Zatímco pracoval, nastal šedý soumrak, a rychle se stmívalo. Vysoko nad vrcholky stromů se mihotal obraz měsíce jako rybí oko, tak velký, že jim div nespadl na hlavu. Aniž by si to Rand předtím uvědomil, vítr vál také studenější a tmavnoucí oblohou hnal roztrhané mraky.
„Opláchni se, chlapče, a poohlídneme se po večeři. Už jsem nanosil vodu na horkou koupel před spaním.“
„Cokoliv horkýho mi vyhovuje,“ prohlásil Rand, popadl plášť a přehodil si ho přes ramena. Košili měl nasáklou potem a vítr, na který při ohánění se sekerou zcela zapomněl, se ho zjevně teď, když s prací skončil, snažil zmrazit na kost. Potlačil zívnutí, a jak sbíral své věci, trochu se třásl. „A spánek taky, když už jsme u toho. Klidně bych prospal celou slavnost.“
„Nechtěl by ses vsadit?“ usmál se Tam, a Rand se na něj musel taky zazubit. Bel Tin by si nenechal ujít, ani kdyby týden nespal. Nikdo by to neudělal.
Tam nešetřil se svíčkami a ve velkém kamenném krbu praskal oheň, takže obývací pokoj byl teplý a veselý. Největším kusem nábytku v pokoji byl kromě krbu ohromný dubový stůl, dost dlouhý na to, aby se k němu vešlo tucet i víc lidí, i když od chvíle, kdy Randovi zemřela matka, jich tu zřídkakdy bývalo tolik. Kolem stěn stály skříně a police, většinou je zručně vyrobil sám Tam, a kolem stolu židle s vysokým opěradlem. Čalouněná židle, kterou Tam nazýval čtecí židle, stála šikmo před ohništěm. Rand si raději četl natažený na houni před krbem. Police s knihami u dveří nebyla zdaleka tak dlouhá, jako ta v hostinci U Vinného střiku, ale tady bylo velice těžké knihy získat. Jen pár formanů jich vozilo víc, a těch pár bylo třeba rozdělit mezi všechny, kdo je chtěli.
Ač pokoj možná nevypadal tak dokonale vydrhnutý, jako většina hospodyněk udržovala své domovy – na stole stál Tamův stojánek na dýmky a Cesty Jaina Dlouhokrokého a další kniha s dřevěnými deskami odpočívala na polštáři čtecí židle, na polici u krbu ležel kousek postroje, který potřeboval spravit, a na jiné židli byla hromádka košil k zalátání – i když nebyly zcela bez poskvrnky, pořád tu bylo dost čisto a uklizeno a vypadalo to tu zabydleně, což hřálo a uklidňovalo stejně jako oheň. Tady bylo možné zapomenout na chlad za zdmi. Tady nebyl žádný falešný Drak. Ani války nebo Aes Sedai. Žádní muži v černých pláštích. Ve vzduchu se vznášela vůně masa dusícího se nad ohněm a Rand náhle dostal strašlivý hlad.
Jeho otec zamíchal dřevěnou lžící s dlouhým držadlem vývar a ochutnal. „Ještě chvilku.“
Rand si spěchal umýt obličej a ruce. Na skříňce s umyvadlem vedle dveří stál i džbán s vodou. Horká lázeň, to bylo to, po čem teď tolik toužil, aby ze sebe smyl pot a vyhnal z těla chlad, ale k tomu dojde až za chvíli, až se ohřeje velký kotel v zadní místnosti.
Tam se prohrabával skříňkou a vytáhl klíč dlouhý jako jeho ruka. Otočil jím ve velkém železném zámku na dveřích. Na Randův tázavý pohled odpověděclass="underline" „Lepší být v bezpečí. Možná si jenom něco představuju, nebo mi možná zkazilo náladu počasí, ale...“ Povzdechl si a plácl klíčem do dlaně. „Podívám se k zadním dveřím,“ řekl a zmizel v zadní části domu.
Rand si nedokázal vzpomenout, kdy byly některé dveře naposledy zamčené. Nikdo ve Dvouříčí dveře nezamykal. Nebylo to nutné. Alespoň dosud.
Shora, z Tamovy ložnice, se ozvalo škrábání, jako by někdo táhl něco těžkého po podlaze. Rand se zamračil. Pokud se Tam najednou nerozhodl stěhovat nábytek, mohl jedině vytahovat starou truhlici, kterou měl pod postelí. Další věc, která se, co se Rand pamatoval, ještě nepřihodila.
