„Ale trolloci jsou jenom...“ Rand se odmlčel. Ne jenom v příbězích, ne po dnešní noci. Ti tvorové, to mohli být trolloci, nebo i samotný Temný, pokud Rand věděl. „Jsi si jistý?“ špitl. „Chci říct... těmi trolloky?“
„Jsem si jistý. I když ne tím, co je přivedlo do Dvouříčí... Ještě nikdy jsem je neviděl, ale mluvil jsem s lidmi, kteří je viděli, takže o nich něco vím. Snad dost na to, abychom to přežili. Pozorně poslouchej. Trolloci vidí ve tmě lip než člověk, ale jasné světlo je oslepuje, aspoň na čas. To je možná jediný důvod, proč jsme unikli tolika. Někteří dokážou sledovat stopu po čichu nebo podle zvuku, ale prý jsou dost líní. Pokud se jim dokážeme vyhýbat dost dlouho, měli by to vzdát.“
Tohle Randovi trochu zvedlo náladu. „V příbězích nenávidí lidi a slouží Temnému.“
„Pokud něco patří ke stádům Nočního pastýře, chlapče, tak jsou to trolloci. Zabíjejí pro radost ze zabíjení, tak mi to říkali. To je ale všechno, jenom ještě vím, že jim nesmíš věřit, pokud se tě nebojí, a ani pak ne příliš.“
Rand se zachvěl. Nemyslel si, že by rád potkal někoho, koho se trolloci bojí. „Myslíš, že nás pořád ještě honí?“
„Možná ano, možná ne. Nevypadají moc chytře. Jakmile jsme se dostali do lesa, poslal jsem ty za mnou bez větších potíží smě rem k horám.“ Tam si ohmatal pravý bok a dal si ruku před obli čej. „Lepší ale bude, když budeme předpokládat, že jsou chytří.“
„Jsi zraněný.“
„Mluv potichu. Je to jenom škrábnutí, a teď se s tím stejně nedá nic dělat. Aspoň že to vypadá na oteplení.“ Lehl si a ztěžka si povzdechl. „Možná by nebylo tak špatné zůstat přes noc venku.“ Rand právě s láskou vzpomínal na svůj kabát a plášť. Stromy zastavily nejhorší vítr, ale poryvy, které se dostaly skrz, pořád řezaly jako ledový nůž. Váhavě se dotkl Tamovy tváře a ucukl. „Úplně hoříš. Musím tě dostat k Nyneivě.“ „Za chvilku, chlapče.“
„Nemáme času nazbyt. Potmě je to dlouhá cesta.“ Rand se vyhrabal na nohy a pokusil se otce zvednout. Zasténání, které Tam jen tak tak utlumil za sevřenými zuby, Randa přimělo otce spěšně položit zpátky.
„Nech mě chvilku odpočinout, chlapče. Jsem unavený.“
Rand se bouchl pěstí do stehna. V bezpečí na statku, s ohněm a pokrývkami, dostatkem vody a vrbové kůry by možná byl ochoten počkat do svítání, než by zapřáhl Belu a odvezl Tama do vesnice. Tady žádný oheň neměl, ani pokrývky nebo vůz, a žádnou Belu. Ale ty věci byly pořád ještě v domě. Když nemůže donést Tama k nim, možná by alespoň něco z toho mohl přinést sem, k Tamovi. Pokud jsou trolloci pryč. Dřív nebo později budou muset odejít.
Zadíval se na držadlo motyky a pak je pustil. Místo toho vytáhl Tamův meč. Čepel se v bledém měsíčním světle matně leskla. Dlouhý jílec mu do ruky příliš nepadl a váha meče mu připadala cizí. Několikrát mečem švihl ve vzduchu, než toho s povzdechem nechal. Sekání do vzduchu bylo snadné. Kdyby to ale musel dělat s trollokem, Rand si byl jist, že by raději utekl. Nebo by prostě ztuhl na místě, neschopen pohybu, dokud by trollok nemáchl tím svým zvláštním mečem... Nech toho! To ti nijak nepomůže!
Začal se zvedat, když ho Tam popadl za ruku. „Kam jdeš?“ „Potřebujeme vůz,“ vysvětlil mu mírně Rand. „A pokrývky.“ Šokovalo ho, jak snadno uvolnil otcovu ruku ze svého rukávu. „Odpočívej, hned budu zpátky.“
„Dávej pozor,“ vydechl Tam.
V měsíčním světle mu Rand neviděl do obličeje, ale cítil, že na něj Tam upírá oči. „Budu.“ Budu dávat pozor jako myš zkoumající jestřábí hnízdo, pomyslel si.
Tiše jako další stín se protáhl temnotou. Vzpomínal na všechny ty chvíle, kdy si s kamarády jako malí hrávali v lesích na schovávanou a stopovali jeden druhého, přičemž se zároveň snažili, aby je nikdo nezaslechl, dokud druhému nepoložili ruku na rameno. Nějak se nedokázal přimět, aby to teď bylo stejné.
