Hostinec téměř zcela unikl katastroíé, která postihla polovinu vesnice. Na zdech bylo pár ohořelých míst, ale červená tašková střecha se ve slunci leskla stejně jako jindy. Nicméně z formanova povozu zůstaly jenom začernalé železné obruče opřené o ohořelé tělo vozu, které nyní spočívalo na zemi. Velké kulaté obruče, jež držely plátěný kryt, se bláznivě nakláněly, každá pod jiným úhlem.
Na starých kamenných základech seděl se zkříženýma nohama Tom Merrilin a malými nůžtičkami pečlivě ostříhával ohořelé okraje záplat na svém plášti. Když se Rand doplahočil blíž, kejklíř plášť i nůžky odložil. Aniž by se ptal, zda Rand potřebuje nebo chce pomoci, seskočil dolů a zvedl zadek nosítek.
„Dovnitř? Jistě, jistě. Neboj se, chlapče. Vaše vědma se o něj postará. Viděl jsem ji při práci, dřela celou noc a je zručná a schopná. Mohlo by to být mnohem horší. Někteří v noci umřeli. Možná jich nebylo moc, ale i jediný by pro mě byl příliš. Starej Fain prostě zmizel, a to je ze všeho nejhorší. Trolloci žerou všechno. Měl bys poděkovat Světlu, že je tvůj otec pořád ještě tady a naživu, aby ho mohla dát vědma do pořádku.“
Rand si v duchu opakoval slova – Je to můj otec! – a kejklířův hlas potlačil na pouhý zvuk, kterého si nevšímal víc než bzučení mouchy. Další soucit by neunesl, ani další pokusy, jak mu zlepšit náladu. Teď ne. Ne, dokud mu Bran al’Vere neřekne, jak by mohl Tamovi pomoci.
Náhle zjistil, že stojí proti jakési škrábanici na dveřích do hostince, klikaté čáře načrtnuté ohořelým klacíkem, slze, nakreslené dřevěným uhlím, postavené na špičku. Tolik se toho přihodilo, že ho nález dračího špičáku na dveřích do hostince U Vinného střiku ani nepřekvapil. Proč by měl někdo obviňovat hostinského nebo jeho rodinu z páchání zla, nebo přát hostinci neštěstí, to nechápal, ale předešlá noc jej přesvědčila o jedné věci. Všechno je možné. Úplně všechno.
Kejklíř zatlačil do nosítek a Rand zvedl závoru a vstoupil. Světnice byla až na Brana al’Verea prázdná a studená, protože nikdo neměl čas zapálit oheň. Starosta seděl u stolu a namáčel brk do kalamáře, soustředěně se mračil a šedivou hlavu skláněl nad kouskem pergamenu. Noční košili si spěšně zastrčil do kalhot a teď mu plandala kolem objemného pasu. Nepřítomně se škrábal palcem jedné bosé nohy na druhé. Měl špinavé nohy, jako by byl nejednou venku, a i přes zimu venku se přitom neobtěžoval s botami. „Co máš za problém?“ vyptával se, aniž by vzhlédl. „Pospěš si s tím. Zrovinka teď mám na práci tucet dalších věcí, a většina z nich měla být udělaná už před hodinou. Takže mám málo času i trpělivosti. No? Ven s tím!“
„Pantáto al’ Vere?“ ozval se Rand. „Je to můj otec.“
Starosta sebou trhl. „Rande? Tame!“ Odhodil brk, a jak vyskakoval, překotil židli. „Možná nás Světlo úplně neopustilo. Bál jsem se, že jste oba mrtví. Bela procválala vesnicí hodinu poté, co trolloci odešli, zpěněná a funící, jako kdyby běžela celou cestu až ze statku, a já si myslel... Na to teď není čas. Odneseme ho nahoru.“ Popadl zadek nosítek a kejklíře přitom odstrčil. „Ty dojdi pro vědmu, mistře Merriline. A pověz jí, že jsem říkal, ať si pospíší, ona bude vědět proč! Odpočívej, Tame. Brzy tě dostaneme do hezké, měkké postele. Běž, kejklíři, honem!“
Tom Merrilin zmizel dřív, než mohl Rand promluvit. „Nyneiva nic neudělá. Říkala, že mu nemůže pomoct. Věděl jsem... doufal jsem, že něco vymyslíš.“
Pantáta al’Vere se na Tama pořádně podíval a zavrtěl hlavou. „Uvidíme, chlapče. Uvidíme.“ Ale už nezněl tak přesvědčivě. „Dáme ho do postele. Aspoň bude moct odpočívat.“
Rand se nechal dotlačit ke schodům v zadní části šenku. Snažil se zachovat si jistotu, že Tam se nějak uzdraví, ale uvědomil si, že se už na začátku chytal stébla, a náhlé pochyby ve starostově hlase jím otřásly.
