„Vrátí se,“ připojila Moirain.
Rand otevřel ústa, aby Lanovi oponoval, ale tohle ho zarazilo. Prudce se obrátil k Moirain. „Vrátí? To je nemůžete zastavit? Včera v noci jste to udělali, a to jste byli překvapení. Teď víte, že tu jsou.“
„Možná,“ odtušila Moirain. „Mohla bych poslat do Tar Valonu pro několik sester, měly by mít dost času, aby se sem dostaly dřív, než je budeme potřebovat. Myrddraal taky ví, že jsem tu já, a pravděpodobně znovu nezaútočí – alespoň ne otevřeně – chybějí mu posily, další myrddraalové a víc trolloků. Budeme-li mít dost Aes Sedai a dost strážců, mohli bychom trolloky zahnat, i když neumím říci, kolik bitev by to vyžadovalo.“
Randovi hlavou bleskla představa, Emondova Role celá v plamenech. Všechny statky spálené. Taky v Hlídce a Devenském Průseku i Tarenském Přívozu. Všude popel a krev. „Ne,“ řekl a cítil, jak se v něm cosi hroutí, jako by nad čímsi ztratil kontrolu. „Proto musím odejít, že? Trolloci se nevrátí, když tu nebudu.“ Poslední zbytek zatvrzelosti ho přiměl dodat: „Pokud jdou opravdu po mně.“
Moirain nazvedla obočí, jako by ji překvapilo, že ještě není přesvědčen, ale Lan prohlásiclass="underline" „Chceš na to vsadit svou vesnici, ovčáku? Celé to svoje Dvouříčí?“
Randova umíněnost pominula. „Ne,“ zopakovala pocítil uvnitř také prázdnotu. „Perrin s Matem taky musejí odejít, že?“ Opustit Dvouříčí. Opustit domov a otce. Aspoň že Tamovi bude dobře. Aspoň ho uslyší říkat, že to, co vykládal na Kameniční cestě, bylo celé nesmysl. „Hádám bychom mohli jít do Baerlonu, nebo dokonce do Caemlynu. Slyšel jsem, že v Caemlynu je víc lidí než v celém Dvouříčí. Tam budeme v bezpečí.“ Snažil se zasmát, ale znělo to dutě. „Kdysi jsem míval o tom, že uvidím Caemlyn. Nikdy by mě nenapadlo, že k tomu dojde takhle.“
Dlouhou chvíli bylo ticho, pak řekl Lan: „Caemlyn bych za bezpečný nepovažoval. Jestli tě myrddraalové opravdu chtějí, najdou si cestu i tam. Hradby jsou pro půlčlověka ubohou překážkou. A ty jsi hlupák, jestli nevěříš, že tě chtějí opravdu hodně.“
Rand si myslel, že už klesl na duchu tak, že víc to ani nejde, ale šlo to.
„Existuje jedno bezpečné místo,“ ozvala se tiše Moirain a Rand nastražil uši. „V Tar Valonu byste byli mezi Aes Sedai a strážci. I za trollockých válek se síly Temného bály zaútočit na Zářící hradby. ‚Ten jediný útok byl zároveň jejich největší porážkou až do konce. A v Tar Valonu je shromážděno veškeré vědění, které jsme my, Aes Sedai, sesbíraly od Času šílenství. Některé útržky pocházejí dokonce ještě z věku pověstí. V Tar Valonu, pokud vůbec někde, budete moci zjistit, proč vás myrddraalové chtějí. Proč vás chce Otec lží. To ti slibuji.“
Cestu až do Tar Valonu si Rand málem nedokázal představit. Cesta na místo, kde bude obklopen Aes Sedai. Jistě, Moirain vyléčila Tama – nebo to tak aspoň vypadalo – ale byly tu všechny ty příběhy. Dost nepříjemné už bylo setrvávat v místnosti s jednou Aes Sedai, ale být ve městě, které je jich plné... A ona pořád ještě neřekla svou cenu. Vždycky tu byla nějaká cena, tak se to vyprávělo v příbězích.
„Jak dlouho bude táta spát?“ zeptal se nakonec. „Já... musím mu to říct. Neměl by se probudit, až já budu pryč.“ Rand měl dojem, že zaslechl, jak si Lan oddechl. Zvědavě se na strážce podíval, ale Lan se tvářil stejně bezvýrazně, jako kdykoliv jindy.
„Je nepravděpodobné, že se probudí, než odjedeme,“ řekla Moirain. „Chci odejít brzy potom, co se pořádně setmí. Každičký den odkladu by mohl mít nedozírné následky. Nejlepší bude, když mu tu zanecháš zprávu.“
„V noci?“ optal se pochybovačně Rand a Lan kývl.
