Jeden z trolloků se zvedal na nohy. Pod zapadlýma očima měl vlčí čenich. Oči měl prázdné, bezvýrazné, až příliš lidské. Chlupaté špičaté uši se mu neustále chvěly. Na ostrých kozích paznehtech překročil jednoho ze svých mrtvých druhů. Stejná černá kroužková košile, jakou měli i ostatní, mu chřestila o kožené kalhoty a u boku se mu houpal mohutný meč zakřivený jako kosa.
Cosi si mumlal hrdelním, drsným hlasem, a pak řekclass="underline" „Ostatní jdou pryč. Narg zůstane. Narg chytrý.“ Slova byla zkomolená a bylo jim špatně rozumět, protože vycházela z úst, jež nebyla uzpůsobena pro lidskou řeč. Rand tušil, že jeho tón má být uklidňující, ale nemohl odtrhnout oči od zkrvavených zubů, dlouhých a ostrých, které se pokaždé, když tvor promluvil, zableskly. „Narg ví ostatní jednou vrátí. Narg čeká. Ty nepotřebuješ meč. Dáš meč pryč.“
Dokud trollok nepromluvil, Rand si vůbec neuvědomil, že oběma roztřesenýma rukama před sebou drží Tamův meč, špičku namířenou na mohutné stvoření. To se nad ním tyčilo, bylo o hlavu a ramena vyšší než Rand, a vedle jeho hrudi a paží by pantáta Luhhan vypadal jako trpaslík.
„Narg neublíží.“ Trollok přistoupil blíž a ukazoval rukama. „Dáš meč pryč.“ Tmavé chloupky na hřbetech jeho rukou byly husté, skoro jako srst.
„Zůstaň stát,“ nařizoval mu Rand a přál si, aby měl jistější hlas. „Proč jste to udělali? Proč?“
„Vldža daig roghdá!“ Štěknutí se rychle změnilo v zubatý úsměv. „Dáš meč pryč. Narg neublíží. Myrddraal chce mluvit s tebou.“ Znetvořeným obličejem se mihl pocit. Strach. „Další přicházejí sem, ty mluvíš myrddraal.“ Udělal další krok a velkou ruku si položil na jílec meče. „Ty dáš meč pryč.“
Rand si olízl rty. Myrddraal! O dnešní noci přicházeli ti nejstrašnější z příběhů. Pokud se blížil mizelec, trollok ve srovnání s ním vypadal jako dítě. Musel se odsud dostat. Ale jestli trollok tasí tu svou masivní čepel, nebude mít šanci. Přinutil se k roztřesenému úsměvu. „No dobře.“ Sevřel meč pevněji a spustil ruce k boku. „Promluvíme si.“
Vlčí úsměv se změnil v odfrknutí a trollok se na Randa vrhl. Randa by v životě nenapadlo, že by se něco tak velkého mohlo pohnout tak rychle. Zoufale zvedl meč. Obludné tělo do něj narazilo a udeřilo s ním o zeď. Randovi to vyrazilo dech. Padli spolu na podlahu, trollok nahoře, a Rand bojoval o dech. Horečnatě se pokoušel dostat zpod drtivé váhy a přitom se snažil vyhnout silným rukám, které se po něm sápaly, a cvakajícím čelistem.
Trollok sebou náhle křečovitě trhl a zůstal nehybně ležet. Rand, potlučený a pohmožděný, napůl udušený tělem, které na něm spočívalo, chvíli jenom ležel na zemi a nedokázal uvěřit svému štěstí. Rychle se však vzpamatoval, aspoň dost na to, aby se vyhrabal zpod těla trolloka. A že to bylo nějaké tělo. Zprostřed trollokových zad trčela zakrvácená čepel Tamova meče. Nakonec ho tedy použil včas. Rand měl i ruce pokryté krví a na košili černající krvavou šmouhu. Obrátil se mu žaludek a Rand polkl, aby nezačal zvracet. Třásl se, jako když se nejvíc bál, ale tentokrát to bylo úlevou, že je ještě naživu.
Ostatní jednou vrátí, říkal trollok. Ostatní trolloci se budou vracet na statek. A myrddraal, mizelec. V příbězích se vyprávělo, že mizelci jsou vysocí pět sáhů, mají ohnivé oči a jezdí na stínech jako na koních. Když se mizelec obrátil bokem, zmizel, a nedokázala jej zastavit žádná zeď. Rand musel udělat, proč sem přišel, a rychle odsud vypadnout.
Když odvalil trollokovo tělo, aby se dostal k meči, zasupěl námahou – a málem utekl, když se na něj podívaly otevřené oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se dívají skrz něj pohledem mrtvého.
