„Ne bez půltuctu sester,“ ozvala se Moirain a Rand sebou trhl. Pořád ještě klečela vedle lůžka, ale teď už se Tama nedotýkala a napůl se otočila k nim dvěma na lavici. „Kdybych byla věděla, když jsem opouštěla Tar Valon, že tady najdu trolloky a myrddraala, byla bych jich s sebou půl tuctu vzala, i tucet, i kdybych je musela přitáhnout za límec. Co se týče mě, ani varování měsíc předem by moc nepomohlo. Možná vůbec. Jedna osoba může udělat jen určité věci, i když povolá jedinou sílu, a těch trolloků tu včera v noci nejspíš bylo roztroušených hodně přes stovku. Celá pěst.“
„Stejně by ale bylo bývalo dobré to vědět,“ poznamenal ostře Lan a výtkou mířil na Randa. „Kdy jsi ho viděl, přesně, a kde?“
„Na tom teď nezáleží,“ zarazila ho Moirain. „Nechci, aby si ten chlapec myslel, že je to jeho vina, když není. Je to spíš moje vina. Ten zatracený krkavec včera, to, jak se choval, mě mělo varovat. A tebe taky, starý brachu.“ Rozzlobeně mlaskla. „Tolik jsem si vě řila, až to hraničilo s nadutostí, byla jsem si jistá, že ruka Temného tak daleko nedosáhne. Ani tak tvrdě, aspoň zatím ne. Tolik jistá.“ Rand zamrkal. „Krkavec? Tomu nerozumím.“
„Mrchožrouti.“ Lan se znechuceně ušklíbl. „Přisluhovači Temného často vyhledávají špehy mezi tvory, kteří se živí mrtvolami. Většinou krkavce a vrány. Občas, ve městech, i krysy.“
Randovi přejel mráz po zádech. Krkavci a vrány jako špehové Temného? Teď bylo krkavců a vran všude kolem plno. Ruka Temného, říkala Moirain. Temný tu byl vždycky – to Rand věděl – ale pokud jste se snažili kráčet cestou Světla, snažili jste se vést dobrý život a nepojmenovali jste ho, nemohl vám ublížit. V to všichni věřili, všichni byli tou vírou odkojeni spolu s mateřským mlékem. Ale Moirain přece říkala...
Randovi padl pohled na Tama a všechno ostatní se mu vypařilo z hlavy. Otec měl tvář o poznání méně zarudlou než dřív a dýchal téměř normálně. Rand by byl vyskočil, kdyby ho byl Lan nepopadl za ruku. „Zvládla jsi to.“
Moirain zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Zatím ne. Doufám, že je to jenom zatím. Trolloci vyrábějí zbraně v kovárně v údolí jménem Thakan’dar, přímo na svazích samotného Shayol Ghulu. Někteří to místo poskvrní, kov je pak nakažen zlem. Tyto nakažené zbraně způsobují rány, které se bez pomoci nezhojí, taky způsobují smrtící horečky a podivné choroby, které se nedají léčit léky. Utišila jsem jeho bolest, ale tu nákazu, jejich znamení, má pořád ještě v těle. Pokud by to tak zůstalo, znovu se objeví horečka, která ho zcela stráví.“
„Ale ty to tak nenecháš.“ Randova slova byla napůl prosba, napůl rozkaz. Šokovaně si uvědomil, jak to vlastně mluví s Aes Sedai, ale ona si jeho tónu zjevně nevšimla.
„Nenechám,“ souhlasila prostě. „Jsem, Rande, velice unavená, a včera v noci jsem si nemohla odpočinout. Normálně by na tom nezáleželo, jenže tenhle druh poranění... Tohle,“ vytáhla z kapsy balíček bílého hedvábí, „je angrial.“ Všimla si Randova výrazu. „Takže angrial znáš. Dobrá.“
Rand se nevědomky nakláněl dozadu, dál od ní a od toho, co držela v ruce. Jen pár příběhů se zmiňovalo o angrialu, pozůstatku z věku pověstí, který Aes Sedai používaly k provádění svých největších zázraků. Randa poplašilo, když viděl, jak Moirain vybaluje hladkou slonovinovou figurku, věkem ztmavlou do tmavohněda. Nebyla delší než její ruka a představovala ženu v rozevlátém rouchu s dlouhými vlasy spadajícími jí na ramena.