Kradl se od jednoho stromu k druhému a snažil se vymyslet nějaký plán, ale když konečně dorazil k okraji lesa, vymyslela zavrhl jich už deset. Pokud byli trolloci pryč, mohl by prostě dojít do domu a vzít si, co potřebuje. Pokud tam pořád ještě byli... V tom případě by se musel vrátit k Tamovi. Nelíbilo se mu to, ale nechá-li se zabít, Tamovi to nijak neprospěje.
Pozoroval budovy na statku. Stodola a salaš byly v měsíčním světle jenom tmavé obrysy. Z oken domu a otevřenými dveřmi se však linulo světlo. Jsou to jenom svíčky, které táta zapálil, nebo tam číhají trolloci?
Při pronikavém zavřeštění lelka Rand úplně nadskočil, pak se opřel o strom a třásl se. Tohle ho nikam nedovede. Svezl se na břicho a začal se plazit, přičemž držel meč neohrabaně před sebou. Celou cestu k zadní stěně salaše držel bradu v hlíně.
Přikrčil se ke kamenné zdi a zaposlouchal se. Noc neporušil nejmenší zvuk. Rand se opatrně zvedl a nahlédl přes zeď. Na dvoře se nic nehýbalo. Před osvětlenými okny domu se nemíhaly žádné stíny a ve dveřích taky ne. Nejdřív Belu a vůz, nebo pokrývky a ostatní věci? Bylo to světlo, co rozhodlo. Ve stodole byla tma. Uvnitř mohlo číhat cokoliv, a on to nepozná, dokud nebude příliš pozdě. V domě aspoň uvidí.
Znovu se přikrčil, když tu se najednou zastavil. Neozýval se žádný zvuk. Většina ovcí se už mohla znovu uložit ke spánku, i když to nebylo příliš pravděpodobné, ale pár jich bylo vždycky vzhůru i uprostřed noci, šustily a občas zabečely. Matně rozeznával obrysy ovcí na zemi. Jedna ležela skoro pod ním.
Snažil se nezpůsobit nejmenší hluk. Vyhoupl se na zeď a natáhl ruku k temnému obrysu. Prsty se dotkl kudrnaté vlny a pak čehosi vlhkého. Ovce se nepohnula. Jak se odstrčil dolů a dopadl před salaš, prudce vydechl a málem pustil meč. Zabíjejí z legrace. Roztřeseně si otřel vlhkou ruku o hlínu.
Zuřivě se přesvědčoval, že se nic nezměnilo. Trolloci se vyřádili a odešli. Jak se plazil přes dvůr a držel se co nejníž u země, přičemž se snažil sledovat všechno kolem, opakoval si to stále dokola. Nikdy ho nenapadlo, že jednou bude závidět žížale.
U přední strany domu si lehl těsně ke zdi pod rozbité okno a poslouchal. Bušení krve v uších byl nejhlasitější zvuk, který slyšel. Pomalu se zvedl a nahlédl dovnitř.
Hrnec s masem ležel dnem vzhůru v popelu v krbu. Třísky a polámané kusy dřeva byly poházené všude po podlaze, ani jediný kousek nábytku nezůstal celý. Dokonce i stůl stál nakřivo a dvě nohy byly osekané do hrubých pahýlů. Každá zásuvka byla vytažená a rozbitá, každá kredenc a skříň otevřená, mnoho dvířek viselo jen na jednom závěsu. Obsah skříní byl rozházený mezi troskami a všechno bylo posypané bílým práškem. Mouka a sůl, soudě podle rozřezaných pytlíků hozených do ohně. Mezi zbytky nábytku ležela na kupě čtyři znetvořená těla. Trolloci.
Rand jednoho z nich poznal podle beraních rohů. Ostatní byli zhruba stejní, i přes některé rozdíly, odporná míchanice lidských tváří defornlovaných čenichy, rohy, peřím a srstí. Ruce, skoro lidské, to ještě zhoršovaly. Dva měli boty, ostatní kopyta. Rand to všechno pozoroval bez mrknutí, až ho začaly pálit oči. Ani jeden z trolloků se nehýbal. Museli být mrtví. A Tam čekal.
Rand proběhl předními dveřmi a zastavil se, protože se z toho zápachu začal dávit. Celé měsíce nevyčištěná stáj bylo to jediné, co ho napadlo a co se mohlo trochu podobat pachu v domě. Stěny byly znečištěné odpornými skvrnami. Rand se snažil dýchat ústy a spěšně se začal prohrabávat svinstvem na podlaze. V jedné kredenci býval měch na vodu.
Když se mu za zády ozvalo zaškrábání, ztuhla Randovi v žilách krev. Otočil se a málem přitom upadl přes zbytky stolu. Zachytil se a zaúpěl skrze zuby, které by mu byly cvakaly, kdyby je netiskl, až ho bolely čelisti.