Nejistota Randa nutila upírat oči do temnoty, až ho pálily, a pozorně poslouchat, jako ještě nikdy v životě. Zastavil se při sebemenším škrábnutí větve o větev, při každém zašustění borového jehličí nastražil uši a skoro se ani neodvažoval dýchat ze strachu, že mu unikl nějaký varovný zvuk, i ze strachu, že mu neunikl. Teprve když se ujistil, že to byl jenom vítr, pokračoval v cestě.
Do údů se mu pomalu vkrádala únava, ještě zhoršovaná nočním větrem, který se vysmíval jeho plášti a kabátu. Váha nosítek, zpočátku malá, ho nyní táhla k zemi. Teď už neklopýtal jenom když o něco zakopl. Neustálá snaha neupadnout ho stála téměř tolik sil, kolik skutečná práce s tažením nosítek. Vstával před svítáním, aby udělal, co měl uloženo, a dokonce i s výletem do Emondovy Role odvedl skoro celodenní práci. Za každé obyčejné noci by odpočíval před krbem a před spaním by si četl v jedné z několika Tamových knih. Pronikavý chlad mu zalézal pod nehty a žaludek mu připomínal, že od medových koláčků panínámy al’Vereové neměl nic v ústech.
Tiše si vynadal, zlobil se na sebe, že na statku nevzal i něco k jídlu. Ta chvilka navíc už nemohla znamenat větší rozdíl. Chvilka, než by našel chleba a sýr. Nebo jenom chléb. Jistě, panímáma al’Vereová před něj hned, jak dorazí do hostince, postaví něco teplého k jídlu. Nejspíš kouřící talíř s jejím vyhlášeným dušeným jehněčím. A kousek toho chleba, co pekla. A spousty horkého čaje.
„Převalili se přes Dračí stěnu jako záplava,“ řekl náhle Tam silným, rozzlobeným hlasem, „a zemi zalili krví. Kolik jich už kvůli Lamanovu hříchu zemřelo?“
Rand málem upadl překvapením. Opatrně položil nosítka na zem a vyprostil se z popruhu. Po pruhu pokrývky mu na plecích zůstala pálící rýha. Poklekaje vedle otce, snažil se Rand ztuhlé svaly rozcvičit. Prohrabával se k měchu s vodou. Přitom nepřestával sledovat okolní les a v matném měsíčním světle se marně snažil dohlédnout až na silnici, která byla o necelých dvacet kroků dál. Nehýbalo se nic kromě stínů. Nic kromě stínů.
„Tady žádná záplava trolloků není, táto. Aspoň zatím ne. Brzy budeme v Emondově Roli a v bezpečí. Napij se trochu.“
Tam odstrčil měch s vodou a zdálo se, že znovu získal všechnu svou sílu. Popadl Randa za límec a přitáhl si ho tak blízko, že Rand cítil žár jeho horečkou rozpáleného těla na líci. „Říkají jim divoši,“ vysvětloval naléhavě Tam. „Ti hlupáci tvrdí, že je můžou smést jako smetí. Kolik bitev prohrají, kolik měst bude vypáleno, než konečně přijmou pravdu? Než se proti nim státy spojí?“ Pustil Randa a do hlasu se mu vkradl smutek. „Marathské pole je pokryté mrtvými a jediné zvuky vydávají krkavci a mouchy. Zřícené věže Cairhienu hoří v noci jako pochodně. Pálili a zabíjeli celou cestu k Zářícím hradbám, než byli obráceni na útěk. Celou cestu do...“
Rand otci přitiskl ruku na ústa. Ten zvuk se ozval znovu, pravidelný dusot. Mezi stromy se nedalo určit, odkud ten zvuk přichází. Občas zeslábl, občas zesílil, podle toho, jak se měnil vítr. Rand se zamračil a pomalu otáčel hlavou ve snaze odhadnout, odkud to přichází. Koutkem oka zachytil jakýsi pohyb a vmžiku se nad Tamem přikrčil. Překvapilo ho, když zjistil, že pevně svírá jílec meče, ale hlavně se soustředil na Kameniční cesta , jako by silnice byla na celém světě jedinou skutečnou věcí.
Postupně se v mihotavých stínech na východě daly na silnici rozeznat postavy jezdce a koně, doprovázené vysokými zavalitými stíny, které se s koněm snažily držet krok. Bledé měsíční světlo se odráželo od hlavic oštěpů a čepelí seker. Randa ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být vesničané jdoucí jim na pomoc. Věděl, co jsou zač. Cítil to, jako by se mu o kosti otíral štěrk, dokonce ještě dřív, než se přiblížili natolik, aby světlo měsíce odhalilo plášť s kapucí halící jezdce, plášť, který visel nedotčen větrem. Všechny postavy vypadaly v noci černé a koňská kopyta vydávala stejný zvuk jako kopyta kteréhokoliv jiného zvířete, ale Rand věděl, že tenhle kůň je jiný.
