„Jakoukoliv cenu,“ uvažovala Moirain napůl pro sebe. „O cenách si promluvíme později, Rande, pokud vůbec. Nemohu ti nic slíbit. Vaše vědma ví, o čem mluví. Udělám, co budu moci, ale kolo času zastavit nemohu.“
„Dřív nebo později přijde smrt ke každému,“ poznamenal temně strážce, „pokud neslouží Temnému, a tu cenu jsou ochotní zaplatit jenom hlupáci.“
Moirain mlaskla. „Nemluv tak ponuře, Lane. Máme důvod oslavovat. Sice malý, ale je to důvod.“ Za pomoci hole se postavila. „Vezmi mě ke svému otci, Rande. Pomohu mu, pokud to zvládnu. Příliš mnoho zdejších lidí moji pomoc odmítlo. Taky slyšeli ty příběhy,“ dodala suše.
„Je v hostinci,“ řekl jí Rand. „Tudy. A děkuju. Děkuju mockrát!“ Lan s Moirain se vydali za ním, ale on je rychle o kus předběhl. Netrpělivě zpomalil, aby ho mohli dojít, a znovu se vrhl dopředu a opět musel počkat.
„Prosím, pospěšte si,“ pobízel je, tolik chtěl Tamovi sehnat pomoc, že si ani neuvědomil, jak troufalé je popohánět Aes Sedai. „Ta horečka ho spaluje.“
Lan se na něj zamračil. „Copak nevidíš, že je unavená? To, co dělala včera v noci, bylo, dokonce i s angrialem, jako kdyby pobíhala po vesnici s pytlem kamení na zádech. Nevím, proč bys za to měl stát, ovčáku, ať už ona říká cokoliv.“
Rand zamrkal a držel jazyk za zuby.
„Jen klidně, příteli,“ ozvala se Moirain. Aniž by zpomalila, poplácala strážce po rameni. Ten se nad ní ochranářsky tyčil, jako by jí mohl dodat pouhou svou blízkostí sílu. „Ty myslíš jenom na mě. Proč by on neměl stejně myslet na svého otce?“ Lan se zachmuřil ještě víc, ale zmlkl. „Jdu jak nejrychleji mohu, Rande, máš moje slovo.“
Rand nevěděl, čemu má věřit – jejím divokým očím, či klidnému hlasu – ne zrovna mírnému, spíš pevnému a zvyklému velet. Nebo možná šlo oboje dohromady. Aes Sedai. Nyní se zapletl. Přizpůsobil svůj krok jejich a snažil se nemyslet na to, jaká by mohla být cena, o které si promluví později.
8
Bezpečné místo
Rand sice ještě ani neprošel dveřmi, ale očima už hledal svého otce – svého otce bez ohledu na to, co říkal kdokoliv. Tam se nehýbal. Oči měl stále zavřené, namáhavě lapal po dechu a chrčel. Bělovlasý kejklíř se přestal bavit se starostou – který se opět skláněl nad lůžkem a ošetřoval Tama – a vrhl na Moirain neklidný pohled. Aes Sedai si ho nevšímala. Vlastně si nevšímala nikoho v místnosti kromě Tama, na něhož se však soustředěně mračila.
Tom si strčil nezapálenou fajfku mezi zuby, znovu ji vytáhl a zamračil se na ni. „Člověk si ani nemůže v klidu zabafat,“ zabručel. „Radši bych měl dohlídnout, aby mi nějaký sedlák neukradl plášť, protože potřebuje udržet v teple krávu. Aspoň si venku může zapálit.“ Rychle opustil místnost.
Lan za ním hleděl a hranatou tvář měl bezvýraznou, jako by byla vytesána z kamene. „Ten chlap se mi nelíbí. Je v něm něco, čemu nedůvěřuji. Včera v noci jsem z něj neviděl ani chlup.“
„Byl tam,“ ozval se Bran a nejistě pozoroval Moirain. „Musel být. Ten plášť mu neohořel u krbu.“
Randovi bylo jedno, jestli kejklíř strávil minulou noc ukrytý ve stáji. „Co táta?“ zeptal se Moirain úpěnlivě.
Bran otevřel ústa, ale než mohl promluvit, Moirain řekla: „Jen nás tu nech, starosto al’Vere. Teď tady stejně nemůžeš nic udělat, jenom bys mi překážel.“
Bran chvíli váhal, nelíbilo se mu, když mu někdo rozkazoval v jeho vlastním hostinci, nicméně nechtěl neuposlechnout Aes Sedai. Nakonec se narovnal a poplácal Randa po rameni. „Pojď se mnou, chlapče. Necháme Moirain Sedai její... ech... její... Dole bys mi mohl pomoct se spoustou věcí. Než se naděješ, Tam bude chtít svoji fajfku a holbu piva.“
„Může zůstat?“ Rand se obracel na Moirain, i když ona si očividně všímala pouze Tama. Bran zesílil stisk, ale Rand si ho nevšímal. „Prosím! Nebudu překážet. Ani nebudeš vědět, že tady jsem. Je to můj otec,“ dodal s prudkostí, která jeho samotného překvapila, a starostovi se překvapením rozšířily oči. Rand doufal, že to ostatní budou přičítat únavě nebo napětí z jednání s Aes Sedai.
