„Teď už bude v pořádku?“ zeptal se dychtivě Rand.
„Bude-li odpočívat, tak ano,“ ujistila ho Moirain. „Pár týdnů v posteli, a bude jako dřív.“ Krok měla nejistý i přesto, že ji Lan podpíral. Strážce smetl plášť i hůl z čalouněné židle, aby si měla kam sednout, a ona se s povzdechem posadila. Pomalu pečlivě zabalila angrial zase do hedvábí a vrátila ho do kapsy.
Randovi se třásla ramena. Kousal se do rtů, aby se nesmál na hlas. Zároveň si musel otírat oči, protože je měl plné slz. „Děkuju.“ „Ve věku pověstí,“ pokračovala Moirain, „mohly některé Aes Sedai rozdmýchat život a zdraví v plamen, pokud jen zůstala aspoň jiskřička. Ty dny jsou však pryč – možná navěky. Tolik bylo ztraceno, nejen výroba angrialu. Tolik bylo možné udělat, o čem se my ani neodvažujeme snít, jestli si na to vůbec vzpomeneme. Je nás teď tak málo. Některá nadání už skoro zmizela, a mnoho těch, která zůstala, jsou oslabená. Musí tu být vůle i síla, aby mělo tělo z čeho čerpat, dokonce ani nejsilnější z nás nemohou udělat nic po způsobu léčení. Štěstí je, že tvůj otec je silný muž, a to na těle i na duchu. Jak to zatím vypadá, při zápase o svůj život přišel o mnoho sil, teď se však musí zotavit. To bude chvíli trvat, ale nákaza je pryč.“
„Nikdy ti to nebudu moct oplatit,“ řekl Rand, aniž by odtrhl oči od Tama, „ale jestli pro tebe může něco udělat, udělám to. Cokoliv.“ Vzpomněl si na řeči o cenách a na svůj slib. Klečel vedle Tama a myslel to ještě vážněji než předtím, ale pořád se na ni nedokázal podívat. „Cokoliv. Pokud to neublíží vesnici nebo mým přátelům.“
Moirain odmítavě zvedla ruku. „Považuješ-li to za nezbytné. Ale stejně bych si s tebou ráda popovídala. Bezpochyby odjedeš zároveň s námi, a pak budeme mít na povídání dost času.“
„Odjet!“ vzkřikl Rand a spěšně vstal. „To je to vážně tak špatné? Každý mi tu připadá, jako by byl připravený začít opravovat. My tady ve Dvouříčí jsme hezky usazený lid. Nikdo nikdy neodjíždí.“
„Rande...“
„A kam bychom šli? Padan Fain říkal, že počasí je špatné úplně všude. To je... byl... forman. Trolloci...“ Rand polkl a přál si, aby mu Tom Merrilin nebyl prozradil, čím se trolloci živí. „Nejlepší mi připadá zůstat přímo tady, kam patříme, ve Dvouříčí, a uvést věci zase do pořádku. Máme zaseto, a brzy se musí oteplit na stříž. Nevím, kdo začal mluvit o odjezdu – sázím se, že některý z Coplinů – ale ať to byl, kdo chtěl...“
„Ovčáku,“ vložil se do hovoru Lan, „mluvíš tam, kde bys měl poslouchat.“
Rand na ně na oba zamrkal. Uvědomil si, že mluvil téměř nesouvisle, že žvanil, zatímco se mu Moirain snažila něco sdělit. Nevěděl, co říci, jak se omluvit, ale Moirain se usmála dřív, než na to přišel.
„Chápu, jak se cítíš, Rande,“ řekla, a Rand měl nepříjemný pocit, že to opravdu ví. „Už na to nemysli.“ Stiskla rty a zavrtěla hlavou. „Teď vidím, že jsem tuhle věc nezvládla. Myslím, že jsem si měla nejdřív odpočinout. Jsi to ty, kdo odchází, Rande. Musíš odejít, abys zachránil svoji vesnici.“
„Já?“ Rand si odkašlal a zkusil to znovu. „Já?“ Tentokrát to znělo o něco lépe. „Proč musím odejít? Vůbec ničemu nerozumím. Nechci nikam chodit.“
Moirain se zadívala na Lana a strážce ji pustil. Prohlédl si Randa zpod kožené čelenky, a ten měl dojem, že ho znovu váží na neviditelných vážkách. „Copak jsi nevěděl,“ ozval se náhle Lan, „že na některé domy vůbec nezaútočili?“
„Půlka vesnice lehla popelem,“ namítl Rand, ale strážce jeho námitku odehnal mávnutím ruky.
