Tam byl přesně tam, kde ho Rand zanechal, a zdánlivě spal. Rand doufal, že spí. Náhle se polekal, odhodil náklad a položil ruku otci na líc. Tam stále ještě dýchal, ale teplota mu stoupla.
Dotyk Tama probral, ale jenom do omámeného polobdění. „To jsi ty, hochu?“ vydechl. „Dělal jsem si starosti. Sny o minulých dnech. Noční můry.“ Tiše mumlaje znovu upadl do spánku.
„Neboj se,“ řekl Rand. Přehodil přes Tama jeho plášť a kabát, aby ho nestudil vítr. „Dostanu tě k Nyneivě, jak nejrychleji to půjde.“ Mluvil dál, nejen kvůli Tamovi, ale také aby ujistil sám sebe. Stáhl si zakrvácenou košili a ve spěchu, aby se jí zbavil, příliš nevnímal, jaká je mu zima. Rychle si natáhl čistou. Když špinavou košili odhazoval, měl pocit, jako by se právě vykoupal. „Hnedle budeme v bezpečí ve vesnici a vědma všechno spraví. Uvidíš. Zase bude všechno v pořádku.“
Ta myšlenka byla jako paprsek světla. Rand si navlékl kabát a sklonil se, aby Tamovi obvázal ránu. Jakmile dorazí do vsi, budou v bezpečí a Nyneiva Tama vyléčí. Jenom ho tam musí dostat.
6
Západní polesí
V měsíčním světle Rand pořádně neviděl na to, co dělá, ale Tamova rána mu připadala jako pouhé škrábnutí na žebrech, ne delší než dlaň. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Viděl svého otce mnohem vážněji poraněného, a on ani nepřestal pracovat, jen si ránu omyl. Chvatně Tama prohlédl od hlavy k patě, zda nenajde něco natolik vážného, co by vysvětlovalo horečku, ale to jediné škrábnutí bylo všechno.
Bylo sice malé, nicméně dost vážné, svaly kolem něj pálily na dotek. Rána byla ještě teplejší než zbytek Tamova těla, a ten byl tak horký, že musel Rand zatínat zuby. Vysoká teplota mohla i zabít, nebo z člověka zůstal jen jeho stín. Rand navlhčil klůcek vodou z měchu a položil ho Tamovi na čelo.
Snažil se být při omývání a ovazování rány na otcových žebrech jemný, ale Tamovo tiché mumlání přesto občas přerušilo slabé zaúpění. Kolem nich se tyčily silné větve a hrozivě se kývaly ve větru. Trolloci už určitě odešli, když se jim je nepodařilo najít a když po návratu našli statek prázdný. Rand se snažil tomu uvěřit, ale zlovolné ničení v domě, jeho nesmyslnost, nechalo jen malý prostor pro naděje tohoto druhu. Uvěřit, že by se vzdali, aniž by zabili každého, koho se jim podaří najít, bylo nebezpečné, hloupá naděje, kterou si nemohl dovolit.
Trolloci. Světlo nahoře, trolloci! Tvorové z kejklířova příběhu vyšli do noci a vrazili jim do dveří. A mizelci. Světlo na mě sviť, mizelci!
Náhle si uvědomil, že drží volné konce obvazu v nehybných rukou. Ztuhlý jako králík, který uviděl stín jestřába, pomyslel si opovržlivě. Rozhněvaně potřásl hlavou a dovázal Tamovi obvaz kolem hrudníku.
Vědět, co je třeba udělat, dokonce to i dělat, mu nebránilo mít strach. Až se trolloci vrátí, určitě začnou v lese kolem statku pátrat po stopách lidí, kteří jim unikli. Tělo trolloka, jehož Rand zabil, jim prozradí, že ti lidé nejsou daleko. A kdo ví, co udělají mizelci, nebo co vlastně můžou udělat? A hlavně otcova poznámka o tom, jaký mají trolloci sluch, zněla Randovi v hlavě tak hlasitě, jako by to Tam právě vyslovil. Přistihl se, jak odolává nutkání položit Tamovi ruku na ústa, aby potlačil jeho stony a mumlání. Někteří umí stopovat po čichu. Co s tím můžu udělat? Nic. Nemohl marnit čas starostmi kvůli problémům, s nimiž nemohl nic dělat.
„Musíš být potichu,“ zašeptal otci do ucha. „Trolloci se vrátí.“ Tam promluvil tlumeným, drsným hlasem. „Jsi pořád k pomilování, Kari. Pořád hezká jako zamlada.“
Rand se zakabonil. Jeho matka zemřela před patnácti lety. Jestli Tam věřil, že pořád ještě žije, tak byla horečka horší, než si Rand myslel. Jak mu má zabránit v mluvení, když leď ticho znamenalo život?