„Už dávno nevíme, jak se vyrábějí,“ vykládala Moirain. „Tolik toho bylo ztraceno, a možná to nebude nikdy znovu objeveno. Tak málo jich zůstalo, amyrlinin stolec mi málem nedovolil, abych si tenhle vzala. Kvůli Emondově Roli i kvůli tvému otci je dobře, že mi amyrlin dala své svolení. Ale nesmíš moc doufat. Ani s ním nemohu udělat o moc víc, než co bych bez něj udělala včera, a ta nákaza je silná. Rána měla čas se zanítit.“
„Ty mu můžeš pomoct,“ tvrdil Rand ohnivě. „Já vím, že ty můžeš.“
Moirain se usmála, tak tak zvedla koutky úst. „Uvidíme.“ Pak se obrátila k Tamovi. Jednu ruku mu položila na čelo, druhou sevřela slonovinovou figurku. Zavřela oči a vypadala soustředěně. Málem nedýchala.
„Ten jezdec, o kterém jsi mluvil,“ ozval se tiše Lan, „ten, který tě vyděsil – to byl určitě myrddraal.“
„Myrddraal?“ vyjekl Rand. „Ale mizelci jsou pět sáhů vysocí a...“ Slova mu pod strážcovým neveselým úšklebkem zamrzla za rtech.
„Občas, ovčáku, příběhy pravdu zveličují. Věř mi, pravda o půllidech je velká až dost. Půlčlověk, číhač, mizelec, stínomil, jména závisí na zemi, ve které jsi, ale všechna znamenají myrddraal. Mizelci jsou zplozenci trolloků, návrat k lidskému rodu. Hrůzopáni lidi používali k vytvoření trolloků. Myrddraalové jsou skoro jako lidé. Jsou více podobní lidem, ale vady, které deformují trolloky, jsou u nich také vyjádřeny silněji. Půllidé mají určitou moc, moc, která vyvěrá z Temného. Jenom nejslabší z Aes Sedai by se nedokázaly mizelci vyrovnat, jeden protl jednomu, ale mnoho dobrých mužů a pravda proti nim neuspěli. Od válek, které zakončily věk pověstí, a od chvíle, kdy byli Zaprodanci znovu spoutáni, jsou oni mozkem, který trollockým pěstem říká, kde zaútočit. Za dnů trollockých válek vedli půllidé trolloky do bitvy pod hrůzopány.“
„Vyděsil mě,“ řekl Rand mdle. „Jenom se na mě podíval a...“ Otřásl se.
„Není nutné se hanbit, ovčáku. Mě vyděsili taky. Viděl jsem muže, kteří byli po celý život vojáky, a ztuhli jako pták před ha dem, když se postavili půlčlověku. Na severu, v Hraničních stá tech kolem Velké Morny, mají rčení. Pohled bezokého je strach.“
„Bezokého?“ podivil se Rand a Lan kývl.
„Myrddraalové vidí jako orli, v noci i ve dne, ale nemají oči. Moc věcí nebezpečnějších než postavit se myrddraalovi mě tedy nenapadá. S Moirain Sedai jsme se toho, který tu byl včera v noci, několikrát pokoušeli zabít, a pokaždé jsme neuspěli. Půllidé mají Temného štěstí.“
Rand ztěžka polkl. „Jeden trollok říkal, že si se mnou chce myrddraal promluvit. Nevěděl jsem, co to znamená.“
Lan prudce zvedl hlavu a oči měl jako modré kameny. „Tys mluvil s trollokem?“
„Ne tak úplně,“ koktal Rand. Strážcův pohled byl jako past. „On mluvil se mnou. Říkal, že mi neublíží, že si se mnou chce promluvit myrddraal. Pak se mě pokusil zabít.“ Rand si olízl rty a rukou pohladil jemnou kůži na jílci meče. Krátkými, kostrbatými větami strážci pověděl, jak se vrátil do domu. „Místo toho jsem já zabil jeho,“ dokončil. „Vlastně úplnou náhodou. Skočil na mě, a já měl v ruce meč.“
Lanův výraz trochu změkl, tedy pokud se dá o kameni říci, že změkl. „Přesto je to věc, o které ses měl zmínit, ovčáku. Až do včerejší noci bylo jižně od Hraničních států jen pár lidí, kteří mohli tvrdit, že viděli trolloka, natož aby ho zabili.“
„A ještě méně těch, kteří trolloka zabili sami bez cizí pomoci,“ dodala unaveně Moirain. „Je to hotovo, Rande. Lane, pomoz mi vstát.“
Strážce k ní přiskočil, ale nebyl rychlejší než Rand, který se vrhl k posteli. Tam měl na dotek chladnou kůži, i když tvář měl stále ještě bledou a propadlou, jako by strávil příliš dlouhou dobu ve tmě. Oči měl zavřené, ale dýchal zhluboka, jako ve spánku.