„Půlčlověk brzy zjistí, že jsme pryč. Nemusíme mu věci usnadňovat víc, než je nezbytné.“
Rand si pohrával s otcovými pokrývkami. Do Tar Valonu byla dlouhá, předlouhá cesta. „V tom případě... V tom případě bych měl asi najít Mata s Perrinem.“
„Postarám se o to.“ Moirain svižně vstala a s náhle navrácenou silou si přehodila plášť přes ramena. Položila Randovi ruku na rameno a on se opravdu snažil, aby neucukl. Moirain ho nijak netiskla, nicméně byl to železný stisk, který ho přidržel stejně jistě, jako vidlice udrží hada.
„Nejlepší bude, když všechno tohle udržíme jen mezi sebou. Rozumíš? Ti stejní lidé, kteří namalovali dračí špičák na dveře hostince, by nám mohli způsobit potíže, kdyby se o tom dozvěděli.“
„Rozumím.“ Rand si úlevou oddechl, když ruku odtáhla. „Požádám panímámu al’Vereovou, aby ti přinesla něco k jídlu,“ pokračovala Moirain, jako by si jeho reakce nevšimla. „Pak se potřebuješ trochu prospat. V noci pojedeme rychle, i když budeš odpočatý.“
Dveře se za nimi zavřely a Rand tam stál a díval se dolů na Tama – díval se na Tama, ale neviděl nic. Až do této chvíle si neuvědomil, že Emondova Role je jeho součástí, stejně jako je on součástí její. Teď si to uvědomil, protože pochopil, že to byl onen pocit, jako by se v něm cosi trhalo. Nyní už nebyl součástí vesnice. Chtěl ho Noční pastýř. Byl to nesmysl – byl přece jenom sedlák – ale přišli trolloci a Lan měl v jedné věci pravdu. Nemohl riskovat vesnici, i když se Moirain mohla mýlit. Nemohl to dokonce ani nikomu říci. Coplinové by jim kvůli něčemu takovému určitě způsobili potíže. Musel věřit Aes Sedai.
„Nebuď ho,“ řekla panímáma al’Vereová, když za nimi starosta zavřel dveře. Panímáma al’Vereová nesla utěrkou zakrytý tác, z něhož vycházela lahodná, hřejivá vůně. Položila tác na truhlici u zdi a rozhodně odtáhla Randa od lůžka.
„Paní Moirain mi řekla, co potřebuje,“ poznamenala tiše, „ale rozhodně se nezmiňovala o tom, že by ses na něj měl z vyčerpání svalit. Přinesla jsem ti něco k zakousnutí. Nenech to vystydnout.“ „Přál bych si, abys jí tak neříkala,“ podotkl Bran rozmrzele. „Správně je Moirain Sedai. Mohla by se zbláznit.“
Panímáma al’Vereová ho poplácala po tváři. „Tyhle starosti nech laskavě na mně. Dlouho jsme si spolu povídaly. A mluv tiše. Jestli Tama vzbudíš, budeš se muset zodpovídat mně a Moirain Sedm.“ Zdůraznila Moirainin titul, takže Branovo naléhání vypadalo hloupě. „Vy dva se mi držte z cesty.“ Něžně se na manžela usmála a obrátila se k lůžku a Tamovi.
Pantáta al’Vere věnoval Randovi znechucený pohled. „Je to Aes Sedai. Půlka žen z vesnice se chová, jako by seděla v ženském kroužku, a zbytek jako by byla trollok. Ani jedna si zřejmě neuvědomuje, že s Aes Sedai se musí jednat opatrně. Muži se na ni můžou koukat úkosem, ale aspoň nedělají nic, co by ji vyprovokovalo.“
Opatrně, říkal si v duchu Rand. Ještě nebylo příliš pozdě, aby začal být opatrný. „Pantáto al’Vere,“ začal pomalu, „víš, kolik statků přepadli?“
„Co jsem zatím slyšel, tak jenom dva, včetně toho vašeho.“ Starosta se odmlčel, zamračil se a pokrčil rameny. „Není to moc, s tím, co se stalo tady. Měl bych být rád, ale... No, než skončí den, nejspíš uslyšíme o dalších.“
Rand si povzdechl. Nemusel se ptát, které statky. „Tady ve vsi, oni... Chci říct, dalo se poznat, co mají vlastně za lubem?“
„Za lubem, chlapče? Nevím, že měli něco za lubem, možná kromě toho, aby nás všechny pozabíjeli. Bylo to prostě tak, jak jsem říkal. Zaštěkali psi a Moirain Sedai a Lan vyběhli do ulic, pak začal někdo křičet, že dům pantáty Luhhana a kovárna hoří. Vzplál dům Abela Cauthona – to je zvláštní, je skoro uprostřed vesnice. No, vzápětí byli trolloci mezi náma. Ne, nemyslím, že měli něco za lubem.“ Náhle se zachechtal a s pohledem na svou ženu se prudce zarazil. Panímáma al’ Vereová od Tama ani nevzhlédla. „Abych řekl pravdu,“ pokračoval starosta tišeji, „zdálo se, že jsou stejně popletení jako my. Pochybuju, že čekali, že tu najdou Aes Sedai nebo strážce.“