Tam opatrně položil misky s dušeným masem na stůl. Pomalu poodešel od stolu. Obě ruce položil na jílec. „Nemyslím...“ začal, když vtom se dveře rozlétly a na podlahu dopadly kousky železného zámku.
Ve dveřích se objevila postava, větší než jakýkoliv člověk, kterého kdy Rand viděl, postava v černé kroužkové košili, která jí visela po kolena, s bodci na zápěstích, loktech a ramenou. V jedné ruce svírala těžkou kosinu, druhou držela před očima, jako by si snažila zaclonit oči před světlem.
Rand pocítil zvláštní úlevu. Ať to byl, kdo chtěl, nebyl to jezdec v černém plášti. Pak si všiml zakřivených beraních rohů na hlavě, které se otíraly o vršek dveřního rámu, a tam, kde by příchozí měl mít ústa a nos, byl huňatý čenich. Rand si všechno poskládal dohromady ve chvilce, kdy se zhluboka nadechoval, potom vyrazil vyděšené zaječení a zároveň, bez přemýšlení, mrštil vřelým kotlíkem po té pololidské hlavě.
Když se mu vařící voda rozlila po obličeji, tvor zařval, napůl bolestí, napůl zuřivě zavrčel jako zvíře. Ještě než kotlík dopadl, mihl se dopředu Tamův meč. Řev se náhle změnil v zachrčení a mohutné stvoření se zhroutilo na zem. Ještě než první tvor dopadl, pokusil se kolem něj prodrat další. Než Tam znovu udeřil, Rand zahlédl znetvořenou hlavu zakončenou špičatými rohy, a obě mohutná těla ucpala dveře. Rand si uvědomil, že na něj otec křičí.
„Rande, chlapče! Schovej se v lese!“ Těla ve dveřích sebou trhla, jak se je kdosi zvenku snažil vytáhnout. Tam vrazil rameno pod masivní stůl a se zamračením ho převrátil na tu změť těl. „Je jich tam moc, neudržíme je! Vypadni zadem! Běž! Honem! Jdu za tebou!“
Jak se Rand obracel, zachvátil ho stud, že tak rychle poslechl. Chtěl zůstat a pomoci otci, i když si neuměl představit jak, ale strach ho držel pod krkem a nohy se mu pohybovaly samy od sebe. Vrhl se z místnosti do zadní části domu, a tak rychle ještě v životě neutíkal. Od předních dveří ho pronásledovalo praštění a výkřiky.
Už měl ruce na závoře na zadních dveřích, když mu oči padly na železný zámek, který se nikdy nezamykal. Až na dnešní noc. Nechal závoru na místě a vrhl se k oknu vedle. Vysunul okno a rozrazil okenice. Soumrak už úplně nahradila noc. Měsíc byl v úplňku a letící mraky vytvářely strakaté stíny, které se honily po dvorku.
Stíny, řekl si Rand. Jenom stíny. Zadní dveře zaskřípěly, jak se je někdo, nebo něco, zvenčí snažil otevřít. Randovi vyschlo v ústech. Náraz otřásl dveřmi ve veřejích a přiměl Randa ke spěchu. Vyklouzl oknem jako zajíc, dopadl na zem a přikrčil se ke stěně domu. Uvnitř se s prásknutím rozštípl kus dřeva.
Rand se přinutil nazvednout a nahlédl dovnitř, jen jedním očkem a jenom rožkem okna. V temnotě toho moc nerozeznal, nicméně bylo toho víc, než opravdu vidět chtěl. Dveře visely nakřivo a místností se ostražitě pohybovaly nejasné postavy, které spolu hovořily tichými, hrdelními hlasy. Rand jim nerozuměl ani slovo. Jejich jazyk zněl drsně, nebyl uzpůsoben pro lidské hrdlo. Od seker, oštěpů a bodců se matně odráželo světlo, jak sem pronikaly zbloudilé měsíční paprsky. Na podlaze vrzaly těžké boty a také se ozývalo pravidelné cvakání, jako od kopyt.
Rand se pokusil si olíznout rty. Zhluboka, přerývaně se nadechl a vykřikl, jak nejhlasitěji dokázal. „Jdou zezadu!“ Slova zazněla jako zakrákání, ale aspoň že vůbec zazněla. Rand si nebyl jist, že dokáže vydat hlásku. „Jsem venku! Utíkej, táto!“ S posledním slovem už běžel od domu.
Ze zadní místnosti se ozval chraplavý křik v cizím jazyce. Rozbilo se nějaké sklo, třesknutí znělo hlasitě a pronikavě, a cosi těžkého za ním zadunělo o zem. Rand usoudil, že jeden z nich se prostě prodral oknem, místo aby se pokusil protáhnout otvorem pod skleněnou tabulkou, ale neohlížel se, aby se podíval, jestli měl pravdu. Rand vyrazil k nejbližšímu měsícem vrhanému stínu, jako liška pronásledovaná honícími psy, a předstíral, že míří k lesu. Pak padl na břicho a protáhl se zpátky ke stodole a jejímu většímu, hlubšímu stínu. Cosi mu spadlo na rameno a Rand se začal zmítat, aniž si byl jist, zda se pokouší bojovat nebo uniknout, až mu došlo, že se pustil do křížku s novým držadlem motyky, které Tam vyráběl.
