Rand našpulil tváře. Být v radě očividně bylo složitější, než by si kdy pomyslel. Vůz rachotil po Kameniční cestě.
„Viděl toho divného jezdce kromě Perrina ještě někdo?“ zeptal se Tam.
„Mat, ale...“ Rand zamrkal a znovu se ohlédl přes Belu na otce. „Ty mi věříš? Musím se vrátit. Musím jim to říct.“ Tamův výkřik ho zarazil ve chvíli, kdy se Rand otočil, aby zaběhl do dědiny.
„Zadrž, chlapče, zadrž! Copak si myslíš, že bych s tím čekal tak dlouho, kdybych k tomu neměl dobrý důvod?“
Rand se váhavě vrátil k vozu, který stále skřípal za trpělivou Belou. „Proč jsi změnil názor? Proč to nemůžu říct ostatním?“
„Brzy se to dozví. Aspoň Perrin. O Matovi si nejsem jistý. Ta zpráva se musí dostat na statky co nejrychleji, ale za hodinu už nebude v Emondově Roli nikdo nad šestnáct, tedy aspoň nikdo dost zodpovědný, kdo by nevěděl, že se tu někde potlouká cizinec, a to takový ten typ, který si zrovna nepozveš na slavnost. Zima byla už tak dost špatná, i bez toho, abychom děsili mládež.“
„Slavnost?“ ozval se Rand. „Kdybys ho viděl, nechtěl bys ho mít blíž než deset mil odsud. Možná sto.“
„Možná,“ připustil klidně Tam. „Mohl to být prostě jenom utečenec z Ghealdanu, nebo, což je pravděpodobnější, zloděj, který si myslí, že tady se mu bude krást snadněji než v Baerlonu nebo Tarenském Přívozu. Přesto nikdo tady kolem nemá tolik, aby si mohl nechat něco ukrást. Pokud se ten muž snaží uniknout válce... no, to ještě není důvodem ke strašení lidí. Jakmile budou zřízeny hlídky, měly by ho buď najít, nebo vyhnat.“
„Doufám, že ho vyženou. Ale proč mi věříš teď, když jsi mi ráno nevěřil?“
„Musel jsem věřit vlastním očím, chlapče, a já nic neviděl.“ Tam zavrtěl prošedivělou hlavou. „Zdá se, že toho chlapíka viděli jenom mládenci. Když ale Haral Luhhan vykládal, jak se Perrin lekl nějakého přeludu, všechno vyšlo najevo. Nejstarší syn Jona Thana ho viděl taky, stejně jako Bandry, kluk Samela Crawea. No, když čtyři z vás tvrdí, že jste něco viděli – a všechno jste poctiví hoši – napadlo nás, že tu je, ať už ho my vidíme, nebo ne. Tedy všichni kromě Cenna. No, proto taky jedeme domů. Když jsme oba pryč, ten cizinec by tam mohl přijít spáchat nějakou darebnost. Kdyby nebylo slavnosti, ani bych se zítra nevracel. Ale nemůžeme si dovolit stát se vězni svých vlastních domovů jenom proto, že tu někde číhá ten chlapík.“
„O Banovi a Lennovi jsem nevěděl,“ řekl Rand. „My ostatní jsme chtěli zítra zajít za starostou, ale měli jsme strach, že nám to taky neuvěří.“
„Šedé vlasy neznamenají, že se nám srazil mozek,“ podotkl suše Tam. „Takže měj oči na stopkách. Možná ho zahlídnu taky, jestli se znovu ukáže.“
Rand hodlal udělat právě to. Překvapilo ho, když si uvědomil, že se mu jde lehčeji. Stažené svaly na ramenou mu povolily. Byl pořád ještě vystrašený, ale nebylo to tak zlé, jako předtím. Byli s Tamem sami na Kameniční cestě, jako tu byli ráno, ale určitým způsobem se cítil, jako by s nimi byla celá vesnice. To, že ostatní věděli a věřili, znamenalo celý ten rozdíl. Neexistovalo nic, co by mohl jezdec v černém plášti udělat, co by lidi z Emondovy Role nezvládli vyřešit.
5
Jarnice
V době, kdy vůz dorazil ke statku, bylo už slunce v půli cesty ze zenitu. Dům to nebyl nijak velký, rozhodně ne tak velký, jako některé rozlehlé domy na východě, obydlí, která se léty rozrostla, aby pojala celé rodiny. Ve Dvouříčí to často znamenalo tři i čtyři pokolení pod jednou střechou včetně tet, strýců, bratranců a synovců. Tam s Randem byli výjimeční nejen pro hospodaření v Západním polesí, ale i tím, že žili jen sami dva.
Tady byla většina místností v jednom poschodí, dům byl úhledný čtverec bez křídel a přístavků. V podkroví se pod příkrou doškovou střechu hezky vměstnaly dvě ložnice a sklad. I kdyby veškeré vápno na pevných dřevěných zdech po zimních bouřích zmizelo, dům by byl stejně úhledný a upravený, došky byly řádně připevněny a dveře a okenice visely rovně a padly do rámů.