Rand do malého kotlíku nalil vodu na čaj a zavěsil jej na hák nad ohněm, pak prostřel stůl. Misky a lžíce sám vyřezával. Přední okenice ještě nebyly zavřené, a Rand čas od času vyhlédl ven, ale zatím padla tma, a jediné, co viděl, byly stíny vrhané měsícem. Ten tmavý jezdec tam mohl klidně někde být, ale Rand se snažil tuto myšlenku zahnat.
Když se Tam vrátil, Rand překvapeně zazíral. Tam byl obtížen širokým opaskem, na němž visel meč s bronzovou volavkou na černé pochvě a další na dlouhém jílci. Jediní lidé, které kdy Rand viděl nosit nějaký meč, patřili ke kupeckým strážím. A taky Lan, samozřejmě. To, že jeho otec něco takového vlastní, ho nikdy ani nenapadlo. Až na ty volavky vypadal meč úplně jako ten Lanův.
„Kde se to tu vzalo?“ zeptal se. „Tos dostal u formana? Kolik to stálo?“
Tam zbraň pomalu vytáhl. Na její lesklé čepeli si pohrával odlesk ohně. Vůbec nevypadala jako prosté, hrubě ukuté čepele, které Rand viděl v rukou kupeckých stráží. Nezdobily ji drahokamy ani zlato, ale stejně mu připadala velkolepá. Čepel byla lehce zakřivená, pouze s jedním břitem, a do oceli byla vyleptána další volavka. Krátká ramena záštity byla vypracována do tvaru copu. Meč vypadal ve srovnání s meči kupeckých stráží skoro křehce, protože většina kupeckých mečů byla dvoubřitá a tak silná, že se jimi dal podtít strom.
„Získal jsem ho kdysi dávno,“ vykládal Tam, „daleko odsud. A zaplatil jsem za něj až příliš. Dva měďáky je za tohle až moc. Tvoje matka to neschvalovala, ale ona byla vždycky moudřejší než já. Byl jsem tenkrát mladý, a v té chvíli mi připadalo, že za to stojí. Ona vždycky chtěla, abych se ho zbavil, a mě mockrát napadlo, že měla pravdu, že jsem ho měl dát pryč.“
Meč v odlescích plamenů jako by hořel. Rand sebou trhl. Častokrát snil o tom, že bude mít vlastní meč. „Dát ho pryč? Jak bys mohl dát takovýhle meč pryč?“
Tam si odfrkl. „Při shánění ovcí mi přece není k ničemu, ne? Nemůžu s ním orat pole, ani sklízet obilí.“ Dlouhou chvíli hleděl na meč, jako by se divil, co s touhle věcí vlastně dělá. Nakonec si ztěžka povzdechl. „Jenže pokud nemám jenom černé myšlenky, a jestli se k nám štěstí obrátí zády, možná budeme v příštích pár dnech ještě rádi, že jsem ho místo toho strčil do té staré truhly.“ Hladce vrátil meč zpátky do pochvy a s úšklebkem si otřel ruku do košile. „Jídlo už by mělo být hotové. Dám na talíře, ty zatím nachystej čaj.“
Rand kývl a došel pro plechovku s čajem, ale chtěl se dozvědět všechno. Proč si Tam koupil meč? Neuměl si to představit. A kde k němu Tam přišel? Jak daleko odsud? Nikdo nikdy neopustil Dvouříčí. Nebo jen málokdo. Rand vždycky tak nějak předpokládal, že se jeho otec musel na čas vydat do světa – jeho matka přece byla cizinka – ale meč...? Na jazyku ho pálila spousta otázek, jenom až se posadí ke stolu.
Voda na čaj už vřela a Rand musel kolem držátka kotlíku ovinout kus látky, aby ho sundal z háku. Žár okamžitě pronikl skrz látku. Jak se Rand narovnával od ohně, těžká rána do dveří zarachotila zámkem. Všechny myšlenky na meč i na horký kotlík v ruce se Randovi vypařily z hlavy.
„Jeden ze sousedů,“ prohodil nejistě. „Pantáta Dautry si chce půjčit...“ Ale statek Dautryů, jejich nejbližších sousedů, byl hodinu cesty odsud dokonce i za denního světla, a Oren Dautry, ačkoliv si bezostyšně vypůjčoval, by rozhodně neopustil dům po setmění.