„No, ona z čistý noční oblohy přivolala ohnivou kouli,“ vyklá dal pantáta al’Vere. „Poslala ji rovnou na ty trolloky. Musels vidět stromy poté, co je ta koule zasáhla. Trolloci si nevedli o moc líp.“
„Moirain?“ vydechl nevěřícně Rand a starosta přikývl.
„Paní Moirain. A pan Lan byl s tím svým mečem jako smršť. S mečem? Ten chlap je sám o sobě zbraň, a zároveň na deseti místech, aspoň to tak vypadalo. Ať shořím, ale rozhodně bych tomu neuvěřil, kdybych nevyšel ven a neviděl...“ Starosta si rukou přejel holou lebku. „Jarniční návštěvy právě začaly, my měli ruce plné dárků a medových koláčků a hlavy plné vína, potom zaštěkal pes, a najednou ti dva vyrazili z hostince, proběhli vesnicí a křičeli něco o trollocích. Myslel jsem, že přebrali vína. Koneckonců... trolloci? Pak, než si někdo uvědomil, co se vlastně děje, ti... ti tvorové byli mezi námi v ulicích, meči sekali do lidí, zapalovali domy a vyli, až člověku tuhla krev v žilách.“ Znechuceně si odfrkl. „My jsme jenom pobíhali kolem jako slepice, když se do kurníku dostane liška, dokud nám pan Lan nezvedl mandle.“
„Nemusíte na sebe být tak tvrdý,“ řekl Tom. „Dělali jste, co jste mohli. Ne všichni trolloci, co tam leží, padli rukama těch dvou.“ „Hmm... ano, no.“ Pantáta al’ Vere se otřásl. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Aes Sedai v Emondově Roli. A pan Lan je strážce.“ „Aes Sedai?“ špitl Rand. „To nemůže být pravda. Mluvil jsem s ní. Není... Nemá...“
„Snad sis nemyslel, že nosí nějaký nápis?“ podotkl starosta suše. „Třeba ‚Aes Sedai‘ napsaný na zádech a možná i ‚Nebezpečí, držte se dál‘?“ Náhle se plácl do čela. „Aes Sedai. Jsem to ale hlupák, mozek už mi neslouží. Je tu naděje, Rande, jestli to jseš ochotný zkusit. Nemůžu ti říct, abys to udělal, a nevím, jestli bych na to já sám měl nervy, kdybych byl na tvým místě.“
„Naděje?“ zeptal se Rand. „Zkusím cokoliv, jestli to opravdu pomůže.“
„Aes Sedai umí skutečně léčit, Rande. Ať shořím, mládenče, slyšels přece ty příběhy. Dokážou vyléčit tam, kde všechny léky selhaly. Kejklíři, měl bys mít lepší paměť. Příběhy kejklířů jsou Aes Sedai plný. Proč jsi nic neřekl, místo abys mě v tom nechal máchat?“
„Jsem tady cizí,“ namítl Tom a toužebně se díval na nezapálenou fajflcu, „a soused Coplin není jediný, kdo nechce mít s Aes Sedai nic do činění. Bylo lepší, když jsi na to přišel ty.“
„Aes Sedai,“ mumlal Rand a snažil se zařadit ženu, která se na něj usmála, do příběhů. Pomoc od Aes Sedai byla občas horší než pomoc žádná, to se vyprávělo, jako jed v koláči, a jejich dary v sobě vždycky měly háček jako návnada. Peníz v kapse, peníz, který mu dala Moirain, ho náhle začal pálit jako uhlík. Tak tak se udržel, aby ho nevytáhl z kapsy a nevyhodil z okna.
„Nikdo nechce mít s Aes Sedai nic do činění, mládenče,“ řekl pomalu starosta. „Je to jediná možnost, která mě napadá, nicméně to není lehké rozhodování. Nemůžu to udělat za tebe, ale neviděl jsem, že by paní Moirain udělala něco špatnýho... Moirain Sedai bych jí, hádám, měl říkat. Někdy,“ věnoval významný pohled Tamovi, „se musíš chopit šance, i když je jenom maličká.“
„Někdy příběhy trochu přehánějí,“ dodal Tom, a slova jako by z něj někdo tahal párem koní. „Někdy. Kromě toho, chlapče, co můžeš dělat jinýho?“
„Nic,“ povzdechl si Rand. Tam pořád ještě nehnul ani svalem a oči měl zapadlé, jako by stonal celý týden. „Půjdu... půjdu ji najít.“
„Na druhé straně mostu,“ poradil mu kejklíř, „kde... odklízejí mrtvý trolloky. Buď ale opatrný, chlapče. Aes Sedai dělají, co dělají, z vlastních důvodů, a ne vždy jsou ty důvody stejné, jako je vidí ostatní.“
Poslední slova už za Randem křičel do dveří. Rand si musel přidržovat jílec meče, aby se mu pochva při běhu nepletla mezi nohy, ale nechtěl ztrácet čas tím, že by si ji sundával. Seběhl po schodech a vyrazil ven z hostince. Na únavu prozatím zcela zapomněl. Naděje pro Tama, byť malá, stačila, aby překonal noc beze spánku. To, že ta naděje pocházela od Aes Sedai, nebo co by to mohlo stát, tím se teď nechtěl zabývat. A co se týkalo toho, že se má postavit tváří v tvář Aes Sedai... Zhluboka se nadechl a rozběhl se rychleji.