Dům, stodola a kamenná salaš tvořily vrcholy trojúhelníka kolem dvorku, kam se odvážilo několik slípek a teď se hrabaly ve studené zemi.
Za salaší stál otevřený přístřešek, kde se stříhaly ovce, a kamenné koryto k jejich koupání. Vedle pole mezi statkem a lesem se tyčil vysoký kužel pečlivě vyzděné kůlny na tabák. Jen pár hospodářů ve Dvouříčí se obešlo bez vlny a tabáku, které prodávali, když dorazili kupci.
Když se Rand podíval ke kamenné salaši, vedoucí beran stáda se silnými rohy mu pohled oplatil, ale většina černohlavých ovcí zůstala klidně ležet na místě nebo stát s hlavami v korytě s krmením. Měly husté, kudrnaté rouno, ale na stříhání byla stále ještě příliš velká zima.
„Nemyslím, že sem ten černý muž zašel,“ křikl Rand na otce, který pomalu obcházel statek s oštěpem v ruce a pečlivě si prohlížel zemi. „Ovce by nebyly tak klidné, kdyby se tu někdo potloukal kolem.“
Tam přikývl, ale nezastavil se. Když obešel dům kolem dokola, udělal totéž se stodolou a ovčínem, přičemž vůbec nespouštěl oči ze země. Dokonce prohlédl i kůlnu na tabák. Vytáhl ze studny okov, nabral do dlaně vodu, očichal ji a velice opatrně ji okusil špičkou jazyka. Náhle vybuchl smíchy a vypil vodu jediným douškem.
„To nejspíš ne,“ řekl Randovi a otřel si ruku do předku kabátu. „Všechny ty řeči o lidech a koních, které nevidím ani neslyším, mě jenom nutí všechno pořádně prohlídnout.“ Vyprázdnil okov do vědra a vydal se k domu, vědro vody v jedné ruce, oštěp v druhé. „Udělám k večeři trochu dušeného masa. A když už jsme tady, mohli bychom tu trochu poklidit.“
Rand se zašklebil, litoval farnic v Emondově Roli. Jenže Tam měl pravdu. Kolem statku práce nikdy úplně neustávala. Jakmile byla hotová jedna věc, bylo vždycky potřeba udělat dvě další. Rand zaváhal, ale luk s toulcem si nechal po ruce. Kdyby se tmavý jezdec objevil, nehodlal mu čelit pouze s motykou.
Nejdřív ustájil Belu. Odstrojil ji a zavedl do stání ve stodole vedle krávy, tady odložil plášť, vytřel kobylku věchtem slámy a vyhřebelcoval ji. Po úzkém žebříku vylezl na seník, odkud sházel seno na krmení. Nabral Bele taky odměrku ovsa, i když už ho mnoho nezbývalo a dost dlouho by žádný mít nemuseli, leda by se venku brzy oteplilo. Krávu podojili před svítáním, dala jim čtvrtinu obvyklého množství, takže to vypadalo, že s pokračující zimou přestává dojit.
Ovce měly nachystáno dost krmení na dva dny – touto dobou už by se měly pást, ale zatím nebylo na čem – nicméně jim Rand dolil vodu. Pokud slepice snesly nějaká vejce, bylo třeba je také sesbírat. Byla jenom tři. Nosnice byly při jejich schovávání zjevně stále mazanější.
Rand si právě nesl motyku do zeleninové zahrádky za domem, když Tam vyšel ven, usadil se na lavici před stodolou, aby spravil postroje, a oštěp si položil vedle sebe. Rand měl hned lepší pocit, že si nechal luk ležet na plášti na krok od místa, kde stál.
Hlínou se prodralo jen pár rostlinek, ale většinou to byl jenom plevel. Kapusta byla zakrslá, fazole a hrášek rostly jen tu a tam a po řepě nebylo ani stopy. Ne všechno ovšem již zasázeli. Zatím osadili jenom část zahrádky v naději, že by se počasí mohlo obrátit včas, aby něco vyrostlo dřív, než bude krecht úplně prázdný. Okopávání Randovi dlouho netrvalo, což by mu v minulých letech zcela vyhovovalo, ale nyní ho napadlo, co budou dělat, jestli letos nevyraší vůbec nic. Nebylo to hezké pomyšlení. A pořád ještě bylo třeba naštípat dříví na oheň.
Randovi to připadalo jako roky od chvíle, kdy nebylo třeba štípat dříví. Jenomže fňukání dům nezahřeje, takže sebral sekeru, luk a toulec odložil vedle špalku, a dal se do práce. Borovice pro rychlý, žhavý plamen a dub na dlouhé hoření. Zanedlouho mu bylo takové teplo, že odložil kabát. Když byla hromádka polínek dost velká, naskládal dřevo u zdi domu vedle ostatních hromádek. Většina z nich sahala až k okenním rámům. Touto dobou byly hromady dřeva obvykle nevelké a nebylo jich mnoho, ne však letos. Sekat a skládat, sekat a skládat, Rand se zcela poddal rytmu sekery a pohybů při skládání dřeva. Teprve Tamova ruka na rameni ho přivedla zpátky do přítomnosti, a Rand chvilku překvapeně mrkal.