Za tmavým jezdcem se objevily postavy z nočních můr s rohy, čenichy a zobáky, trolloci ve dvojstupu, jejich boty a kopyta dopadaly na zem zároveň, jako by tvorové byli poslušni jedné mysli. Jak se hnali kolem, napočítal jich Rand dvacet. Napadlo ho, co za člověka se odváží obrátit k tolika trollokům zády. Nebo, co se toho týkalo, k jedinému.
Klusající zástup zmizel na západě a dusání v temnotě utichlo, ale Rand zůstal, kde byl, a nehnul ani svalem, pouze dýchal. Něco mu říkalo, že si musí být jistý, naprosto jistý, že jsou pryč, dřív než se pohne.
Tentokrát kůň nevydával vůbec žádný zvuk. Tmavý jezdec se vrátil ve strašidelném tichu, a jak jeho stínový komoň pomaloučku kráčel po silnici, každých pár kroků se zastavoval. Vítr zesílil a naříkal mezi stromy. Jezdcův plášť ležel nehybně jako smrt. Kdykoliv se kůň zastavil, hlava v kápi se obracela ze strany na stranu, jak jezdec prohlížel les a pátral. Přímo naproti Randovi se kůň zastavil znovu a stínový otvor v kapuci se otočil k místu, kde se krčil nad svým otcem.
Rand křečovitě stiskl ruku na jílci meče. Cítil jezdcův pohled, stejně jako ráno, a znovu ho nenávist sálající z toho pohledu roztřásla, i když ji neviděl. Ten zahalený muž nenáviděl všechny a všechno, všechno živé. Přes studený vítr vyvstal Randovi na čele pot.
Pak se kůň opět vydal na cestu, několik neslyšných kroků a zastávka, až Rand viděl jenom sotva rozeznatelnou skvrnu ve tmě daleko na silnici. Mohlo to být cokoliv, ale Rand od postavy ani na chvilku neodtrhl zrak. Bál se, že pokud by jezdce v černém plášti ztratil z očí, až by ho uviděl příště, mohlo by to být ve chvíli, kdy by tichý kůň stál rovnou nad ním.
Stín se náhle řítil zpět a minul Randa tichým cvalem. Jezdec se cestou na západ do noci, k pohoří Oparů, díval pouze přímo před sebe. Směrem ke statku.
Rand se sesul na zem, lapal po dechu a rukávem si z obličeje otíral studený pot. Už mu bylo jedno, proč vlastně trolloci přišli. I kdyby to nikdy nezjistil, bylo by to v pořádku, pokud již bylo po všem.
Otřásl se, sebral se a spěšně zkontroloval otce. Tam si pořád mumlal, ale tak tiše, že Rand nerozuměl ani slovu. Pokusil se mu dát napít, ale voda se otci rozlila po bradě. Tam zakašlal a pramínek, který se mu dostal do úst, mu zaskočil. Pak si znovu začal mumlat, jako by se nic nestalo.
Rand nacákal trochu vody na obklad, který měl Tam na čele, strčil měch zpátky do nosítek a znovu se dohrabal mezi oje.
Vyrazil, jako by za sebou měl celonoční spánek, ale nová síla mu dlouho nevydržela. Zpočátku překryl únavu strach, ale i když strach zůstal, síla se rychle rozplynula. Rand brzy opět klopýtal a snažil se nevšímat si hladu a rozbolavělých svalů. Soustředil se na to, aby kladl jednu nohu před druhou bez brkání.
V duchu si představoval Emondovu Roli, otevřené okenice a domy osvětlené na Jarnice. Lidé na sebe cestou od jedné návštěvy k druhé pokřikují pozdravy, ulice jsou plné melodie skřipek vyhrávajících „Chaimův vrtoch“ a „Letěla volavka“. Haral Luhhan v sobě bude mít příliš mnoho brandy a začne zpívat „Vítr v ječmeni“ hlasem jako ropucha – vždycky to tak dělal – dokud se jeho ženě nepodaří jej umlčet. A Cenn Buie se rozhodne dokázat, že stále ještě dokáže tancovat jako dřív. A Mat bude plánovat něco, co se nestane, přesně tak, jak plánoval, a každý bude vědět, že je to jeho práce, i když to nikdo nebude moci dokázat. Rand se skoro usmál, když si představoval, jaké to bude.