Hranice byly vztyčeny dost daleko na sever za posledními domy, na té straně silnice do Hlídky, kde leželo Západní polesí. Vítr pořád ještě odnášel černé sloupy mastného kouře od vesnice, nicméně i tak se ve vzduchu vznášel nasládlý zápach, jako by někdo zapomněl pečeni na ohni. Randovi se obrátil žaludek, a když poznal jeho zdroj, polkl. Ohně na Bel Tin byly hezky využity. Lidé, kteří přikládali, měli přes nos a ústa přetažené kusy látky, ale jejich výrazy prozrazovaly, že ocet, použitý ke zvlhčení látky, nedostačuje. I kdyby zápach přerazil, pořád věděli, že je tu, a pořád věděli, co dělají.
Dva muži odvazovali postroj jednoho z velkých dhurranů od kotníků jednoho z trolloků. Lan, dřepící vedle těla, odhodil pokrývku, takže bylo vidět trollokova ramena a hlavu zakončenou kozím mulcem. Jak Rand přibíhal, strážce od trollokovy černé kroužkové košile s bodci na rameni odepjal kovový odznak, krvavě rudý trojzubec.
„Ko’bal,“ oznámil. Vyhodil odznak do vzduchu a se zavrčením jej zachytil. „To je zatím sedm tlup.“
Moirain seděla se zkříženýma nohama o kousek dál na zemi a unaveně zavrtěla hlavou. Na kolenou měla položenou hůl pokrytou od jednoho konce k druhému vyřezávanými liánami a květinami a její šaty působily oním zmuchlaným dojmem, který vznikal příliš dlouhým nošením. „Sedm tlup. Sedm! Tolik jich nebylo pohromadě od trollockých válek. Na špatné zprávy ještě horší. Mám strach, Lane. Myslela jsem, že jsme získali náskok, ale možná jsme ještě víc pozadu než kdy předtím.“
Rand na ni hleděl neschopen promluvit. Aes Sedai. Snažil se sám sebe přesvědčit, že nebude vypadat jinak, teď, když ví, na koho... na co se dívá, a k jeho úžasu nevypadala. Už nevypadala tak svěží, ne když jí vlasy visely v rozcuchaných pramenech a na nose měla slabou šmouhu od sazí, ale zase tak odlišně taky nevypadala. Na Aes Sedai určitě muselo být něco, co by prozrazovalo, o koho jde. Na druhou stranu, pokud vzhled odrážel nitro a pokud příběhy mluvily pravdu, pak by měla vypadat spíš jako trollok než jako velice hezká žena, jejíž důstojnosti neuškodilo ani to, že seděla na zemi. A mohla by pomoci Tamovi. Ať to stojí, co to stojí, tohle bylo ze všeho nejdůležitější.
Rand se zhluboka nadechl. „Paní Moirain... chci říct, Moirain Sedai.“ Oba se na něj podívali a Rand pod jejím pohledem ztuhl. Nebyl to ten klidný, usměvavý výraz, jaký si pamatoval z Trávníku. Měla vyčerpanou tvář, ale její tmavé oči byly očima jestřába. Aes Sedai. Ty, které rozbily svět. Loutkářky, které tahaly za provázky a nutily korunované hlavy i celé státy tancovat podle záměrů, který znaly pouze ženy z Tar Valonu.
„Trocha světla v temnotě,“ zamumlala Aes Sedai. Zvedla hlas. „Jaké máš sny, Rande al’Thore?“
Rand na ni zíral. „Sny?“
„Noc jako tato by měla člověku způsobit ošklivé sny, Rande. Pokud trpíš nočními můrami, musíš mi o nich povyprávět. Občas mohu s ošklivými sny pomoci.“
„Moje spaní je v pořádku... Jedná se o mého otce. Je zraněný. Je to jenom škrábnutí, ale spaluje ho horečka. Vědma mu nepomůže. Říká, že nemůže. Ale příběhy...“ Moirain pozvedla obočí a Rand se zarazil a ztěžka polkl. Světlo, existuje nějaký příběh o Aes Sedai, v němž by nebyla zločincem? Pohlédl na strážce, ale Lana zřejmě víc zajímal mrtvý trollok než něco, co vykládal Rand. Ten se nervózně zadíval zpátky na Moirain a pokračoval. „Já... ach... říká se, že Aes Sedai umí léčit. Kdybys mu mohla pomoct... udělat pro něj něco... ať to stojí, co to stojí... chci říct...“ Zhluboka se nadechl a spěšně dokončil větu. „Zaplatím, co budu moct, jestli mu pomůžeš. Cokoliv.“