Zdálo se, že pantáta Luhhan pochopil, co ho přemohlo. Položil sekeru na oje, zvedl zadní část nosítek a jemně zatlačil, čímž Randa pobídl, aby následoval Egwain. Rand za ní klopýtal, jako by byl náměsíčný. Krátce se podivil, jak mohl pantáta Luhhan vědět, že ti tvorové byli trolloci, ale byla to jen prchavá myšlenka. Když je poznal Tam, nebylo důvodu, proč by je nemohl poznat i Haral Luhhan.
„Všechny příběhy jsou skutečné,“ zamumlal.
„Vypadá to tak, mládenče,“ řekl kovář. „Vypadá to tak.“
Rand ho slyšel jen napůl. Soustředil se na to, aby sledoval Egwaininu útlou postavu. Sebral se natolik, že si přál, aby si pospíšila, i když ve skutečnosti ona přizpůsobovala krok tempu, které zvládali muži se svým nákladem. Odvedla je do půlky Trávníku, k Colderovu domu. Okraje došků měl ohořelé a na obílených stěnách šmouhy od sazí. Z domů na obou stranách zůstaly jenom kamenné základy a dvě hromady popela a spálených trámů. Jeden patřil Berinu Thanovi, jednomu z mlynářových bratří. Ten druhý Abelu Cauthonovi, Matovu otci. Dokonce i komíny se sesuly.
„Počkejte tady,“ vyzvala je Egwain a podívala se na ně, jako by čekala na odpověď. Když tam jenom stáli, zamumlala si cosi pro sebe a zmizela uvnitř.
„Mat,“ ozval se Rand. „Je...?“
„Žije,“ ujistil ho kovář. Položil svůj konec nosítek a pomalu se narovnal. „Viděl jsem ho před chvílí. Je zázrak, že vůbec někdo z nás přežil. Podle toho, jak prošli můj dům a kovárnu, by sis mohl myslet, že jsem tam měl zlato a šperky. Alsbet jednomu rozrazila lebku pánví na smažení. Dneska ráno se jednou podívala na popel našeho domu a vydala se na lov po vesnici s tím největším kladivem, které z toho, co zbylo z kovárny, dokázala vyhrabat, čistě pro případ, že se některý z nich schoval, místo aby utekl. Kdyby nějakýho našla, skoro by mi ho bylo líto.“ Ukázal hlavou ke Colderovu domu. „Panímáma Colderová a pár dalších přijali zraněné, ty, kterým nezůstala střecha nad hlavou. Až vědma Tama prohlídne, najdeme mu postel. Nejspíš v hostinci. Starosta už nám ho nabídl, ale Nyneiva řekla, že zranění se budou líp uzdravovat, když jich nebude moc pohromadě.“
Rand klesl na kolena. Vyhrabal se z postroje a unaveně se jal prohlížet Tamovy pokrývky. Tam se nepohnula nevydal ani hlásku, ani když do něj Rand zdřevěnělýma rukama strčil. Ale aspoň pořád ještě dýchal. Můj otec. To ostatní bylo jenom blouznění v horečce. „Co když se vrátí?“ zeptal se otupěle.
„Kolo tká, kolo bere,“ pokrčil pantáta Luhhan nejistě rameny. „Jestli se vrátí... No, teď jsou pryč. Takže posbíráme, co se dá, a postavíme, co zbořili.“ Povzdechl si, a když si protahoval záda, vypadal velice unaveně. Rand si poprvé uvědomil, že ten silný chlap je stejně vyčerpaný jako on, pokud ne víc. Kovář se rozhlédl po vesnici a zavrtěl hlavou. „Hádám, že dneska nebude ten Bel Tin stát za nic. Ale zvládneme to. Vždycky jsme ho slavili.“ Náhle popadl sekeru a tvář mu ztvrdla. „Čeká na mě nějaká práce. Neboj se, mládenče. Vědma se o něj dobře postará, a Světlo se postará o nás o všecky. A jestli ne Světlo, no, tak se prostě o sebe postaráme sami. Pamatuj si, my jsme lidi z Dvouříčí.“
Když kovář odešel, Rand se, stále ještě na kolenou, rozhlédl kolem sebe. Poprvé se pořádně podíval. Pantáta Luhhan měl pravdu, pomyslel si, a uvědomil si, že ho to, co viděl, vůbec nepřekvapilo. Lidé se stále ještě prohrabávali ruinami svých domů, ale Rand viděl, že i po tak krátké době se jich většina pohybuje cílevědomě. Skoro cítil jejich rostoucí odhodlání. Něco ho napadlo. Viděli trolloky, viděli i jezdce v černém plášti? Cítili jeho nenávist?
Z Colderova domu vyšly Nyneiva s Egwain a Rand vyskočil na nohy. Nebo se spíš pokusil vyskočit, bylo to spíš zakolébání, které ho málem poslalo tváří do prachu.
