Zítra by si půlka vesnice byla jistá, že celá válka začala, aby se na nás mohli vrhnout. Celé týdny by trvalo, než by se uklidnili. To by byl pěkný Bel Tin. Takže jim Bran ten nápad vnutil dřív, než na to mohli přijít sami.
Viděli, že celý problém probrala rada, a teď uslyší, načern se usnesla. Vybrali nás do vesnické rady, protože věří, že dokážeme všechno vyřešit k obecné spokojenosti. Důvěřují našim názorům. Dokonce i Cennovi, což, hádám, na nás ostatní nevrhá nejlepší světlo. Na každý pád si vyposlechnou, že si nemusí s ničím lámat hlavu, a uvěří tomu. Není to proto, že by nakonec sami nedošli ke stejným závěrům, nebo to nedokázali, ale takhle nebudeme mít pokaženou slavnost a nikdo nestráví celé týdny hloubáním o něčem, co se nejspíš nestane. Kdyby k tomu přese všechno došlo... no, hlídky by nás včas varovaly, abychom udělali, co bude v našich silách. Já si ale opravdu nemyslím, že by k tomu mohlo dojít.“