„No ano,“ svolila Moirain netrpělivě. Plášť i hůl zatím ledabyle přehodila přes jedinou židli v místnosti a nyní si vyhrnovala rukávy šatů až k loktům. Ani na okamžik nepřestávala věnovat výhradní pozornost Tamovi, dokonce i když promluvila. „Sedni si tamhle. A ty taky, Lane.“ Neurčitě ukázala směrem k lavici u zdi. Pomalu Tama přejela očima od hlavy k patě, ale Rand měl zvláštní pocit, že se jakýmsi způsobem dívá za něj. „Můžete mluvit, jestli chcete,“ pokračovala Moirain nepřítomně, „ale potichu. Už běž, pantáto al’Vere. Tohle je pokoj nemocného, ne poradní síň. Dohlédni na to, aby mne nikdo nerušil.“
Starosta si cosi zabručel, samozřejmě že ne tak hlasitě, aby to upoutalo její pozornost, ještě jednou Randovi stiskl rameno a pak za sebou poslušně, i když váhavě, zavřel dveře.
Aes Sedai si něco mumlala, klekla si k lůžku a zlehka Tamovi položila ruku na prsa. Zavřela oči a dlouhou dobu se nehýbala a mlčela.
V příbězích o Aes Sedai byly jejich zázraky vždycky doprovázeny hromy a blesky či jinými úkazy, které dokazovaly moc a velikou sílu. Síla. Jediná síla, čerpaná z pravého zdroje, který pohání kolo času. To nebylo něco, o čem by Rand chtěl přemýšlet. Tam by mohl přijít do styku se Bílou, a on sám sedí ve stejné místnosti, kde by mohlo být síly použito. Ve stejné vesnici bylo už tak dost špatné. Avšak podle toho, co viděl, mohla Moirain klidně usnout. Nicméně mu připadalo, že Tamovi se dýchá lehčeji. Musela něco dělat. Byl tak napjatý, že když Lan tiše promluvil, Rand nadskočil.
„Ta tvoje zbraň. Nemá náhodou volavku taky na čepeli?“ Rand na strážce chvíli zíral, protože pořádně nepochopil, o čem to Lan vlastně mluví. Na Tamův meč díky jednání s Aes Sedai úplně zapomněl. Už mu taky nepřipadal tak těžký. „Ano, je. Co to dělá?“
„Nenapadlo by mě, že na místě, jako je tohle, najdu meč se znamením volavky,“ poznamenal Lan.
„Patří mému otci.“ Rand sklouzl pohledem na Lanův meč, jehož jílec bylo pod pláštěm tak tak vidět. Oba meče vypadaly dosti podobně, jen na strážcově meči nebyly žádné volavky. Vrátil se pohledem k posteli. Tamovi se opravdu dýchalo lépe, chrčení zmizelo. Tím si byl jist. „Koupil ho kdysi dávno.“
„Dost zvláštní, aby si ovčák koupil něco takového.“
Rand se úkosem zadíval na Lana. Vyptával-li se na meč cizinec, strkal nos do cizích věcí. Vyptával-li se strážce... Musel však něco říci. „Nikdy ho, pokud vím, nepoužíval. Říkal, že není k ničemu. Teda až do včerejška. Do té doby jsem ani nevěděl, že ho má.“
„Říkal, že není k ničemu, co? No, vždycky si to ale myslet nemusel.“ Lan krátce prstem pohladil pochvu u Randova pasu. „Existují místa, kde je volavka znamením mistra šermíře. Ta čepel musela putovat zvláštními cestami, když skončila u ovčáka ve Dvouříčí.“
Rand nevyslovenou otázku pominul. Moirain se pořád ještě nehýbala. Dělá Aes Sedai vůbec něco? Rand se otřásl a zamnul si ruce, nebyl si jist, zda chce skutečně vědět, co dělá. Aes Sedai.
V té chvíli ho napadla vlastní otázka, taková, kterou nechtěl položit, ale na kterou potřeboval odpověď. „Starosta...“ Odkašlal si a zhluboka se nadechl. „Starosta řekl, že ze vsi něco zůstalo jedině díky vám dvěma.“ Přiměl se pohlédnout na strážce zpříma. „Kdybyste věděli o muži v lese... muži, který děsí lidi jenom tím, že se na ně dívá... varovalo by vás to? Muž, který má koně, co nevydává žádné zvuky? A vítr mu nepohne pláštěm? Věděli byste, že se něco stane? Mohli byste to s Moirain Sedai zastavit, kdybyste o tom bývali věděli?“