Ve druhém poschodí hostince, v jeho přední části, bylo půl tuctu útulných, dobře zařízených pokojů s okny vedoucími na Trávník. Většinou v nich bydlívali formani nebo lidé z Hlídky či Devenského Průseku, ale kupce, kteří každoročně přijížděli, takové pohodlné pokoje dost často překvapily. Tři byly obsazené a starosta Randa hnal do jednoho z prázdných.
Ze širokého lůžka rychle odhrnuli prošívanou přikrývku, Tama položili na silnou péřovou matraci a pod hlavu mu strčili polštáře vycpané husím peřím. Tam přitom, když s ním hýbali, pouze chraplavě dýchal, jinak nevydal ani hlásku, dokonce ani nezaúpěl, ale starosta zahnal Randovy starosti tím, že mu nařídil, aby zapálil oheň a vyhnal tak z místnosti chlad. Zatímco Rand nabíral z dřevníku vedle krbu polínka a dříví na podpal, Bran odhrnul záclony na okně, takže se ranní světlo dostalo do místnosti, a začal Tamovi jemně omývat obličej. Než se vrátil kejklíř, žár z krbu už pokoj vyhřál.
„Nepřijde,“ oznámil Tom Merrilin, když se protáhl do pokoje. Zadíval se na Randa a prudce svraštil husté bílé obočí. „Neřekls mi, že ho už viděla. Málem mi utrhla hlavu.“
„Myslel jsem... nevěděl jsem... možná by starosta mohl něco udělat, něco, aby přišla...“ Rand se obrátil od ohně k Branovi a nervózně přitom zatínal pěsti. „Pantáto al’Vere, co může udělat?“ Kulaťoučký muž bezmocně zavrtěl hlavou. Položil Tamovi na čelo namočené plátno a vyhnul se Randovým očím. „Nemůže se jen tak dívat, jak umírá, pantáto al’Vere. Musím něco udělat.“ Kejklíř se pohnul, jako by chtěl promluvit. Rand se na něj dychtivě podíval. „Máš nějaký nápad? Zkusím cokoliv.“
„Právě mě napadlo,“ řekl Tom a palcem si nacpával fajfku s dlouhou troubelí, „jestli starosta ví, kdo mu na dveře naškrábal ten dračí špičák.“ Nahlédl do hlavičky, pak na Tama, a s povzdechem vytáhl fajfku z úst. „Někdo ho už zřejmě nemá rád. Nebo možná nemá rád jeho hosty.“
Rand mu věnoval znechucený pohled a znovu se zadíval do ohně. Myšlenky mu tančily jako plameny, a jako plameny se také pevně soustředily na jedno místo. Nevzdá se. Nemohl tu jenom tak stát a dívat se, jak Tam umírá. Můj otec, opakoval si v duchu zuřivě. Můj otec. Jakmile horečka pomine, všechno se vyjasní. Nejdřív však horečka. Jenomže jak?
Bran al’Vere při pohledu na Randova záda stiskl rty a pohled, který upřel na kejklíře, by zarazil i medvěda, ale Tom jenom vyčkával, jako by si toho nevšiml.
„Možná je to práce jednoho z Congarů nebo Coplinů,“ poznamenal starosta nakonec, „i když jenom Světlo ví, kterého z nich. Je jich plno, a pokud se o někom dá říct něco špatnýho, vlastně i když nedá, oni to řeknou. Cenn Buie má vedle nich med na jazyku.“
„Ten vůz, který dorazil těsně před svítáním?“ zeptal se kejklíř. „Trolloka ani nezahlídli, a jediný, co je zajímalo, bylo, kdy začne slavnost, jako by neviděli, že půlka dědiny lehla popelem.“
Pantáta al’Vere zachmuřeně přikývl. „Jedna větev rodiny. Ale oni jsou všichni skoro stejní. Ten hlupák Darl Coplin strávil půl noci tím, že žádal, abych vyhnal paní Moirain a pana Lana z hostince i z vesnice, jako by tu bez nich vůbec nějaká vesnice zůstala.“
Rand jejich rozhovor poslouchal jen na půl ucha, ale poslední slova ho přiměla se zeptat. „Co udělali?“