Po chvíli Tam znovu promluvil.
„Avendesora. Říká se, že nemá semena, ale do Cairhienu dovezli štěp, odrostek. Úžasný královský dar pro krále.“ I když to znělo rozhněvaně, mluvil Tam natolik potichu, že mu Rand tak tak rozuměl. Každý, kdo by ho zaslechl, by stejně dřív uslyšel nosítka tažená po zemi. „Nikdy neuzavřeli mír. Nikdy. Ale přinesli odrostek, znamení míru. Rostl sto let. Sto let míru s těmi, kdo nikdy neuzavírali mír s cizinci. Proč ho porazil? Proč? Krev byla cenou za Avendoralderu. Krev byla cenou za Lamanovu pýchu.“ Znovu začal mumlat.
Rand unaveně přemítal, co se Tamovi v horečce asi zdá teď. Avendesora. Strom života měl umět všechny možné zázraky, ale ani jeden z příběhů se nezmiňoval o nějakém odrostku, ani o tom, že by jich bylo „víc“. Byl jenom jeden, a ten patřil Zelenému muži.
Ještě ráno by se mohl při hloubání o Zeleném muži a Stromu života cítit hloupě. Byly to jenom příběhy. Jsou? Trolloci byli ráno taky jenom příběhy. Možná byly všechny příběhy skutečné, jako novinky, které přinášeli formani a kupci, všechno kejklířovo vyprávění a všechny příběhy vyprávěné za nocí před krbem. Příště by mohl skutečně potkat Zeleného muže nebo obrovského Ogiera, či divokého Aielana, zahaleného v černých závojích.
Tam znovu vykládá, uvědomil si Rand, občas jenom mumlal, jindy mluvil natolik hlasitě, že mu Rand rozuměl. Čas od času se Tam odmlčel, aby popadl dech, a pak pokračoval, jako by mluvil celou dobu.
„...v bitvě je vždycky horko, i když se bojuje na sněhu. Pot je žhavý. Krev je žhavá. Jenom smrt je studená. Úbočí hory... jediné místo, které nepáchlo smrtí. Musel jsem se dostat od toho zápachu... pohledu na... zaslechl jsem dětský pláč. Jejich ženy bojovaly po boku mužů, někdy, ale proč ji nechali jít, ne... porodila ho tam sama, než zemřela na zranění... zakryla děcko pláštěm, ale vítr... plášť odfoukl... dítě, promodralé zimou. Mělo být taky mrtvé... plakalo tam. Křičelo ve sněhu. Nemohl jsem opustit dítě... žádné vlastní děti... vždycky jsem věděl, žes chtěla děti. Věděl jsem, že si ho zamiluješ, Kari. Ano, holka. Rand je dobré jméno. Dobré jméno.“
Náhle Randa opustil i ten zbyteček síly, který měl. Klopýtl a upadl na kolena. Tam při nárazu zasténal a pruh pokrývky se Randovi zařízl do zad, ale on si ani jedno neuvědomoval. Kdyby před ním v té chvíli vyskočil rovnou ze země trollok, jenom by na něj zíral. Ohlédl se přes rameno na Tama, který opět upadl do mumlání beze slov. Blouznění z horečky, pomyslel si tupě. Horečka vždy vyvolávala zlé sny, a tohle byla noc jako stvořená pro noční můry i bez horečky.
„Ty jsi můj otec,“ prohlásil Rand a natáhl ruku k Tamovi, „a já jsem...“ Teplota Tamovi stoupla. Hodně stoupla.
Rand se zachmuřeně vyhrabal na nohy. Tam cosi mumlal, ale Rand ho odmítl dál poslouchat. Zapřel se do improvizovaného postroje a plně se soustředil na to, aby dělal jeden krok za druhým, aby dorazil do bezpečí Emondovy Role. Ale nemohl si v duchu přestat opakovat ta slova. Je to můj otec. To jenom blouznil v horečce. Je to můj otec. To jenom blouznil v horečce. Světlo, kdo vlastně jsem?
7
Venku z lesa
Objevilo se první našedlé světlo a Rand se stále ještě plahočil lesem. Nejdřív ho ani neviděl. Když si přísvitu nakonec všiml, hleděl do slábnoucí tmy s převapením. Bez ohledu na to, co mu říkaly jeho oči, nedokázal uvěřit, že strávil celou noc na cestě ze statku do Emondovy Role. Jistě, Kameniční cesta ve dne, i přes kamení a všechno, se zdaleka nepodobala lesu v noci. Na druhou stranu mu to od chvíle, kdy na cestě zahlédl jezdce v černém plášti, připadalo jako celé dny, týdny od okamžiku, kdy s Tamem chystali na stůl večeři. Pruh pokrývky, který se mu zařezával do plecí, už ani necítil, ramena vlastně vůbec necítil, a nohy taky ne. Mezitím, to byla jiná záležitost. Namáhavě lapal po dechu, z čehož ho již delší dobu pálilo v krku i na plicích, a z hladu se mu dělalo špatně od žaludku.