Otřel si ruce do potrhaného hadru – ještě ráno to byla jedna z Tamových košil – a vytáhl čepel z trollokova těla. Očistil meč a váhavě pustil hadr na podlahu. Na uklízení není čas, pomyslel si se smíchem, až musel stisknout zuby, aby přestal. Neměl nejmenší tušení, jak by vůbec dokázali dům vyčistit tak, aby tu mohli znovu bydlet. Ten strašlivý zápach nejspíš prosákl rovnou do trámů. Ale na takové myšlenky teď neměl čas. Není čas na uklízení. Možná není čas na nic.
Byl si jistý, že zapomene na spoustu věcí, které budou potřebovat, ale Tam čekal a trolloci se vraceli. Posbíral, nač si ve spěchu dokázal vzpomenout. Pokrývky z ložnice nahoře, čisté plátno, aby mohl Tamovi obvázat ránu. Pláště a kabáty. Vak na vodu, který si nosil, když vyháněl ovce na pastvu. Čistou košili. Nevěděl, kdy bude mít čas se převléknout, ale ze zakrvácené košile se chtěl dostat při první příležitosti. Součástí tmavé, jakoby zablácené hromady, které se nedokázal dotknout, byly i malé pytlíky s vrbovou kůrou a ostatní léky.
Vědro vody, které Tam přinesl, stálo pořád vedle krbu, zázrakem bylo plné a nedotčené. Rand z něj naplnil měch na vodu a ve zbytku si spěšně opláchl ruce, potom se ještě jednou podíval, zda snad na něco nezapomněl. Mezi troskami našel svůj luk, zlomený přesně v polovině. Nechal kousky spadnout na zem a otřásl se. To, co nasbíral, bude prostě muset stačit, rozhodl se. Rychle všechno navršil před dveře.
Jako poslední věc, než opustil dům, ze změti na podlaze vyhrabal lucernu. Ještě v ní zůstal olej. Rand lucernu zapálil svíčkou a zavřel dvířka – částečně proti větru, ale hlavně kvůli tomu, aby neupoutával pozornost – a s lucernou v jedné a mečem v druhé ruce vyběhl z domu. Nebyl si jist, co vlastně ve stodole najde. Salaš ho přesvědčila, že nemůže očekávat mnoho. Ale aby Tama dopravil do Emondovy Role, potřeboval vůz, a do vozu potřeboval Belu. Nutnost ho přiměla doufat.
Dveře do stodoly byly otevřené a jedno křídlo skřípalo v závěsech, jak jím pohyboval vítr. Vnitřek na první pohled vypadal stejně jako vždycky. Pak Randovi padly oči na prázdná stání, jejich dvířka byla vyrvaná ze závěsů. Bela a kráva byly pryč. Rand rychle prošel do zadní části stodoly. Vůz ležel na boku a dobrá polovina paprsků kola byla vytlučená. Z jedné oje zbyl jen čtvrt sáhu dlouhý pahýl.
Zoufalství, které zatím Rand držel na uzdě, ho nyní zcela přemohlo. Nebyl si jistý, zda dokáže Tama odnést až do vesnice, i kdyby mu otec byl s to pomoci. Bolest by ho mohla zabít rychleji než horečka. Pořád ale neměli jinou možnost. Rand tady udělal, co udělat mohl. Když se obrátil k odchodu, padly mu oči na odseknutou vozovou oj ležící na slámou posypané podlaze. Náhle se usmál.
Spěšně odložil lucernu i meč do slámy na podlaze a v příští chvíli se už potýkal s vozem. Převrátil ho do původní polohy, přičemž prasklo několik dalších paprsků, a pak se zapřel ramenem, aby ho překotil na druhou stranu. Nepoškozená oj teď trčela vzhůru. Popadl meč a sekal do vyzrálého topolového dřeva. K jeho příjemnému překvapení odletovaly od meče velké třísky a Rand oj přesekal, jako by měl v rukou slušnou sekeru.
Když oj odpadla, Rand se užasle zadíval na čepel meče. I ta nejlépe nabroušená sekera by se při sekání takhle tvrdého, vyzrálého dřeva ztupila, ale meč vypadal stejně naostřený jako vždy. Rand se palcem dotkl ostří a hned ho strčil do úst. Čepel byla ostrá jako břitva.
Rand však neměl času nazbyt. Sfoukl lucernu – nebylo nutné, aby kromě všech ostatních potíží ještě shořela na popel stodola sesbíral oje a rozběhl se k věcem, které nechal ležet u domu.
Dohromady to bylo nešikovné břemeno. Nebylo sice těžké, ale špatně se neslo. Jak Rand klopýtal přes zorané pole, vozové oje se mu v rukou kroutily a posunovaly. Když pak dorazil k lesu, bylo to ještě horší, zachytával za stromy a několikrát málem upadl. Bylo by snazší oje táhnout, ale to by za sebou zanechal jasnou stopu. Rand hodlal počkat, pokud to jen půjde, než to udělá.