„Matka chce, abys mlčel,“ špitl Rand. Musel si odkašlat, jak se mu náhle stáhlo hrdlo. Měla jemné ruce, tolik si pamatoval. „Kari chce, abys mlčel. Na. Napij se.“
Tam žíznivě polykal vodu z měchu, ale po pár doušcích odvrátil hlavu a začal znovu tiše mumlat, příliš tiše, aby mu Rand rozuměl. Rand doufal, že je to dost tiše i na to, aby ho zaslechli trolloci.
Spěšně dodělal, co bylo třeba. Kolem a mezi ojemi odseknutými z vozu omotal tři pokrývky, čímž získal hrubě zrobená nosítka. Bude moci nést jenom jeden konec, druhý potáhne po zemi, ale bude to muset stačit. Z poslední pokrývky nožem uřezal dlouhý pruh, jehož konce přivázal k ojím.
Nejjemněji, jak dokázal, zvedl Tama na nosítka a při každém jeho zaúpění sebou trhl. Otec mu vždycky připadal nezničitelný. Nic mu nemohlo ublížit, nic ho nemohlo zastavit, dokonce ani zpomalit. To, že byl v tomto stavu, Randa skoro obralo o poslední zbytky odvahy, které sesbíral. Ale musel jít dál. To jediné ho drželo na nohou. Musel.
Když Tam konečně ležel na nosítkách, Rand zaváhal a pak mu odepjal opasek s pochvou. Když se jím sám přepásal, připadalo mu to zvláštní, měl z něj divný pocit. Opasek, pochva a meč vážily dohromady jen pár liber, ale když zastrčil čepel do pochvy, zdálo se mu, že nese velkou váhu.
Rozzlobeně si vyhuboval. Teď nebyl čas ani místo na hloupé představy. Byl to jenom velký nůž. Kolikrát už snil o tom, jak bude nosit meč a prožije spoustu dobrodružství? Jestli jím mohl zabít jednoho trolloka, určitě by jím mohl zahnat další. Jenomže věděl až příliš dobře, že to, co se stalo na statku, bylo čiročiré štěstí. A jeho vysněná dobrodružství nikdy nezahrnovala cvakající zuby, běh o život nocí, ani otce na pokraji smrti.
Chvatně zastrkal poslední pokrývku kolem Tama a měch s vodou a ostatní šatstvo položil vedle něj na nosítka. Zhluboka se nadechl, klekl si vedle ojí a přetáhl si pruh z pokrývky přes hlavu. Protáhl si ho na plece a pod paže. Když sevřel oje a narovnal se, většina váhy mu spočívala na ramenou. Příliš těžké mu to nepřišlo. Snažil se jít rovnoměrně. Vyrazil k Emondově Roli a nosítka táhl za sebou po zemi.
Už se rozhodl, že dojde na Kameniční cestu a půjde po ní až do dědiny. Na cestě bude nebezpečí určitě větší, ale Tamovi by se nedostalo žádné pomoci, pokud by Rand ve snaze najít cestu lesem potmě zabloudil.
V temnotě málem dorazil na Kameniční cestu dřív, než si to uvědomil. Když poznal, kde se nachází, sevřelo se mu hrdlo. Rychle obrátil nosítka a odtáhl je kus cesty mezi stromy, kde se zastavil, aby popadl dech a počkal, až mu přestane divoce bušit srdce. Stále lapaje po dechu zamířil k východu, směrem k Emondově Roli.
Cesta mezi stromy byla složitější, než kdyby Tama vzal dolů na silnici, a noc mu rozhodně nepomáhala, ale vyjít na cestu by bylo šílenství. Rand hodlal dorazit do vesnice bez setkání s trolloky, a pokud by to záleželo jenom na něm, tak i bez toho, aby nějakého spatřili. Musel předpokládat, že je trolloci pořád ještě pronásledují a že si dříve či později uvědomí, že se vydali do vesnice. To bylo nejpravděpodobnější místo, kam mohli jít, a Kameniční cesta byla zároveň nejpravděpodobnější cesta. Noc a stíny pod stromy Randovi připadaly jako velice špatný úkryt před očima kohokoliv, kdo by šel kolem.
Mezi holými větvemi slabě prosvítalo měsíční světlo, které pouze mátlo oči, takže si Rand myslel, že vidí, co má pod nohama. Na každém kroku klopýtal o kořání, staré ostružiny mu drásaly nohy, a občas málem upadl do dolíku či přes pahrbek na zemi, když došlápl do vzduchu, místo na pevnou půdu, kterou očekával, nebo nakročil a nečekaně zakopl o hlínu. Tamovo mumlání se pokaždé, když některá z ojí příliš rychle narazila na kořen nebo kámen, změnilo v prudké zaúpění.