Tam už chvíli mlčel. Rand si nebyl jist, jak je to dlouho, co mumlání ustalo, ale neodvažoval se zastavit a Tama prohlédnout. Kdyby se zastavil, nikdy už by se nedonutil znovu vyrazit. Stejně, ať už byl Tam v jakémkoliv stavu, Rand nemohl udělat nic jiného, než co už udělal. Jediná jeho naděje ležela před nimi, ve vesnici. Vyčerpaný Rand se pokusil přidat do kroku, ale jeho zdřevěnělé nohy pokračovaly v pomalém ploužení. Zima ani vítr už mu skoro nevadily.
Nejasně ucítil vůni hořícího dřeva. Když cítí vůni z vesnických komínů, tak to už téměř dorazil na místo. Unaveně se usmál, když vtom mu úsměv ztuhl na rtech a Rand se zamračil. Kouř ve vzduchu byl příliš těžký – příliš těžký. V tomto počasí mohl hořet oheň v každém krbu ve vsi, ale pach kouře byl příliš silný. Rand si v duchu znovu vybavil trolloky na cestě. Trolloky přicházející od východu, ze směru od Emondovy Role. Díval se dopředu a snažil se rozeznat první domy. Při spatření prvního člověka, byť by to byl Cenn Buie či někdo z Coplinů, byl připraven volat o pomoc. Slabý hlásek v hlavě mu radil, aby doufal, že najde někoho, kdo mu ještě bude schopen pomoci.
Náhle mezi posledními holými stromy zahlédl dům, a jediné, co dokázal, bylo klást dál nohy na zem. Naděje se změnila v prudké zoufalství a Rand se potácel k vesnici.
Místo poloviny domů Emondovy Role tu stály ohořelé hromady rumu. Začazené cihlové komíny trčely jako špinavé prsty z hromad zčernalých trámů. Z trosek ještě stoupaly tenoučké proužky kouře. Popelem se prohrabávali vesničané se zachmuřenými tvářemi, někteří stále ještě v nočních oděvech, tady vytáhli hrnec na vaření, tamhle jenom bezútěšně píchali do trosek klackem. To málo, co z plamenů zachránili, stálo na ulicích. V prachu mezi židlemi a stoly pohřbenými pod ložním prádlem, věcmi na vaření a skrovnými hromádkami šatstva a osobních věcí stála vysoká zrcadla a leštěné příborníky.
Vypadalo to, že ničení se odehrávalo náhodně po celé vesnici. Pět domů v jedné řadě bylo nedotčených, zatímco na jiném místě postával osamělý přeživší domek, obklopený zpustošenými budovami.
Na protějším břehu potoka Vinný střik hučely tři mohutné hranice připravené na Bel Tin. Pečoval o ně hlouček mužů. Sloupy hustého černého kouře se ve větru nakláněly k severu a v nich poletovaly lhostejné jiskry. Jeden z dhurranských hřebců pantáty al’Verea táhl po zemi k Vozovému mostu a plamenům cosi, co Rand nedokázal rozeznat.
Než se pořádně dostal z lesa, přispěchal k němu začazený Haral Luhhan a v ruce se silnými prsty svíral dřevorubeckou sekeru. Statnému kováři visela popelem ušpiněná noční košile až k botám a zubatou trhlinou byl vidět zanícený červený pruh spáleniny. Poklekl vedle nosítek. Tam měl zavřené oči a dýchal pomalu a ztěžka.
„Trolloci, chlapče?“ zeptal se pantáta Luhhan hlasem ochraptělým od kouře. „Tady taky. Tady taky. No, nejspíš jsme měli větší štěstí, než jsme si zasloužili, jestli tomu budeš věřit. Potřebuje vědmu. Kde, pro Světlo, je? Egwain?“
Egwain proběhla kolem s náručí plnou prostěradel natrhaných na obvazy, jenom se po nich ohlédla a ani nezpomalila. Oči upírala na něco v dálce, přičemž s těmi černými kruhy vypadaly její oči větší, než ve skutečnosti byly. Pak si všimla Randa, zastavila se a zprudka se nadechla. „Ó, ne, Rande, ne tvůj otec? Je...? Pojď, zavedu vás k Nyneivě.“
Rand byl příliš utahaný, příliš ohromený, aby dokázal promluvit. Celou noc pro něj byla Emondova Role útočištěm, kde budou s Tamem v bezpečí. Teď jediné, co zřejmě dokázal, bylo zděšeně zírat na Egwaininy zakouřené šaty. Všímal si zvláštních podrobností, jako by byly nesmírně důležité. Knoflíky dole na šatech měla pozapínané nakřivo. A ruce měla čisté. Napadlo ho, proč má Egwain čisté ruce, když má šmouhy od sazí na tvářích.