Troubo! Rand zůstal chvíli ležet a snažil se přestat funět. Coplinský pitomý troubo! Nakonec se odplazil podél zadní stěny stodoly a držadlo táhl za sebou. Nebylo to moc, ale bylo to lepší než nic. Opatrně vyhlédl zpoza rohu na dvůr a dům.
Po tvorovi, který vyskočil ze Randem, nebylo ani památky. Mohl být kdekoliv a určitě šel po něm. Plížit se k němu mohl dokonce právě v této chvíli.
Salaší po jeho levici se rozlehlo vystrašené bečení. Stádo se motalo, jako by se snažilo najít cestu ven. Ve světle linoucím se z předních oken domu se míhaly stíny a tmou se neslo řinčení oceli o ocel. Náhle ve spršce skla a dřeva vypadlo ven jedno z oken, jak jím s mečem pořád ještě v ruce proskočil Tam. Přistál na nohou, ale místo aby utekl od domu, vrhl se k jeho zadní straně a příšerných postav, deroucích se za ním rozbitými okny či dveřmi, si nevšímal.
Rand nevěřícně zíral. Proč se nesnaží dostat pryč? Pak pochopil. Tam ho naposledy slyšel odzadu. „Táto!“ křikl Rand. „Tady jsem!“ Tam se uprostřed kroku otočil, avšak nerozběhl se k Randovi, místo toho zamířil od něj pryč. „Utíkej, chlapče!“ křičel a mával mečem, jako by byl Rand někde před ním. „Schovej se!“ Hnalo se po něm tucet mohutných tvorů a vzduch rozechvíval jejich drsný pokřik a pronikavé vytí.
Rand se stáhl zpátky do stínu za stodolou. Tam ho nemohli z domu zahlédnout ani v případě, že by některý z tvorů byl stále ještě uvnitř. Byl v bezpečí, aspoň prozatím. Tam však ne. Tam, který se od něj snažil ty tvory odvést. Rand sevřel ruce na držadle motyky a musel stisknout zuby, aby potlačil náhlý záchvat smíchu. Držadlo motyky. Postavit se jednomu z těch tvorů s držadlem motyky by se příliš nepodobalo souboji na hole s Perrinem. Ale nemohl nechat Tama, aby čelil pronásledovatelům sám.
„Budu-li se přesunovat, jako bych se plížil za králíkem,“ šeptal si pro sebe, „vůbec mě neuslyší, ani neuvidí.“ Tmou se rozléhaly strašidelné výkřiky a Rand se pokusil polknout. „Spíš jako smečka hladových vlků.“ Nehlučně proklouzl od stodoly k lesu a držadlo svíral tak pevně, až ho z toho bolely ruce.
Když se dostal mezi stromy, nejdřív se trochu uklidnil. Mezi stromy se mohl skrýt před každou z těch oblud, které napadly statek. Jak se však kradl lesem, měsíční světlo se stále měnilo a Rand začínal mít dojem, jako by se temnota v lese taky měnila a pohybovala. Stromy se nad ním zlověstně tyčily a natahovaly po něm větve. Ale byly to jenom stromy a větve? Skoro slyšel, jak ta stvoření potlačují vrčivé pochechtávání, zatímco na něj číhají. Vytí Tamových pronásledovatelů se již neozývalo, ale v tichu, jež je nahradilo, sebou Rand škubl pokaždé, když vítr zašustil větvovím. Krčil se stále víc a postupoval stále pomaleji. Málem se ani neodvažoval dýchat ze strachu, aby ho neuslyšeli.
Náhle mu kdosi zezadu přitiskl ruku kolem úst a železný stisk mu uvěznil zápěstí. Rand se zoufale snažil natáhnout volnou rukou přes rameno a útočníka chytit.
„Nezlom mi vaz, chlapče,“ zašeptal mu drsně do ucha Tam. Randa zaplavila úleva a svaly se mu změnily ve vodu. Když ho otec pustil, Rand padl na kolena a lapal po dechu, jako by uběhl celé míle. Tam klesl vedle něj a opřel se o loket.
„Nepokoušel bych se o to, kdybych si byl uvědomil, jak jsi v posledních pár letech vyrostl,“ podotkl Tam tiše. Oči mu při řeči neustále jezdily sem a tam a ostražitě pátraly v temnotě. „Ale musel jsem zajistit, že nepromluvíš nahlas. Někteří trolloci mají sluch jako psi. Možná i lepší.“