„Některé domy zapálili pouze proto, aby způsobili zmatek. Pak si jich trolloci dál už nevšímali, ani lidí, kteří z nich utekli, pokud se náhodou nedostali do cesty skutečnému útoku. Lidé, kteří sem přišli z okolních statků, většinou z trolloka nezahlédli ani chlup a celého jedině z dálky. Většinou ani nevěděli, že se něco děje, dokud neuviděli vesnici.“
„Slyšel jsem o Darlu Coplinovi,“ řekl pomalu Rand. „Myslel jsem si, že to jenom nezapadá.“
„Napadli pouze dva statky,“ pokračoval Lan. „Váš a ještě jeden. Kvůli Bel Tinu byli všichni z toho dnihého statku už ve vsi. Mnoho lidí se zachránilo, protože myrddraal neměl ponětí o vašich dvouříčských zvycích. Slavnost a Jarnice mu úkol nešmírně ztížily, jenže to on nevěděl.“
Rand pohlédl na Moirain, která se nakláněla v židli, ale neříkala nic, jenom ho pozorovala a na rtech měla položený prst. „Náš statek a čí ještě?“ zeptal se Rand nakonec.
„Statek Aybarů,“ odvětil Lan. „Tady v Emondově Roli napadli nejdřív kovárnu, dům kováře a dům pantáty Cauthona.“
Randovi náhle vyschlo v ústech. „To je šílený,“ povedlo se mu ze sebe vypravit, a pak nadskočil, protože Moirain se narovnala. „Ne šílené, Rande,“ řekla. „Záměrné. Trolloci do Emondovy
Role nepřišli náhodou, a to, co udělali, neudělali z lásky k zabíjení a pálení, i když je to jistě velice potěšilo. Věděli po čem, nebo spíš po kom, jdou. Trolloci sem přišli zabít nebo zajmout mladé muže určitého věku, kteří žijí nedaleko Emondovy Role.“
„Mého věku?“ Randovi se třásl hlas, ale jemu na tom nezáleželo. „Světlo! Mat. A co Perrin?“
„Živí a zdraví,“ ujistila Moirain, „i když trochu umazaní od sazí.“ „Ban Crawe a Lem Thane?“
„Ti nikdy nebyli v nebezpečí,“ řekl Lan. „Aspoň ne ve větším než kdokoliv jiný.“
„Ale oni toho jezdce, mizelce, taky viděli, a jsou stejně staří jako já.“
„Dům pantáty Crawea ani nezničili,“ podotkla Moirain, „a mlynář i jeho rodina prospali půlku útoku, než je vzbudil hluk. Ban je o deset měsíců starší než ty a Lem o osm měsíců mladší.“ Suše se usmála jeho překvapení. „Říkala jsem ti, že jsem se poptávala. A taky jsem říkala mladí muži určitého věku. Ty a tví dva přátelé jste se narodili v rozmezí jednoho týdne. Byli jste to vy tři, koho myrddraal hledal, a nikdo jiný.“
Rand nejistě zašoupal nohama a přál si, aby se na něj takhle nedívala. Jako by mu její oči pronikaly až do mozku a přečetly si tam každičkou myšlenku. „Co by nám mohli chtít? Jsme jenom sedláci, ovčáci.“
„To je otázka, na kterou ve Dvouříčí neexistuje odpověď,“ prohlásila tiše Moirain, „nicméně odpověď je nesmírně důležitá. Trolloci v místě, kde jediného neviděli už skoro dva tisíce let, to nám hodně prozrazuje.“
„Spousta příběhů se zmiňuje o nájezdech trolloků,“ namítal neústupně Rand. „Prostě jsme tu zatím ještě žádný neměli. Strážci s trolloky bojují celou dobu.“
Lan si odfrkl. „Chlapče, čekal bych trolloky podél Velké Morny, ale ne tady, skoro šest set leguí na jih. Ten nájezd včera v noci byl stejně zuřivý, jaký bych čekal v Shienaru nebo v některém z Hraničních států.“
„Na jednom z vás,“ dodala Moirain, „nebo na všech třech je něco, čeho se Temný bojí.“
„To... to je nemožné.“ Rand doklopýtal k oknu a zahleděl se na dědinu, na lidi pracující mezi troskami. „Je mi jedno, co se stalo, tohle je prostě nemožné.“
Cosi na Trávníku upoutalo jeho pozornost. Chvíli se díval a pak si uvědomil, že je to začernalý pahýl slavnostního stromu. Skvělý Bel Tin, s formanem, kejklířem a cizinci. Rand se zachvěl a zuřivě zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, já jsem ovčák. Temného nemůžu zajímat.“
„Chtělo to dost námahy,“ prohodil zachmuřeně Lan, „dostat tolik trolloků tak daleko, aniž by je s křikem nepronásledovali od Hraničních států ke Caemlynu a ještě dál. Přál bych si vědět, jak to udělali. Opravdu věříš, že si dali takovou práci jenom proto, aby zapálili pár domků?“