Vědma poklekla vedle nosítek a Randovi nevěnovala jediný pohled. Tvář i oděv měla ještě špinavější než Egwain a pod očima stejné tmavé kruhy, nicméně ruce měla taky čisté. Sáhla Tamovi na tvář a nazdvihla mu víčka. Zamračila se, stáhla z něj pokrývky a odtáhla obvaz, aby sí mohla prohlédnout ránu. Než Rand uviděl, co bylo pod ním, Nyneiva zmuchlanou látku vrátila na místo. Povzdechla si a pokrývkou a pláštěm Tama znovu jemně zakryla až ke krku, jako by večer ukládala dítě ke spánku.
„Tady nemůžu nic dělat,“ řekla. Musela se opřít rukama o kolena, aby dokázala vstát. „Je mi to líto, Rande.“
Rand tam chvíli stál a nic nechápal. Když vědma vyrazila zpátky k domu, doklopýtal k ní a otočil ji tváří k sobě. „On umírá,“ křičel.
„Já vím,“ odpověděla prostě a Randa její věcnost dorazila. „Musíš něco udělat. Musíš. Jsi vědma.“
Nyneivě se na okamžik zkřivila tvář bolestí, pak byla zase plná odhodlání, i přes zapadlé oči, a hlas měla bezvýrazný a pevný. „Ano, to jsem. Vím, co se svými léky dokážu, a vím, kdy je příliš pozdě. Myslíš, že bych něco neudělala, kdybych mohla? Jenomže nemůžu. Nemůžu, Rande. A jsou tu jiní, kteří mě potřebují. Lidé, kterým můžu pomoct.“
„Přinesl jsem ho sem, jak nejrychleji jsem mohl,“ koktal Rand. I když byla vesnice v troskách, byla tu ještě naděje ve vědmu. Bez ní se cítil prázdný.
„Vím, že ano,“ řekla vědma laskavě. Pohladila ho po líci. „Není to tvoje chyba. Udělal jsi to nejlepší, co se dělat dalo. Mrzí mě to, Rande, ale musím se postarat o jiné. Bojím se, že tímhle naše potíže teprve začaly.“
Rand za ní zíral prázdným pohledem, dokud se za ní nezavřely dveře od domu. Zmohl se na jedinou myšlenku, totiž že mu vědma nepomůže.
Náhle se mu Egwain vrhla do náručí a pevně ho objala, přičemž ho odhodila o krok zpět. Její objetí bylo natolik pevné, že by mu kdykoliv jindy vyrazilo dech, teď jenom mlčky zíral na dveře, za nimiž zmizely jeho veškeré naděje.
„Mrzí mě to, Rande,“ říkala Egwain do jeho prsou. „Světlo, přála bych si, abych mohla něco udělat.“
Rand ji otupěle objal. „Já vím. Já... musím něco udělat, Egwain. Nevím co, ale nemůžu ho jen tak nechat...“ Hlas se mu zlomil a Egwain se k němu ještě přitiskla.
„Egwain!“ zavolala z domu Nyneiva a Egwain nadskočila. „Egwain, potřebuju tě! A umej si znova ruce!“
Egwain se vymanila z Randova náručí. „Potřebuje moji pomoc, Rande.“
„Egwain!“
Rand měl dojem, že když se od něj Egwain odvracela, zaslechl, jak vzlyká. Pak byla pryč a on zůstal sám vedle nosítek. Chviličku hleděl na Tama a necítil nic, jen pustou bezmoc. Náhle mu výraz ztvrdl. „Starosta bude vědět, co dělat,“ prohlásil a znovu zvedl oje. „Starosta bude vědět.“ Bran al’Vere vždycky věděl, co dělat. S unavenou zarputilostí se vydal k hostinci U Vinného střiku.
Kolem něj prošel další dhurranský hřebec a k postroji měl za kotníky přivázáno velké stvoření zahalené špinavou pokrývkou. Paže porostlé hrubou srstí se ploužily v blátě za pokrývkou, jejíž jeden cíp byl nazdvižen a odkrýval tak kozí roh. Dvouříčí nebylo vhodné místo na to, aby tu ožily strašlivé příběhy. Pokud trolloci někam patřili, byl to svět tam venku, na místa, kde měli Aes Sedai a falešné Draky a Světlo samo ví, co ještě tam z kejklířových báchorek ožilo. Ale ne ve Dvouříčí. Ne v Emondově Roli.
Cestou přes Trávník na Randa volali lidé, někteří ze zřícenin svých domů, a ptali se, zda mohou být nápomocni. Rand je vnímal jenom jako mumlání na pozadí, dokonce i když vedle něj při řeči kousek šli. Aniž by se nad tím skutečně zamyslel, podařilo se mu ze sebe vypravit slova, která říkala, že žádnou pomoc nepotřebuje, že je o všechno postaráno. Když od něj se starostlivými pohledy a občasnou poznámkou, že by k němu měli poslat Nyneivu, odcházeli, Rand si toho ani nevšiml. Vnímal pouze cíl, na který se celou myslí soustředil. Bran al’Vere může udělat něco, čím by pomohl Tamovi. Co by to mohlo být, nad tím se Rand raději nezamýšlel. Ale starosta určitě něco udělá, něco vymyslí.